šuplata rozdrcených vzpomínek

    „Ptal jsem se saně, jak se dá žít s třemi hlavami ve světě, kde musí mít vždy někdo navrch,“ řekl muž, který měl na levé ruce jen tři prsty.
    „Vám se hraje asi špatně na kytaru,“ řekl jsem napůl omdlelý z chlastu, co vypálil někdo jiný.
    „To byste se divil.“
    A já se divil.

    Nikdo z nás ráno nevychází s tím, že toho dne zemře.   
        „Byl jsem celej den na popravě. Je to dobrý alibi?“
        „Každej musí mít nějaký to zaměstnání,“ řekl muž a sesedl ze své kytary, jak z létajícího koštěte.

    Šampaňské tryskalo z lahví, jak semeno zapomenutých bohů, kteří už se nedočkají žádných modliteb.
    Jen smích a zase smích.
    ČEMU SE SMĚJOU?
    „Ničemu,“ řekla matka dítěti, když procházeli kolem naší lavičky.    
    „Ničemu?“
    „Někteří lidé už jsou zkrátka takoví,“ řekla matka a popotáhla rychleji dítě, jak dřevěného kačera, aby opustili náš perimetr.
    Příliš jsme páchli sazemi ze všech těch pohřbů žehem.
        Ten člověk s tou kytarou opravdu kouzlil.