Jiná marmeláda

Profesor

Libeňské nádraží se hřeje v ranním slunci. Jednoduché kusy betonu připomínají antické ruiny. Z podzemí vystupuje na peron starý profesor Petříček, jeho bílé vlasy na ramena svítí jako Herakleitův blesk, který řídí vše. Nemá patricijskou tógu, ale větrovku a v ruce igelitku. A v ní svitky, z nichž za cesty někam na jih bude číst.

Milenci

Směřují na náměstí Republiky, za ruce, milenci v květu. A on v tunelu vyhrkne: Jsme libovej pár! A má to ozvěnu, odráží se to od pomočených zdí, chce, aby to každý slyšel, i když nikdo neposlouchá, odvozuje z té věty svou vlastní definici. A ona mlčí, jako mlčívají ženy, v lásce věčně nejisté.

Hubené noci

Noci už jsou zas hubené. A někdy do nich prší, ani o tom nevíš. A někdy pod tmavomodrou košilkou nebe prosvítají drobná nadělení hvězd. A nikdy se jich nedotkneš.

Jiná marmeláda

Z displeje odezírají, jak se to má se světem a s nimi samými. Už od časného rána. Lidičkové v tramvaji. To v ČNB se točí jiná marmeláda: v podzemí překládají palety s balíky pětitisícovek a už je bolí ruce, pálí prsty, jak jsou z tiskáren ještě horké; v patrech u silného expresa vedou při o emisní ážio; a úplně nahoře, v kanceláři celé ze zlata, guvernér hasí cohiba, bere na sebe plavky a župan, chystá se dolů k bazénu dát si pár temp v těch ještě teplých pětitisícovkách.

Loučení

Museli jsme se rozloučit na rohu Václaváku a Opletalovy. Bylo to smutné loučení, a ona o tom ani nevěděla. Ženská se zadkem, jehož kroutivý moment bral dech. Ten rytmus, ta hojnost.. Šel jsem za ní od Academie, kde jsem pořídil dvě knihy, Latoura a Češku, a ihned na ně zapomněl, neboť co se mi dávalo zezadu, bralo všechno vědění, nastavovalo se snění.