Sára a její chlapci

 

Druhý den mám od Marka několik nepřijatých hovorů.

Jedu se právě koupat k rybníku, když se znovu rozdrnčí mobil.

„Ahoj Marku, máš štěstí, zrovna lezu do vody,“ říkám neutrálně.

„To ty máš štěstí! Máš čas, že bych přijel?“

„Jsem na rybníku u Sluneční louky.“

„Přijedu, vím kde to je, jsem tam za půl hodiny.“

„Ne, setkáme se v Uněticích pod lesem.“

Rychle si zaplavu a spěchám domů se převléct. Nepotřebuji, aby mě viděl polonahou.

 

Marek čeká v bílé bundičce a pod ní má námořnický tričko. Vypadá skvěle. Richard Gere je proti němu hadr. Na koncertě jsem si nevšimla, že má šedivé vlasy. Přijde mi to neuvěřitelně sexy.

Přijel v retro vymazlený káře. Musí být stará minimálně třicet let. Auta mě nikdy nezajímala, ale u tohohle jsem si hned představila, jak se s ním toulá po Americe. Velké, prostorné a pohodlné.

„Ahoj, rád tě vidím,“ usmívá se Marek.

„Ahoj.“

Má dokonalý úsměv a jeho šedivé fousy mě hrozně vzrušují.

„Koukám tamhle je nová číhačka, mohli by jsme se tam mrknout.“

„Proč ne,“ říkám.

Cestou se mu znovu omlouvám, ale on jenom mávne rukou a pořád se usmívá. To mě dostává. Čím víc se usmívá, tím víc po něm toužím.

Odvažuji se a přistoupím k němu co nejblíž.

„Sáro, to nejde. Ty mě svádíš. Jsem špatnej chlap.

„Pojď, vylezeme na číhačku.“

 

Sedne si dovnitř na lavičku. Já si mu sednu na klín.

„No, to jsem si naběhl,“ říká.

„Je tu i petlička. Můžeme se zamknout,“ navrhuji.

„Raději půjdem dolů.“

Pod číhačkou si lehne do trávy.

Já ležela v trávě naposledy ve školce.

Lehnu si vedle něj.

„Co vlastně teď děláš?“ ptám se.

„Nedělám nic, mám prázdniny.“

„Jak to?“

„V květnu jsem se vrátil ze států. Strávil jsem tam půl roku. Jsem zpěvák a kytarista. Jezdím s kapelou po světě. Poslední dobou si nás zvou na výletní lodě. Cestovali jsme několikrát i po Karibiku, tam se mi líbilo nejvíc.“

„Paráda,“ žasnu.

„Ale i vopruz. Každej večer hraješ turistům, třeba i do rána. Jsou v tom velký prachy. Jinak bych se na to vykašlal. Odlétám hrát na podzim a vracím se na jaře.“

„To musí být strašný, tolik měsíců bez domova.“

„Někdy je to krušný a máš chuť sebrat se a chytit první letadlo. Je to osamělý život. Chci s tím skončit. Věnovat se truhlařině.“

„To by byla škoda zahodit svůj talent. Můžeš přeci hrát i v Čechách.“

„Nemám zapotřebí tady šaškovat jako Vincent. On má na víc. Hlavně by měl změnit managera, ale nenechá si poradit.“

Zavírá oči.

Rty se něžně dotknu jeho drsné tváře.

„Prosím tě... nedělej to.“

Nechápu proč. Chci stále víc, ještě víc. Přitisknu se k němu celým tělem.

Vyhledá moje ústa a vášnivě mě líbá. Okamžitě mnou projede vlna rozkoše.

„Ach“, vzdychnu.

Něžně mě odstrčí.

„Nemůžu se vázat. Za pár měsíců odlétám hrát do Dubaje.“

„Říkal jsi, že s tím sekneš.“

„Ano. Chci ještě něco vydělat, aby mé dceři nic nechybělo. Možná jsem měl raději dělat v místní továrně a žít normální život, ale zvykl jsem si na velký peníze. Teď mi každý závidí, chce půjčovat. Mám jen pár skutečných přátel. S Vincentem se znám od dětství. První kapelu jsme založili spolu, ale na jedné zábavě ho sbalila největší kočka. Zblbla ho a hned si pořídila dítě a hrát jsme přestali. Já se taky zamiloval, chvíli si užíval rodinného života, ale nevyšlo to, rozešli jsme se. Proto jsem radši odjel a rozhodl se, že už se nikdy nezamiluju. Vincent se nedávno rozvedl, jeho žena ho permanentně podváděla, těžce to nesl. Naštěstí začal znova tvořit a zpívat. My nehledáme vztah, už jsme si tím prošli a chceme žít pro sebe a naše děti.“

„A užívat si s fanynkama.“

„To já nedělám, na to jsem moc sobeckej.“

„Vincent je mnohem vstřícnější. Jestli chceš, někdy bysme ho mohli navštívit a ty se mu můžeš omluvit.“

„Dobrá, domluvíme se.“

„Sáro, nezlob se... Vlastně nevím, co chci.“

„V pohodě. Ráda jsem tě viděla, ale musím opravdu jít. Za chvíli jedu s kámoškou do města.“

„Zavolám ti,“ slibuje. Krásně se usměje a podá mi na rozloučenou svoji velkou ruku.

 

Sedím v houpacím zahradním křesle a myslím na Marka.

Zvoní mi mobil, že by Marek? Doufám. Podívám jsem se na displej.

Zklamaně příjmu hovor.

„Ahoj Filipe, co chceš?“ ptám se.

„Byl jsem na lodi a Vojta mi řekl, že jsi se po koncertě pořádně opila,“ říká vlídným hlasem.

„No a co? “ odseknu naštvaně.

„Jen jsem chtěl vědět, jestli jsi v pořádku, nikdy jsi přeci tolik nepila.“

„Díky, jsi hodnej. Jsi...doma? Nemohla bych se stavit?“ řeknu náhle.

„Klidně.“

„Za chvíli jsem u tebe,“ řeknu a ukončím hovor.

 

Nevím, co mě to popadlo, ale čekání na Markův telefonát je nekonečné. Musím vypadnout ven.

 

Filip má otevřeno, ani jsem neklepala. Spatřím ho jen v trenkách, asi se chtěl převléct do pracovního.

Vezmu ho za ruce a táhnu do ložnice. Sedne si na postel a vůbec neprotestuje. Začnu se ho dotýkat na hrudi. Pokládá mě do peřin. Svléká mě a líbá po celém těle.

Proč se s ním cítím vždycky tak hrozně dobře?

Dává mi tolik potřebné bezpečí. Přestávám myslet a plně se oddávám rozkoši, která zvolna přechází do sladké extáze.

„Hruštičko, zůstaň tu se mnou,“ šeptá mi do vlasů.

„Víš, že to nejde. Australie čeká. Potřebuji čas pro sebe, navíc se mi líbí Marek,“ říkám po pravdě.

„Myslíš Vocela? Chodil s mým bráchou do třídy, je o rok mladší než já,“ mračí se.

„Nekecej, takže mu je třicetšest? Hádala bych mu tak o deset let víc.“

„To je tím životním stylem, samý děvky, drogy a alkohol. Dávej si na něj pozor. Vůbec se s ním nebav,“ říká vážně.

„Jenom žárlíš.“

„Nechci, aby ti někdo ublížil.“

„Možná máš pravdu, díky Filipe. Měj se, už půjdu,“ zvednu se z postele a obléknu se.

Nějak mi z toho není dobře. Proč jsem za ním vlastně jela? Byla jsem hrozně nadržená. Pitomá lidská potřeba mi může pěkně zkomplikovat život!

 

Když se vracím domů, na silnici proti mně jede červené auto. Sakra, to je Marek. Třeba si mě nevšimne.

„Nazdar krásko, co ty tady?“ volá na mě z otevřeného okýnka Marek.

„Ahoj,“ zdravím ho.

„Počkej, já zastavím,“ zazubí se.

„No... co ty tady děláš?“ ptám se.

„Jedu od kámoše. Hele zítra budu u Vincenta. Rád tě uvidí. Zítra ti zavolám a vysvětlím ti cestu,“ říká.

„Fajn. Tak zítra,“ loučím se.

Pořád na sobě cítím Filipovu vůni a jeho úžasné doteky. Doufám, že si Marek nevšiml, jak jsem rozpálená po právě prožitém vášnivém sexu. Vždycky to ve mně ještě dlouho doznívá.

 

Na návštěvu k Vincentovi volím domácí oblečení, bílé tričko a růžovou sukni.

Jeho dům vypadá hodně prostorný. Zvláštní, nikdy jsem si ho extra nevšimla. Přitom bydlím jen tři kilometry od něj. Když jsem se blížila, začalo mi být špatně. Hrozně mi bušilo srdce. V hlavě jsem měla tisíc otázek. Uklidnilo mě zaparkované Markovo auto.

 

„Ahoj Sáro, pojď dál,“ zve mě srdečně Marek.

„Kde je Vincent?“

„Chudák, jel nakupovat do města. Zjistil, že už tu nemá nic k jídlu. Nesnáší nákupy.“

Celebrita nemá asistenta nebo služku? Já bych si jí hned pořídila. Asi je větší pohodář, než jsem si myslela.

 

Marek mě zavede do velké místnosti.

„Vincentovo království, tady jsme začínali zkoušet,“ říká.

Dovedu si představit, co všechno se tu mohlo odehrát. A tím nemyslím jen muziku.

„Slyším motor, dorazil.“

Napjatě stojím a sleduji, kdy se otevřou dveře.

„Tohle je to překvapení, o kterém jsem mluvil. Vrtalo ti hlavou, co na tebe chystám?“ směje se Marek.

„Myslel jsem na to celou cestu sem.“

„Sára ti přišla poděkovat a omluvit se,“ vysvětluje Marek.

Nehnu se z místa, Vincent je asi dva metry ode mě. Má na sobě ten hnědý šátek, co se mi líbil, béžovou mikinu a khaki kalhoty.

„Máš pěkný maskáče,“vypadne ze mě.

„Přivezl mi je kámoš z Afghánistánu. Co si dáš? Na co máš chuť? Myslel jsem... k jídlu.“

Zdá se mi, že je víc nervózní než já. Na jevišti srší sex appealem a sebevědomím a tady se mi zdá hrozně plachý.

„Díky, nechci jíst, nemáš víno?“

„To si piš,“ říká a odbíhá do kuchyně.

„Co je to za víno? Je hrozně dobrý.“

„Známej mi ho daroval. Je ze Španělska, ale dávej si pozor, je dost silný.“

„Neboj, dnes odejdu po svých.“

„Půjdu, užijte si to tady,“ říká Marek.

„Nedáš si s náma?“

„Řídím a přijde mi dnes na noc dcera.“

„Nazdar, stav se zítra,“ loučí se Vinc.

„Ahoj Marku,“ říkám bezradně.

 

„Nepůjdeme jinam?“ptá se Vincent.

„Chtěla jsem se ti omluvit za Martu, víš, jak na tebe vyjela.“

„Byla dost ostrá, to si budu dlouho pamatovat.“

„Ona tě nepoznala, moc ji to mrzí.“

„Dobrá. Nejsem zvyklej, aby se do mě někdo navážel.“

 

Vincent ke mně přistupuje a hladí mi šíji. Najednou v něm nevidím slavného zpěváka, ale nadrženýho kluka.

„Něco sis minule zapomněla.“

„Opravdu mi ten šátek dáš?“

„Je tvůj. Je to můj oblíbený, nosí mi štěstí. Třeba přinese štěstí i tobě.“

Moje vzrušení vzrůstá, když mě rukou přejede po zátylku. Jeho spíš přerůstá

„Vinci.“

„Co je?“.

„Nic. To se jen tak říká. Znamená to, že se mi to líbí.“

Líbá mě na krk a snaží se mě svléknout.

„Nejsem holka na jednu noc.“

„Na koncertě jsi mě propalovala pohledem.“

„To se ti jen zdálo.“

Vede mě do ložnice. Točí se mi hlava. Lehám si na postel. Vincent to chápe jako výzvu, ale já jsem jen zmámená alkoholem.

„Počkej, jsem oblečený a špinavý. Musím se vysprchovat.“

„To by dlouho trvalo, necháme si to na příště,“ vyhrknu.

Neříká nic. Jen bezradně stojí a cítím z něj zklamání.

Jestli o mě tahle hvězda opravdu stojí, rád si počká. Nebo ne?

 

pokračování příště

 

 

 

 

 

 

 

---