Tušit

Nepozdravil. Jen seděl, popíjel pivo v plechovce a zíral před sebe.

„Odpočíváš?“ zeptal jsem se ho.

Chvíli mlčel, načež pohodil hlavou k lesu před ním. Otočil jsem se a zdálo se mi, že mezi stromy vidím nějaký pohyb.

„Kdo je tam?“

Odpovědí mi bylo zmačkání plechovky. Drtil ji, co nejvíc to šlo. Pak se zvedl, hodil ji do popelnice a vydal se po schodech do chalupy.

„Pojď za mnou,“ řekl.

Mlčky jsem ho následoval.

„Sedni si do křesla.“

Poslechl jsem a za chvíli mi přinesl kávu. Co krok, to hnědý flek na koberci.

„Ten hrnek je už poloprázdný, viď?“ zeptal se a upřel na mě své hnědé oči. Věděl jsem však, že se nedívá na mě, ale skrz mě.

„Poloplný,“ usmál jsem se.

Neodpověděl, jen sklonil zrak k podlaze.

„Chtěl bych tady taky žít. Šumava je krásná.“

„To ano,“ přitakal po pár sekundách. „Příroda je tu nádherná. Vidím tu samou zeleň místo pouště, slyším tu ptáky místo… a vidím vytékat jen smolu. Jen smolu,“ pokýval hlavou.

„Jsi tady stále sám, nebo tě občas přijede navštívit sestra?“

Zavrtěl hlavou.

„Už za mnou nejezdí. Ale sám tu nejsem.“

Usrkl jsem kávu a pohlédl na něj. Seděl na gauči se založenýma rukama a zdálo se, že o něčem přemýšlí.

„Karle?“

Neodpověděl. Sklonil jsem hlavu a čas od času upil ze šálku.

„Začíná se stmívat,“ promluvil po nějaké době. „Spát budeš dole, já si lehnu nahoru.“

„Dobře, díky,“ řekl jsem, aniž bych mu popřál dobrou noc, když se zvedl a odešel z pokoje.

Ironie teď nebyla vhodná.

*

Převalil jsem se na bok. V hlavě mi vyvstávaly otázky ohledně pohybu, který jsem zahlédl v lese, a Karlova zvláštního chování. Jednou z nich byla ta, jak moc se ještě jeho povaha změní. Napadlo mě, že by postupem času mohl skončit hodně špatně, když v tom jsem to zaslechl.

První hlas, jakoby vítězoslavný, zcela jistě patřil dravci a ten druhý, ztrápený, určitě nějakému savci, kterého musel pták držet ve svých spárech. Jak se zvuky přibližovaly, z nějakého neznámého důvodu jsem začínal mít strach. Samozřejmě, ono naříkání sice znělo děsivě, ale dospělého člověka by to přece vystrašit nemělo. Zvlášť ne mě, kterého už i ty nejhrůzostrašnější horory nechávaly klidným bez ohledu na to, kdy, kde a s kým jsem je sledoval. Ale i přesto mi náhle po celém těle naskočila husí kůže.

            A hlasy se stále přibližovaly.

            Naprázdno jsem polkl. Zničehonic se mě zmocnila myšlenka, že dravec prorazí okno a vletí až do mojí postele. Hloupost. Proč by to, proboha, dělal? Ale stejně jsem se tím musel zaobírat.

            Zvuky se ozvaly jen kousek od okna a pak se začaly vzdalovat. Nijak mi to však klidu nedodalo. Posléze utichly úplně, jenže strach mě přesto neopustil. Několik minut jsem ležel v posteli a zíral do stropu, když najednou se to objevilo uvnitř mé hlavy.

            Čert vem tu myšlenku.

            Bylo to šílené. Velmi šílené. Šílenější než postavy z děl Poea a Lovecrafta, ale i tak jsem měl jakýsi pocit, že je to pravda. Že to musí být pravda. Že ty dva hlasy, jakkoli si odporovaly, vycházely z jednoho hrdla. Hrdla patřícího něčemu, co nelze pojmenovat. A co ani nemá být pojmenováno.

            Nakonec se mi podařilo usnout. S tušením, že žádný dravec možná žádnou kořist nedržel.

S tušením, že něco možná drželo moji mysl.

*

Probudily mě kroky. Vstal jsem, oblékl se a šel do obýváku.

„Dáš si kafe?“ ozval se hlas z kuchyně.

„Rád.“

Když mi Karel přinesl šálek, pohlédl jsem mu do tváře. Nyní vypadal vcelku normálně.

„Jak ses vyspal?“ zeptal jsem se opatrně.

„Jako vždy.“

„Já nějak nemohl usnout.“

Neřekl nic, jen zvědavě vyhlížel z okna.

„A slyšel jsem zvuky. Nejprve jsem si myslel, že je vydává nějaký dravec a jeho kořist, ale pak mě napadlo…“

„…že vychází z jednoho hrdla.“

Přestal jsem pít a podíval se na něj. Dál koukal z okna.

„Ano. Přesně tak. Slyšel jsi je už někdy dříve?“

„Slýchávám všechno. Teď jedu nakoupit,“ řekl, načež odešel.

            Samotnému se mi v chalupě zůstat nechtělo, a tak jsem se rozhodl, že se vydám na procházku do lesa. Doba pro to byla víc než vhodná, vždyť rtuť teploměru se ještě nevyšplhala nahoru a nebe nezakrýval ani jeden mrak.

            Vkročil jsem na cestu mezi mohutnými smrky a vesele si pískal. Kráčel jsem po ní stále dál, přičemž jsem nasával vůni pryskyřice a poslouchal zpěv ptactva. Stezka náhle odbočovala doleva, kde pozvolna směřovala dolů do údolí. Mé nohy ušly už minimálně pár kilometrů, když tu jsem si všiml krmelce po své pravici.

A také toho, co bylo u něj.

Jednalo se o stopy nějaké vysoké zvěře, na čemž nebylo nic zvláštního. Zvláštní ale bylo to, že na základě šlépějí musel být ten savec třínohý. K tomu se však navíc zdálo, že onu jedinou přední nohu má uprostřed. A jako by ani to nestačilo, tak se za stopami táhla slabá rýha.

Nastal čas se vrátit.

Karla jsem zastihl u auta.

„Byl jsem se projít ke krmelci a zpátky.“

„Dál se ti jít ale nechtělo,“ řekl, zatímco se přehraboval v kufru vozu.

„Ne. Ty stopy tam…“

„Všichni po sobě něco zanechají. Bohužel.“

„Víš, čemu patří?“

„Někdy.“

„Někdy?“

Podíval se na mě. Výraz měl sice lhostejný, ale já věděl, že už mám být zticha. Zabouchl kufr a natočil se ke mně levým bokem.

Nemohl jsem si tudíž nevšimnout předmětu, který měl na opasku.

*

Bylo nutné odsud odjet. Po sbalení všech svých věcí jsem odnesl tašky k sobě do auta a pak se vydal na zahradu, kde jsem se chtěl s Karlem rozloučit. Otevřel jsem vrátka, načež jsem ho uviděl sedět v křesle. Lokty se opíral o stehna a se zájmem hleděl na malou lepenkovou krabici před sebou.

„Karle?“ oslovil jsem ho opatrně.

Nereagoval. Jen dál civěl před sebe.

„Co je v ní?“

„Proč by nás mělo zajímat, co je uvnitř, když víme, co je venku.“

„Chytil jsi do ní něco?“

Mlčel.

„Můžu se do ní podívat?“

„Můžeš.“

„Díky.“

Má pravá noha vykročila vpřed.

„Ale to bude to poslední, co uděláš.“

Zastavil jsem se a pohlédl na něj. Tvářil se pořád stejně. A dál zíral na bednu.

„Zastřelíš mě? Nebo mě zabije to, co je uvnitř?“

„Kdo tu mluvil o smrti?“ zeptal se nechápavě.

Mé oči opět ulpěly na krabici. Pak jsem udělal krok dozadu a otočil se.

„Měj se, Karle.“

*

Uslyšel jsem o něm až po měsíci. Zastřelil se v křesle na zahradě. Na tváři měl mít neurčitý výraz.

A vedle sebe prý dvě prázdné patrony.