Nejasná zpráva o konci Španělska

Kdyby ji toho jarního večera na brněnské přehradě náhodný kolemjdoucí potkal a kdyby se za ní ohlédl, jak drobnými kroky měří pískovou cestu, asi by ho ani nenapadlo, že odchází tak daleko. A kdyby se ho v té docela obyčejné chvíli něco zmocnilo, nějaké nevysvětlitelné tušení, vyplývající snad ze způsobu, jak se klenba jejího chodidla pokládala na drobné kamínky nebo jak se jí tráva zadrhávala o lem sukně, jako by chtěla jít s sebou, a kdyby tomuto lákavému tušení něčeho, o čem by nedokázal nic bližšího říct, podlehl, a v touze trávy, která nemohla, se vydal za ní, co by vlastně pochopil?

Kráčela podél vody v napjaté vzdálenosti, ani ne dost daleko, jako by šli jiní, ani dost blízko, aby mohla kdykoli sejít dolů a přejet bosým palcem po hladině. Občas se na ni roztržitě podívala, až by se mu zdálo, kdyby za ní šel, že jen tím pohledem jí už nasákla látka vodou a mokrá sukně se jí přimyká k tělu. Ale zatím to byl jen vítr a náhodný kolemjdoucí by se tedy pletl.

Břeh jí končil pod nohou tam, kde přehrada podle tajné dohody se zemí vykrojila půlkruh, hlínu roznesla na hnízda lyskám a prostor objala vodou. Na znamení oné dohody mezi vodou a zemí tu pro její nohy zbyl úzký dřevěný můstek a pak molo, kůl na uvazování lodí a polámané zábradlí. Dál cesta nevedla. Nemohl tušit, ten náhodný kolemjdoucí, který se za ní přece jen vydal, že od hotelu, ze kterého ji viděl vycházet, ještě ten večer došla na samý konec Španělska. Úsilím slabého brněnského vánku rozčeřená voda Gibraltaru, spící rackové, zrcadlená světla pobřežních stráží a někde za tím vším severní Afrika - a pak jako na globusu: pobřeží Slonoviny, Tanzánie, Jižní pól, Austrálie, Asie a Severní pól a Ledový oceán a Evropa a někde v ní Brno a přehrada - někde daleko - a zatím, konec Španělska. Došla po té cestě až sem, sedla si na molo a klidně se dívala k Africe, i když on přísahal, že ji v té dálce nemohla vidět! On aspoň neviděl nic. Cesta skončila, dál to nešlo - leda by měla dost víry, aby ji unesla hladina a nebo se moře rozdělilo a vody ustoupily- Nezkoušela to. Čekala na parník. Zaoceánský parník je v určitou chvíli na správném místě možná větší zázrak než chůze po vodě.

Kristiánovi bylo šest, měl modré tričko, ulomený zub a víru v parníky. Vlezl si k ní na molo a bylo mu fuk, že ona je ve Španělsku a on v Brně na Príglu. Stejně jako spící rackové záhadnou intuicí dětí a tažných ptáků věděl, že místo a čas nejsou důležité, pokud jsme na své cestě tam, kde máme být.

- Co tu dělá ta slečna? zeptal se toho kolemjdoucího, co už byl vlastně spolujdoucím.

- Čeká na parník, houkl na něj on. Myslel by, že si ho Kristián změří pohledem kluka, kterému už je šest, a tak si z něj nikdo nebude dělat blázny, ale on si jen potáhl kalhoty na zadku a kopl špičkou boty do nahnilého prkna. Pak pro něj ten člověk přestal existovat.

- Parrrník? Navzdory vylomenému přednímu zubu jeho "r" drnčelo jako na talířku rozsypané mentolky.

- On přijede parrrník? díval se na ni zpod cyklistické helmy a v očích se mu zvedali k letu rozespalí rackové.

- Nevím, jestli přijede, řekla po pravdě a všimla si těch racků.

- Chceš se projet parníkem?

- Jo.

- Tak. A kam?

- Po celé přehrrradě, kolem dokola, nahnul se nad vodu. - Já tam spadnu.

- Jasně. A ta helma tě stáhne dolů. K rybám.

- Ke žrrralokům.

- Jo, k přehradním žralokům. Jsou malí, flekatí a žerou přilby.

- Támhle je ploutev, vzal to vážně a ukázal na plastovou láhev na vodě.

Pozorovali chvíli žraloka a čekali na parník.

- Ale musí tam být postel, řekl kluk díře v nahnilém prknu.

- No jasně. Houpací síť. Moře se houpe, loď se houpe, tak potřebuješ houpací postel, aby ses v noci moc nehoupal, mrkla na něj.

Chvíli o tom přemýšlel.

- Ale trochu se houpat bude, umínil si.

Každý kluk má někde tátu, nebo nevlastního tátu, nebo jiného dospělého, který hlídá, aby na tom parníku neodjel.

- Kýťo, nech těch blbostí a pojď, jdeme domů.

- Nemůžu. Čekám na parník.

- Žádný parník nepřijede, Kristiáne, pojď už! Nech slečnu, ať si tu čeká, a pojď!

- Přijede, prozradil jim všem Kristián tajemství letících racků.

- Přijede o půlnoci, až už budou všichni spát, svěřoval už jenom jí, jako svátost.

- A prrojedeme celou přehrradu a budeme hledat žrraloky.

- Jenom přehradu? Tobě se nechce na moře?

Kluk i táta se po ní otočili. Každý jinak. Jeden v pohledu naději na pirátská dobrodružství, druhý účet za telefon, až bude vysvětlovat to zdržení. Pokračovala natruc těm účtům.

- Z přehrady ven, z města, řekou, do větší řeky, a pak na moře, do celého světa? Na moře s opravdovskými žraloky, ne jako jsou tyhle přehradní, mávla rukou k láhvi a napjatě čekala, co udělají rackové v Kristiánových očích. Polekají se? Spadnou?

Usmál se a dírou po zubu to hvízdlo.

- A když nás kapitán nebude chtít, tak můžem oprravit ten starrrej rrezavej parrník, tááámhle? zabodl ukazováček do tmy, kde ona tušila Mallorcu a on zrezivělý přehradní člun.

- A můžeš ho řídit ty, dodal velkodušně.

- Kýťo. Tak pojď už, nezdržuj!

- Nechci. Čekám na parrník. Můžeš mi sem přinýst peřiny, řekl prostě a rozhlížel se, kam se uloží.

Ještě chvíli pozorovali vodu a tmu nad ní tak vážně, až onen zapomenutý spolujdoucí málem uvěřil, že ten parník za chvíli zahouká, vynoří se z noci, lehce se dotkne mola bočním chráničem a z výšky se spustí provazový žebřík pro ty dva.

Fousatý kapitán jim předá velení, zasalutuje a odkráčí ke stánku se smaženými kuřaty jako někdo, kdo dokončil svou práci a ví, že má za sebe dobrou náhradu.

Jenže Kristiánův dospělý už telefonoval a trochu nadával a trochu kýval na budoucího piráta Středomoří a rackové se rozprchli jako před bouřkou.

Otočila se zády k Gibraltarskému průplavu a usmála se na Kristiána, jako se usmíváme na děti, když jim potřebujeme říct něco opravdu hloupého.

- Asi by ses na to měl jít vyspat. A ještě ses ani nezeptal maminky, jestli tě na takovou plavbu pustí.

Znejistěl, ne snad kvůli mamince, ale že to vůbec řekla. Stál a lovil si pod trikem neviditelná smítka, možná mu tam napadala rez ze zábradlí toho zaoceánského parníku.

- No fakt. Dneska už ta loď stejně asi nedorazí, kdo ví, kde na noc zakotvila, přidala a v puse se jí udělalo jako po zavadlých olivách. Kluzko a tučně, bez chuti a trochu mýdlovatě.

- Přijede, broukl potichu Kristián kachnám pod molem, ale to už šplhal na můstek. Dospělá ruka strčila telefon do kapsy a pomohla mu nahoru. Rozběhl se ke kolu na břehu, ale pak si ještě vzpomněl, na místě se otočil, až prkno zasténalo bolestí pod jeho teniskou, vrátil se ke kachnám a vysvětlil jim: "A kdyby ne, tak si oprravím ten rrezavej. Akorrát nemám jeřáb.

A pak zadupal na prknech a byl pryč.

O kousek dál pořád ještě končilo Španělsko, přes vodu voněla Afrika a v puse to chutnalo po mýdlových olivách. Brněnské kachny pod molem tu a tam ze spánku otevřely jedno oko, jestli se z volného moře neblíží silueta lodi, ale pak si připadaly hloupě a zajely do hlubšího rákosí, jako by se styděly.

Chtěla počkat do půlnoci, a tak se jen rozhlížela po přístavu, pozorovala bílé jachty naskládané vedle sebe v kotvišti jako školní křídy pod tabulí, ostrůvky bójí, poházených po hladině jako přebrané kousky čokolády z bonboniéry Forresta Gumpa, a tři loňská jablka připravená na molu jako úplatek pro kapitána.

O půlnoci přijede parrník, až už budou všichni spát, řekl přece Kristián, dírou mezi zuby mu hvízdlo radostí a v očích se probudili rackové a zakroužili nad přístavem.

Zvedla se, shodila do vody větvičku javoru, kterou upustil, když ukazoval na člun, a vydala se po můstku na cestu ze Španělska do Brna. Jasně, že ten parník za hodinu přijede, ale kapitán bude mít chuť na smažená kuřata, předá jí čepici, kormidlo a dalekohled, a co pak? Na tak dlouhou plavbu jedny ruce nestačí a jedinému člověku, který má v očích probuzené racky a víru v parníky, je šest let a už musel domů.

Sešla na břeh, ještě se ohlédla po kachnách, ale to měla najednou pusu zase plnou oliv, a tak se rychle otočila a vydala se zpátky k hotelu.

Z toho náhodného spolujdoucího se stal mimostojící, protože zůstal nehybně na molu, a jen se po ní ohlédl, jak drobnými kroky měří pískovou cestu, a ani ho nenapadlo, že odchází někam daleko. A jen se ho v té docela obyčejné chvíli zmocnilo nějaké nevysvětlitelné tušení, vyplývající snad ze způsobu, jak se klenba jejího chodidla pokládala na drobné kamínky nebo jak se jí tráva zadrhávala o lem sukně, jako by ji chtěla zastavit. A protože tomuto naléhavému tušení něčeho, o čem nedokázal nic bližšího říct, nepodlehl, a v touze trávy, která nemohla, se nevydal za ní, co vlastně pochopil?