každý má svůj vlastní způsob, jak se dostat světu na kobylku

    Sesedl se lógr kávy v šálku.
    Objevila se paní, co do něj začala čučet a snažila se mě přesvědčit, že mi vysvětlí, co mě čeká.
    „Já chtěl jenom kafe,“ řekl jsem.
    „Vy nechcete vědět, co vás čeká?“
    „K čemu by mě to asi tak bylo?“
    „Byl by jste připraven.“
    „Vypadám snad jako skaut?“
    Podívala se na hodinky a zachřestila nějakým amuletem.
    „V minulém životě jsme byli milenci,“ řekla ztěžka.
    „Co se pamatuju, tak jsem byl ploštice.“
    „No právě.“
    A já uzřel ten houf ploštic – přesněji Rumělnici pospolnou - co se jedna od druhé neoddělí.

    Z rukávu té ženy vylétl vytetovaný drak.
    Dřív nebo později na každého dojde, a nemusí být ani svině.
    Někdy nás ty přísloví mají jen uklidnit, že je na co se těšit.
    Pro klid té většiny zmatených.
I americký prezident má svoji vědmu.
Tak proč se divit tomu, že ony televizní stále prosperují.
Descartes mohl tvrdit, že myslí a proto je.
Kolik lidí asi kdy přečetlo jeho spisy?
Proto tihle chlapíci vždy vytáhnou nějakou takovou větu, protože jinak by se na ně cugrunt zapomnělo. 
Kdo chce číst knihu plnou myšlenek?
Padá z ní tíseň.
To už raději tíseň z nějaké severské detektivky.

„Dostanu sto korun,“ řekla mi žena.
„Určitě,“ řekl jsem.

Každej má nárok si sem tam zavěštit.