Prázdniny pokračují 2/4

Někdy o těch třebíčských prázdninách u nás na týden zůstala s dětmi Taňulka, aby naše babička nebyla na všechno sama. Tato vydatná babiččina pomocnice se osvědčovala ne jen jako starostlivá maminka svých dvou dětí, též jako zbožňovaná, i když přísná a nekompromisní teta. To je její základní vlastnost – d­ětem se cele věnovat, svěřeným stejně jako vlastním. A nestará se o ně jen materiálně. Povídá si s nimi, ulehčuje jim od starostí, plaší chmury, usmiřuje, zaměstnává, vymýšlí hry, učí pracovat. Myslí na ně, i když je právě nemá v dohledu a spokojená je jako kvočna, když je má u sebe. Rozdává se jim, věnuje se jejich duševní pohodě, rozvíjí dobré vlastnosti. Příležitosti se neopakují. Každou nabízenou chce využít, aby později nelitovala.

Naše Taňulka je zkrátka jen jedna. Možná právě proto někdy poslouží i za hromosvod. Máme v albu obrázek, jak stojí na lesní cestě u červeného Mitsubishi colt – jímž jsme krátký čas také jezdili – o­d hlavy k patě zastříkaná blátem, a – to už tam vidět není, ale jí se to zračí v pohledu – my ostatní se jí smějeme. Ano, smíchem jsme ji my bídáci odměnili, když mi úplně sama pomohla na zpátečku vytlačit auto z kaluže.

Bylo to na zřídka používané cestě „U školky“ na Horách. Její maminka-fotoreportérka zas jako obvykle nebyla připravená, i musela jí dodatečně zapózovat. „Postav se k tomu autu jaks byla, tak… A dělej, že tlačíš.“ (Tak si nás před focením opracovává odjakživa. Pokyn „Dělejte, že jdete,“ po němž začneme balancovat na jedné noze s druhou napůl vykročenou, vešel již do historie. Na mě nejčastěji volá: „Sundej si brýle, vypadáš jak mafián.“ Málokdy je se svým pracně narafičeným snímkem úplně spokojená, ale sama se uklidňuje: „Lepší než nějaká momentka, momentky nemám ráda.“ A tak se jí snažíme být po vůli. Nejraději má „přátelské foto“, na něm chce mít všechny pohromadě, pěkně se na ni usmívající a držící se kolem ramen či pasu.)

Do té kaluže jsem zapadl proto, že jsem ve spěchu zariskoval a chtěl po té cestě houštím dojet až k samotné oplocence, kde jsem na základě náhodného loňského objevu očekával víc a větších malin, než by mohlo být kdekoli jinde. A také proto, že jsme spěchali, neboť jsme druhý den měli namířeno za „mou jedinou a nejdražší“ sestřičkou Marií a jejím Karlem do Újezdu u Brna a chtěli do jejich bezlesého kraje přivézt malý pozdrav z Vysočiny. A uznejte, co by mohlo být lepšího, když právě zrají maliny a my jich máme plný les? Moje holky nepochybovaly, že mám přehled, kde co na revíru roste a jak se čemu daří, tak se nechaly vést. Jenže já upřímně doznávám, že to, o čem jedině mohly nepochybovat, se týkalo naprosto jiných věcí než lesních plodů, těch já si všimnu jen náhodou nebo když s tím mám – jako třeba s přerostlým maliním – nějaký pěstební problém, když se mi to sápe po mých stromečcích a chce je to zardousit. Také teď jsem si jen představoval, ne že bych to najisto věděl, že nejlepší malinová úroda, která by mohla poskytnout bohatý sběr, bude tady v té bukové oplocence u zrušené školky na Horách. Proto jsem tak pospíchal. Jenže nešikovně a teď můžu být rád, že Taňulčinou obětavou pomocí stojí auto zas všemi koly na pevné zemi. Zbytek dojdeme pěšky.

V oplocence mě čekalo radostné zjištění, ale to jsem navenek musel utajit, byla to radost výhradně moje: mladé buky konečně během letošního jara a začátku léta samy překryly bujnými větvemi maliní a škrtí je a dusí, ani mu nedaly vykvést. Pro mé sběračky to je zklamání jak hrom, celá jízda na Hory jen ztráta času. Cítil jsem s nimi, to ano, taky jsem se náležitě provinile tvářil, ale statným boučkům jsem pod vousy pogratuloval: „Jste pašáci. Už bylo načase.“

Ovšemže byl v ten ráz pryč kus mé prestiže, to jsem si domyslel. Nahlas nic neřekly, nehodilo se vést před dětmi řeč o dědečkově nezájmu o věci důležité, jelikož má v hlavě ve dne v noci jen ty své stromečky, místo řečí tedy navrhla babička přesun na naše nejznámější maliniště v Ovčácké na Klučově, dvacet kilometrů odtud. To není právě nejlepší nápad, pomyslel jsem si, ale se svým čerstvým máslem na hlavě, a taky že jsem lepší nápad neměl, jsem raději mlčel, vrátil se k zablácenému autu, vycouval na křižovatku, nechal je nasednout a potom už jen čekal další průšvih.

Cestou na druhý konec revíru jsem promýšlel náhradní alternativy, až to v Ovčácké nevyjde. Byl jsem tam nedávno a na nějaký sběr malin se mi to vůbec nezdálo.

Jenže! Muselo mě tenkrát při tom průzkumu jako obvykle víc než maliny zajímat něco úplně jiného, jako třeba kolik zas srnci otloukli modřínků, jak se daří vysazeným lipkám, jestli na příští rok naplánovat jejich doplnění, jestli kulturu ještě ožínat – a­ tak. Asi jsem se malinové úrodě věnoval opravdu nedostatečně, protože když jsme tam teď dorazili, Taňulka, z níž zatím se zaschlým blátem opadlo i zklamání a byla zas veselá, okamžitě mi odpustila. Stačilo, že do paseky jenom nakoukla – a­­ už chystala děvčátkům svačinu a pití, udělovala pokyny, a­ už se po vzoru Jany opásávala starodávnou bavlněnou plínkou, jejíž poslední exempláře po miminku Milušce k těmto bohulibým účelům Jana opatruje jako oko v hlavě a jejíž všestranné výhody dnešní maminky nedovedou již ocenit, a­ už každá mezi plínku a břicho strkala dvě zavařeninové sklenky sedmičky, jichž měla Jana plný ruksak, a už jim dlouho zahálející ruce jen kmitaly do pichlavého maliní a odtud k pasu, a znovu: tam a zpět. To byste měli vidět! Hodiny! Bez přestávky, bez odpočinku. Pokaždé jen slabá minutka k výměně plných sklenic za prázdné, což jim stačilo k odpočinutí – a­ znovu do toho, a všechno s chutí, ba až jakousi rozjařeností. Při tom si stíhaly živě vykládat, zvlášť Jana snad ani na chvilku nezavřela pusu. Myslím dokonce, že při této ubíjející činnosti se jedna od druhé teprve dozvídala všecko podstatné, na co je jindy moc málo času. Teď měly celé dlouhé odpoledne.