Démoni přikyvování

 

 

Dusím se

pachem vyhořelých rukou.

Poletujícím popelem z myšlenek,

spálených únavou, 

či pohodlným kýváním vysušených na prach.

 

Dusím se dál

nenadějí těch, 

co zbývá jim z pěsti JÁ pouze prázdná dlaň, 

která si jen masku šedi 

dokáže nasadit a jít a jít

podle předkreslených čar.

 

Démonů souhlasu se jak Dominik[1] bojím,

(už zase)

když ulicí potkávám loutky,

co hlava mezi ramena jim spadla,

úsměv vytekl jak víno z prasklé lahve 

a vášeň života se smrskla

na vysoký cíl:

být v řadě srovnaný.

 

Démonů souhlasu se jak Dominik bojím,

(nanovo)

že se zády ohnutými tleskat lze,

pro naše dobro ...

 

a panáčkovat za sladké podrbání pod krkem,

než vodítko tam uvízne

… pro naše dobro

 

Hnusím se

prstů, co ukazují, 

šepotů shovívavých,

špíny jež vytéká záhyby duší malých.

V srdcích nožů se obávám

i šedých davů shodně pokřivených,

těch nicot,

časy kterých nikdy nepřestaly.

 

 

---