Ulita

Byl jsem v lese a sbíral houby, a když jsem se sklonil k velkému hřibu, ležela tam ulita hlemýždě. Byla zablácená a podřená. 

„Pane! Jste doma?“ Zavolal jsem do otvoru v domečku.

 „Už dávno tam nebydlím. Copak jste to nepoznal? Ulita je od bláta, ve třetím závitu prasklá a na spodním okraji roste mech. Navíc do domečku zatéká. Copak si myslíte, že bych tam mohl žít?

 „Kde tedy jste?“ Zeptal jsem se hlemýždě.

 „To ještě nevím, ale přemýšlím o tom, proč se musím dívat na rozpad toho nejkrásnějšího, co jsem v životě měl.

Bez ulity si hlemýžď nedokáže život ani představit. Když se vylíhne z vajíčka, už ji má na zádech a domeček roste s ním. Vlastním slizem jsem skořápku natíral a leštil o trávu. Byl to ten nejkrásnější domek pod sluncem. Neviděl jsem nic hezčího. Ale beze mne se lesk z ulity vytratil a zarostla mechem a nikdo ji neobjal ani nepohladil, a když praskla, píchlo mě v srdci, tedy přesněji řečeno, jako v srdci, protože už žádné nemám. 

Slyšel jsem od slimáka strašné řeči. Člověk našel metodu, jak nás dostat ze skořápky ven. Strčí do ulity ostrý drátek, až k poslednímu závitu a tam se do nás zakousne. Za ten drátek nás pak věší a čeká. Hlemýžď je silák, ale nemůže se bránit věčně a ze schránky vypadne. Ale možná že si to slimák jen vymyslel, protože nám závidí náš domeček. 

Domnívám se, že jsem v obrovské ulitě. A vím, že žádným drátkem mě odtud nikdo nedostane...“ Hlas se ztrácet a spojení se přerušilo. Jen zablácená ulita ležela na zemi jako němý svědkem šnekovy bývalé existence. 

Skořápku jsem si vzal a doma ji vyčistil a natřel olejíčkem. Připomíná mi, že i já žiji v domečku, který musím jednoho dne opustit.