Nikdykde 28.

Asi tak osmiletá holčička povídá stejně starému chlapci:

Jednou jsem strčila ruku do ohně!

A bolelo to? Ptal se zúčastněně on.

Jako svině! Pravilo to maličké blonďaté stvoření. Ještě si to pamatuju dodala...

Nakonec si ještě všimla Slávka jak kolem nich kráčí a způsobně pozdravila: Dobrý den!

A Slávek se musel chtě nechtě smát! A pak přemýšlel nad tím že oba mají ještě celý život před sebou. A možná že jednou řekne ten mladík oné půvabné dívce: Miluji Tě! A strčil bych pro Tebe ruku do ohně! A možná že si pak dívka vzpomene jak ji to tenkrát bolelo... Tak jako bolí každá láska. 

Slávek na svých vycházkách vesničkou střediskovou vnímá vše co je kol něj. Modrou oblohu a bílé beránky mraků na ní. Nádherné stromy ševelící listím. Divoké kachny plující po rybníčku. A potom taky lidi a jejich tisíc a jeden příběhů. V Dolní hospůdce si objedná Starobrno jedenáctku a usedá na terasu. Na to že je krásné letní odpoledne tak tam sedí sám. Kamarád Pavel sedí uvnitř a kouká na formule. Za chvilku si jde ven zapálit a přisedne si. Tak co Slávi? A Slávek popravdě odpovídá: NEVÍM JÁ NIC! Ale pak se rozpovídá o včerejším dni. Jak jel zapálit svíčku mamince na hrob neboť měla nedávno narozeniny. Když vyjel bylo jenom pod mrakem. Kousek za vesnicí začalo kapat. A než dojel k Břeclavi tak už to ani stěrače nebraly. Pak u pomníčku škrtal sirkami a ne a ne aby to hořelo. Pavel pokýval hlavou dokouřil a vrátil se k autíčkům. Po chvilce přišla známá přisedla si a prý: Co je nového? A Slávek jako obvykle odvětil: Nový Jičín Nový Bor a pak ještě New York... Usmála se a pokývala hlavou jako že fajn nic se nezměnilo a vše zůstává při starém.

I ZLATOHNĚDÁ měla nedávno narozeniny. Slávek jí hned zrána přál esemeskou a potom když poprvé přišla tak řekla: Jak jsi to věděl?! Ne jenom Ty ale také já si pamatuji. Sama jsi mi to řekla. Pokývala hlavou. Nakonec to co se ten prosincový den mezi nimi odehrálo není zas tak těžké si vybavit. Navzdory tomu že Slávek měl asi dvě promile a Ona byla zcela střízliva. Měl pro ni přichystanou milku s oříškama ale při prvním setkání bylo moc svědků a tak Jí jen řekl: MUSÍŠ! ještě přijít!!! Ono se totiž stává že se třeba i dva dny nevidí. Nebo jen Slávek vidí letmo. Přišla ještě mockrát. Popřál Jí obvyklé zdravíčko štěstíčko...lásku. Políbil Ji na tvář. K jeho překvapení mu polibek vrátila. A pak se Jí ještě zeptal: Máš ráda kameny? Slávek totiž miluje kameny. Ano odpověděla. Tak Ti ještě dám kamínek. Našel jsem jej při jedné procházce. Byl jeden jediný zářivě bílý mezi šedivýma. Tak jako Ty. Nějak jsem věděl že tam leží jen pro Tebe. 

Když pak odešla ještě dlouho přemítal nad tím kolik že toho štěstíčka a lásky vlastně má? 

Jakoby směl by se ptát.