Rekonstrukce

I.

„Co to bylo za magora?“ odplivl si Michal. „Škrtil ji? Rozflákal jí hlavu o zeď? Díval se, jak vypouští duši, když si ji bral zezadu?“

„To jsi poznal i bez pitevní zprávy?“ podivila se Alice.

„Stačí se podívat,“ řekl Michal a ukázal směrem k bezvládnému tělu mladé ženy, které leželo na posteli zadkem napřed s doširoka roztaženými stehny. Její krátké blond vlasy nakreslily na stěnu krvavé slunce. Měla zelené oči, malý nosík, pihaté tváře a rty zvýrazněné matně růžovou rtěnkou.

Když technici ženu zvedli a otočili na záda, aby jí prohlédli rány na obličeji, vyjekla Alice hrůzou.

„Co se děje?“ zeptal se Michal.

„Je mi podobná víc, než je mi příjemný.“

Prohlédla si poličky v bytě, aby se uklidnila. Byly na nich orientální keramické vázy se sušenými kopretinami. Doma by je nesnesla kvůli prachu. Měla ráda čerstvé květiny, které voněly jarem a které si sama natrhala.

Alici zazvonil mobil.   

„Už ho mají.“

„Našeho magora?“

„Jo,“ přikývla Alice.

II.

„Alice a nenamalovaná, to už je konec světa?“ nadhodil Michal.

„Nestíhala jsem,“ odsekla Alice.

Oblíbenou růžovou rtěnku našla ráno obalenou chloupky. Musela jí včera spadnout na zem. Zřejmě ji pak automaticky vrátila na poličku. Bylo to lepší, než když – a to se jí jednou stalo – rtěnka z koupelny zmizela.

Než odešla do práce, setřela z poličky pod zrcadlem uschlý květ kopretiny. Byla nucená začít den bez rtěnky a bez kafe, které si nestihla zalít. Vražedná kombinace.

Prolistovala si zprávu od patologa.

„Máš k tomu něco, Michale?“

„Je toho víc. Třeba otisky prstů. Shodují se. Ale jen na věcech, co ukradl. Na těle oběti ne.“

„Co navrhuješ?“

„Zajel bych znova na místo činu.“

„Chceš provést rekonstrukci?“ Alice zvedla obočí. „Mám svolat tým?“

Tým, i když… Dva zkušenější kolegové odešli, jeden do penze, druhý za lepším a náhradu se najít nepodařilo, tudíž si pod sebou Michala nechala, i když ho nemohla vystát, a to nejen jako kolegu.

Dva roky zpátky ji po policejním večírku sledoval. Sápal se po ní opilý na ulici a pokusil se vetřít k ní domů, což ještě posílilo její odpor k chlapům.

„To ne. Myslel jsem, že tam sjedeme spolu. Nepotřebuju stádo slonů.“

„Zajedeme tam. Ještě si ale musím něco zařídit.“

III.

„Víme, že technici našli ještě jedny otisky. Ale vrah měl rukavice, takže jsou na nic.“

Michal ukázal na krev rozmazanou po stěně. „Přijde mi, že máme nesprávného člověka. Hledáme násilníka, vraha se sadistickými sklony, ne zlodějíčka.“

„Měl sis projít podobné případy. Zjistil jsi něco?“

„Určitě si vybavíš ten případ, co nám vzala krajská kriminálka. Je to zhruba rok a půl. Stejný typ oběti, stejný způsob vraždy.“

„Podle čeho si vybírá oběti?“ přerušila ho Alice.

„Obě měly zelené oči, pihatý nos a tváře a kratší blonďaté vlasy.“

„A rty měly namalované narůžovo. Mojí rtěnkou.“

„A rty měly namalované narůžovo,“ zopakoval Michal. „Tvojí rtěnkou.“

IV.

„Ani na to nemysli,“ procedil Michal a namířil hlaveň pistole na její obličej.

Alice vrátila pistoli do pouzdra a práskla s ním o podlahu.

„To jsi byl ty, kdo mi posílal květiny, ukradl rtěnku a zdobil s ní mrtvoly? Nebo ještě žila?“

Potřebovala, aby to řekl nahlas. Důkazy nerostou na stromech, jak říkával její učitel.

„Elitní policajtka a nepřijde na to,“ ušklíbl se Michal.  

„Obě mohly ještě žít. Ale díky mně poznaly pravou lásku.“

Alice se podívala na hodinky.

„Máš přibližně minutu. Pak dorazí zásahovka.“

„To je dobrý, ale starý,“ zachrochtal Michal. „Nikdo neví, že jsme tady.“

Obě mohly ještě žít… Kdyby v něm dokázala vyvolat pocit, že něčeho dosáhl. Kdyby dokázala milovat. Ovšem Alice nestála ani o muže, ani o ženy, chtěla jen svobodně žít a pracovat.

„To, že jsi je zamordoval, mě děsí,“ podívala se Michalovi zpříma do očí, „ale hlavní je, že jsme tě konečně dostali, ty hajzle!“

„Nekecej a začni se svlíkat,“ popohnal ji pistolí.

Alice si sundala košili a kalhoty. Sedla si na postel v černém spodním prádle. Překvapilo ji, že se sama sobě nehnusí.

Dveře rozrazila zásahovka.

Michal obrátil pistoli proti sobě. Než stačil zmáčknout spoušť, vykopli mu ji z rukou.

„Dobrá práce,“ pochválil Alici jeden z kolegů, než Michala odvedli.