Pohádka o kamínku-část pátá

O cestě k srdci

„Brána času blízko nás, v ní sto hlasů láme čas. Hlasy než se dohodnou, dojdeme k srdci zkratkou mou. Branka už dolétá, má schůdek od léta. Kvete a voní, nepochybuj o ní. Zářivé barvy  kolem nás, zpochybníš, že tu vládne čas.“

 „Vidím Zemi, nebo se mi to zdá? Je malá, modrá, zářivá. Tak na ní nejsme, teď pravdu znám.“

„Je důležité, odkud kam, se ti zdám? Vesmír je oceán hvězd, galaxií, podob světů, co v něm žijí.“

„Můžeme do těch světů, poslat nějakou větu?“

„Co bys tam poslala? Kamínek sis přála.“

„Jak se máte? Čím se dnes zabýváte? Ráda bych vás viděla, to bych jim tak říct chtěla. Míro vím, jiným světům sotva rozumím. Obrázek bych jim poslala, něco k němu připsala.“

„Z jiných světů, světelnou poštou, možná taky posílají větu. Letíme k Srdci, správný směr.“

„Správný směr? Ber kde ber, ty nebo branka ten směr víš.“

„Myslím, že trochu podvádíš. Ptáš se ptáš a směr znáš. Směr k Srdci je v srdci. Nevtlučeš ho do hlavy, není ani reptavý. Zůstává často v pozadí, kdo se srdcem se poradí a pro své srdce, někdy z blízka, Srdce získá. Teď to víš a víš to jistě, zkratkou jsme na správném místě. Až se vrátíš, rozum ví, že tě zase znejistí. Těch pár vteřin toho letu, nezabere jednu větu – či podobné ti našeptá. Vždyť se ti to jenom zdá.“

„S rozumem se nemám radit, nebude to trošku vadit?“

„Rozumu slova, jsou jak vločky, ledová sklíčka, do očí čočky. Vidíš vše z dálky, z blízka, s nadhledem, prostě jak s dalekohledem. Přes věci, do věcí, můžeš být nad věcí. Motýlí křídla, krajinu, ptáky, prozkoumáš mikroskopem, máš na to páky. Když ale ustrneš v úžasu, otevřeš oči pro krásu, cítíš volnost nadechnutí, k tomu tě rozum nedonutí. Řekne ti sotva – mám tu kliku, přivonět k růži, v dešti, bez deštníku. I za mraky ti slunce svítí, hvězdami se tráva třpytí a na mostě pro přání, paprsky chytáš do dlaní. To prostě rozum neumí, zkrátka rozumí. Aby našel, potřebuje mapu, jinak ti řekne, tak v tom tápu. V bezvětří nevětří a když hvězdáři oči zazáří, chce převést směr do cifer. Srdci hlava nevadí, často se dobře poradí, jen rozum sám vše nedá, bez srdce nám běda. Dívej, tady už srdce žije, je to zvláštní galaxie. Cesta je teď tvá, snad kamínek ti dá.“

„Nemáš aspoň malou radu? Podle rady stojím vzadu.“

„Ruce dávno čisté má, kdo kamínek vyzvedá. Nemyslí na své výhody, kdo kamínek vyloví, všechny už je má.“

„Když já si pořád něco přeju, to asi těžko vylovím jej já.“

„Srdce ti ho dá.“