obklopen viry víry

    „Tady nebudu.“ řekl jsem víc pro sebe a vyšel před dům, který měl věžičku jako kostel.
    Jak jsem se od něj vzdaloval, tak se rozezněl zvon a já viděl, že jdu pozpátku po křížové cestě.
    Co deset kroků byla zděná kaplička s obrazy oné cesty.
    Vracel jsem se k počátkům křesťanství, kdy ještě nebyl Kristus na kříži.
    Zvon zmlkl.
    Zbylo ticho.
    Ticho bez příčiny.
    Odvrátil jsem zrak od obrazů s Kristem.

    Abych byl ušetřen těch počátků neblahých konců, tak jsem vstoupil do pole.
    Vždy jsem měl rád pole, protože obsahovaly otevřený prostor.
    Něco jako budoucnost.
    Snad jen vzrostlá kukuřice brzdila ten dojem.
    Ovšem ty malé kukuřice byly tak šťavnaté.
    Taky jsme si dělali paruky z těch vodnických žíní uvnitř velkých plodů.
   
    Na konci pole stála rotunda.
    Že by z louže pod okap?
    Okýnka jak střílny na hradě a dveře zabarikádované.
    Zabušil jsem na ně, aniž bych čekal odezvu.
    „Jdi do pr...,“ ozval se hrubý hlas.
   
    Vytáhl jsem z kapsy vařené vejce.
    Rozklepl jsem si jeho skořápku o hlavu, a pak jím vrtěl mezi dlaněmi, abych mohl vyloupnout tu vařenou slepičí ovulaci.
    Cítil jsem se báječně.
    Chyběla mi jen sůl.