On-line

„Přátele začneme ztrácet ve chvíli, kdy začneme mluvit pravdu,“ mudroval mírně obézní muž, který čučel už několik hodin na facebookovou stránku svého profilu a sledoval, jak si jej ostatní mažou z přátel.

Ráno měl padesát přátel a teď už jen osmačtyřicet.

Byl to muž, který na internetu nikdy neskuhral, ale příliš často mluvil pravdu. Prostě říkal, jak to je. Nemohl za to, že jej ostatní považují za fňukala.

Uvědomil si, že už neumí plakat. Je jen nádobou vlastní bolesti, která nemůže ven, protože jakmile by jí nechal volný průchod, musel by zabít sebe nebo někoho jiného.

Takoví lidé jsou nebezpeční sobě i svému okolí, říká se jim blázni a patří do zvláštních budov s okny ozdobenými mřížemi.

To muž věděl, protože už párkrát v takovém zařízení „ležel.“

Mezitím si sedmnáctileté děvče začalo na seznamce psát s jiným bláznem, který zahajoval práci na povídce, ve které popisoval dost detailně své sexuální trable.

Jistý mudrc právě komentoval na internetu článek o útoku duševně nemocného na bezbranné děti. Napsal: „Za mých mladých let byli blázni v blázinci a byl pokoj.“

První muž si mezitím došel na záchod, ztratil na Facebooku dalšího přítele, otevřel plechovku coca-coly bez cukru, podíval se z okna a řekl si: „Zítra už té doktorce určitě zavolám.“