Pohádky o víle Bubušce.
Z měsíčních paprsků utkaná, lidskému oku neviditelná , proměňující se podle potřeby. Zprvu jen utěšitelka, později ochránkyně díky příběhům a situacím, které prožila se tato víla mění a vlastnosti podobné lidským jí přibývají. Jen v dobrém však, nikdy neubližuje. Kdo z nás by takovou vílu někdy nepřivítal?
XXXXXXXXXX
1.Bubuška a Klárka.
V jedné nemocnici na oddělení pro děti ležela malá holčička jménem Klárka. Byla tam už dlouho, měla po operaci mozku. Naštěstí byl prý nádor nezhoubný, ale potřebovala se doléčit.
Po všech procedurách byla ten den unavená. Myslela, že aspoň rychle usne. Obracela se na posteli a usnout nemohla a nemohla. Hlava ji už nebolela, sestra jí dala prášek proti bolesti. Jak dlouho bude ještě v nemocnici? Stýskalo se jí po mamince i bráškovi. Tatínka moc často neviděla, jezdil po světě a vracel se domů málokdy. Musel. Klárčino léčení bylo dost drahé, když pro ni chtěli to nejlepší, proto musel vzít práci, kde si hodně vydělal.
Maminka vydělávat nemohla, byla ještě s bratříčkem na mateřské dovolené. Nemohla moc často chodit za Klárkou do nemocnice a tak jí nosila aspoň omalovánky, dětské knížky. Klárka však ani moc číst nemohla, jen si tak čmárala, když ji zrovna nic nebolelo nebo jí nebylo špatně po prášcích.
Tichounce plakala do polštáře. Nikdo ji neslyšel, sestra před chvílí odešla, její starší sousedka na vedlejší posteli už spala a bylo i slyšet, že spí dost tvrdě. Najednou se jí někdo nebo spíš něco lehce dotklo.
" Klárko, co to je? Proč pláčeš? Je ti smutno, že? "
Klárka se podívala, kdo ji oslovil. Byla to dívenka, připadala jí skoro průsvitná, ale ta její podoba? Vždyť je podobná jí samé! Má dokonce na sobě i stejnou bílou košilku a nožičky má bosé. Sedla si ke Klárce na postel a lehce jí hladila ruku, kterou si stírala předtím slzičky z tváří. Klárka zapomněla na pláč a šeptem, aby nevzbudila sousedku, se vyptávala dívenky.
"Kdopak ty jsi? Jsi mi tak podobná a vypadáš jako ze skla. Já přes tebe vidím."
"Jsem víla, utkaná z paprsků měsíce a hvězdiček, proto mne vidíš tak průhlednou. Víš, já mám hrozně těžký úkol. Chodím, tedy vlastně se dá říci, že lítám po světě, procházím hlavně okny do pokojů k dětem, které jsou nešťastné a pláčou a snažím se je utišit. Někdy také k uplakaným, tvrdohlavým zlobidlům, víš? "
Klárce vrtalo hlavou hlavně to, jak je jí víla podobná. Zeptala se jí:
„Jak to, že jsi mi podobná?“
I na to měla víla vysvětlení:“ Musím se podobat tomu, koho jdu utěšit. Dovedeš si představit, jak se nalítám a ještě se musím pořád měnit? Dá mi to práci, ani bys nevěřila. A víš, že jsi první z dětí, kdo se mne na to zeptal?"
Klárka vyhrkla:" A máš nějaké jméno? A ještě mi prozraď, jak utěšuješ třeba dítě, které řve, brečí, ačkoliv je doma u maminky? "
"No vidíš, spojila jsi dvě otázky a vlastně jsi mi dala takové spojení toho způsobu, jak ty uřvánky utišuji a mého jména. Dal mi je jeden takový uličník, který často brečel, a když zjistil, že k němu vždycky přilítnu, volal na mne tím jménem a měl radost, kdy sem se na něj mračila a hudrala."
„Ty se umíš i mračit? Myslela jsem, že jsi jen hodná?"
"Vždyť jsem ti říkala, že na sebe beru podobu dítěte, ke kterému letím, tak často mám i něco z jeho způsobů chování."
" No tak, jak se jmenuješ? Netrap mě!"
Víla se ještě chvíli ošívala, ale nakonec se naklonila ke Klárčinu uchu a pošeptala jí to jméno.Klárka spráskla ruce:
“Tedy to jméno se k tobě dnes moc nehodí- chi chi." A smála se tak, že se sousedka na vedlejší posteli zavrtěla a cosi zabrumlala. Klárka se honem ztišila a schovala hlavu pod deku, jakože ona nic.„ Když vykoukla, zdálo se jí, že něco lehkého, bílého se vzdaluje k temnému oknu a víla se jí ztrácela. Slyšela jen hlásek, který jí přál dobrou noc a lehké spaní. Klárka zívla a potichoučku si opakovala jméno víly:
„ Bubuška, Bubuška.“Usnula a na rtech měla tak blažený úsměv, že sestra, která se na ni přišla podívat, se musela také usmát.
2. Bubuška se trochu zlobí.
Víla Bubuška ležela na větvi stromu a vypadala jako lehké pápěří. Nebylo ji ani vidět. Nakonec viděl ji jen ten, za kým přišla a to bylo vždycky, když slyšela někde naříkat dítě. Pláč byl někdy tichounký, lítostivý, jindy dost hlasitý, ale to plakalo miminko, které potřebovalo přebalit nebo napít. Bolelo ho třeba bříško, mělo větříky, ale s tím mu víla pomoci nemohla. Tam museli pomoci rodiče, nejčastěji maminka.
Nejhorší to bylo, když se rozeřvalo dítě, kterému se třeba nelíbilo, že musí jít spát, bylo v pokoji samo nebo bylo zrovna pokáráno, někdy i plácnuto, když neposlouchalo. Mnohdy to rodiče tak vyřešili. Podle povahy a zvyklostí v té rodině. To se stalo v ten večer, když už si Bubuška myslela, že dnes nebude nikdo plakat a tím ji volat. Ozýval se řev, jaký už dlouho neslyšela. Honem se protáhla a slétla z větve. Plula vzduchem za tím řevem a opatrně nahlédla oknem do pokoje, kde bylo přítmí.
Musela na sebe vzít podobu dítěte, které měla za úkol uklidnit. Byl to už dost velký klučina. Tvář měl brunátnou, jak křičel. Ale slzy moc vidět nebyly. Nebyla to lítost, ale zlost. Stál v pyžamu a papučích za dveřmi pokoje, svíral pěsti. Bubuška měla co dělat, aby na sebe vzala aspoň v obrysech jeho podobu. Objevila se pak před ním tak náhle, až se zajíkl. Bylo vidět, že se lekl.
Jako by se díval do zrcadla, ale byl v takové divné barvě. A ten kluk se na něj tvářil tak hrozně, že se rozeřval nanovo. Bubušce tedy nevyšel moment překvapení, nepomohlo ani její bubu bubu, protože ji kluk přeřval. Co má honem dělat? Mohla by do něj strčit, ale to by stejně necítil, protože Bubuška byla utkaná z paprsků Měsíce, proto chodila k dětem jen večer, kdy už byla tma. Nemusel ani svítit Měsíc, byl třeba schovaný za mraky, ona si posbírala jeho paprsky a změněná v podobu toho plačícího dítěte, šla splnit svůj úkol - uklidnit ho.
Přešlapovala na místě a jen kulila zlostí oči na kluka. Čekala, kdy se unaví a přestane řvát. Pokud by někdo do pokoje přišel, ji by neviděl. Kluk opravdu za chvíli jen vzlykl, podíval se na toho druhého a nakonec broukl:
„ Co tu chceš? Já nemám stejně velkého bratra. Jak to, že jsi jako já? Kde ses tu vzal?"
„Máš moc řečí! Sám jsi mne zavolal."
„Ne, ne, já jsem volal mámu! Ona odjela k babičce, já jsem se chtěl dívat na televizi, ale táta mě vyhnal spát. Sám asi stejně usnul, ale nemohl jsem se tam vrátit, on by mi nařezal, kdyby mě viděl."
„ Máš rozum? Když víš, že maminka není doma, proč řveš? Je čas jít spát."
,,Když maminka mi před spaním čte z knížky příběhy a táta říkal, že je moc unavený a nemám s tím otravovat. To mi bylo líto."
„Ty ještě neumíš číst? Jsi už dost velký."
„No, chodím do první třídy, ale čtení mi moc nejde. Paní učitelka o mě říkala, že jsem v tom opožděný. Mamka se mě snaží tím čtením každý den navnadit, či jak to říkala. Abych si chtěl sám číst. Když já raději maluju."
Bubuška by chlapci ráda pomohla, ale číst mu tedy nemohla. Byla vlastně stejná jako on a styděla se, že také moc číst neumí. Ale měla velkou fantazii, zamyslela se.
„Víš co, lehni si, já ti budu povídat o něčem, co budeš chtít slyšet."
„ Nejraději bych slyšel o tom, jak si táta bude se mnou hrát, postaví mi autodráhu, co mi slibuje už od Vánoc, kdy jsem ji dostal." Tak to není takový problém.“ Bubuška si oddechla.
Posadila se na kraj postele a ležícímu chlapci začala vyprávět, jak jednou přišel tatínek z práce brzy a sotva se vyzul a převlékl do domácích kalhot, zeptal se syna, kam schoval tu autodráhu, že se na ni podívají. Pak spolu dávali dohromady ohrádku a různé malé překážky, které auta měla objíždět.
Než to povídání Bubuška dopovídala, všimla si, že chlapec spí a ve spaní se uculuje a vraští čelo, jako by se mu zdálo něco moc vzrušujícího. Chlapec sedící na kraji postele se začal pomalounku ztrácet, až byl zcela průsvitný a pak jako svazek měsíčních paprsků zmizel přes zavřené okno do noci.
3. Víla Bubuška má problém.
V jednom velkém domě se zahradou a menším domem bylo hodně dětí. Vlastně děvčat. Tomu domu se říkalo Ústav sociální péče pro dívky. Také se tomu říkalo Dětský domov - děcák. Sloužil k tomu, aby tam byly ubytovány dívky, jejichž rodiče se o ně nemohli starat. Bylo to hned po válce, kdy hodně lidí nebylo ve svých domovech, maminky byly mnohdy samy a když onemocněly, jejich děti byly na čas dány do takového ústavu, kde se o ně postarali pracovnice, ředitel ústavu a lékař.
V tom domově byla také od svých 6 let holčička jménem Růženka, která sice tatínka i maminku měla, ale maminka byla často nemocná - měla nemocné plíce a tak než odjela do nemocnice, odvezla sem dcerku. Po necelém půlroce dostala od maminky Růženka pohlednici, kde jí maminka psala, že tatínek po krátké vážné nemoci zemřel. To byla pro holčičku smutná zpráva. Neviděla rodiče ani žádné příbuzné od té doby, co přijela do ústavu. Každý den hlavně večer před spaním na ně vzpomínala a tiše plakala.
Maminka jí slíbila, že hned jak se uzdraví, tak pro ni přijede. Předtím se někdy o ni starala sousedka nebo najatá chůva, která u nich, dokonce u Růženky v pokojíčku, bydlela, ale pak odešla, měla se vdávat a protože tatínek chodil do práce, rozhodli rodiče, že Růženka půjde na čas do ústavu. Teď tedy dokonce nemá tatínka.
Její dnešní pláč byl hlasitější a zoufalejší. Dokonce ji vychovatelka napomínala, aby už neplakala a snažila se usnout, že svůj žal zaspí. Říkejte to ale dítěti, když myslí na to, že už nikdy nebude mít domov, kde by byla maminka a tatínek.
„ Kdy už se ta maminka uzdraví?" vzlykala Růženka a stulila se na posteli, obrácená ke zdi. Zdálo se jí, že se za ní něco pohnulo. Otočila se směrem do pokoje. Byl to dost velký pokoj - ložnice pro několik děvčat. Ty už dávno spaly. Směrem od okna se pohybovala světloučká postava. Růžence se zdálo, že ji zná. Měla krátké tmavší vlásky, na sobě bílou košilku, blížila se k posteli a kývala na děvčátko. Usmívala se, ale nějak smutně, dokonce měla na tváři slzičku. Byla to Bubuška. Slyšela vzlykot děvčátka už jindy, ale býval tak tichoučký, že než zjistila odkud pochází a přiletěla do pokoje, dívenka už únavou z pláče usnula. Tentokrát to vypadalo na delší smutek a také pláč byl slyšitelnější.
Bubuška si sedla na postel k Růžence a začala jí vyprávět o tom, že je víla a chodí k dětem, které pláčou nebo i zlobí a snaží se je uklidnit. Růženka se jí šeptem ptala, jak to dělá, že ví, kam má jít.
„Mám tak dobrý sluch, že na dálku slyším vzlykání, ale je toho poslední dobou tak moc, že opravdu nevím, kam dřív letět."
„Letět? Vždyť nemáš křídla? Procházíš oknem i když je zavřené? To je divné."
Bubuška vysvětlila Růžence, že jsou na zemi věci, které lidé nevidí, ani neví proč to tak je. “To bys mohla zaletět za mojí maminkou do sanatoria a říct jí, že se mi po ní stýská a jsem smutná kvůli ní i tatínkovi, ano?"
,, Růženko, to nepůjde. Víš, mě vidí jen děti, ke kterým z nějakého důvodu přijdu. Dospělí, dokonce ani třeba ty druhé dívky, se kterými jsi na pokoji, mne nevidí. Beru na sebe podobu toho, ke komu jdu.
,,Tak jak vlastně vypadáš? Jsi jen takový stín? Jsi duch? Nemohla by ses mi ukázat ve své skutečné podobě?" Bubuška se trochu ošívala, to by neměla prozradit, že se mění do své podoby, až když se dítě uklidní a usíná nebo už spí.
Přemýšlela, jak to udělat. Viděla, že ta holčička hodně přemýšlí a navíc nevypadá na to, že by brzy usnula. Navíc se jí zdálo, že v dáli slyší nový pláč a bude muset co nejdříve k dalšímu dítěti jít. Kdyby holčička už raději usnula. Je určitě hodně smutná, ale pláčem si nepomůže, jen se vysiluje. Napadlo ji, že tentokrát udělá výjimku a domluví se s Růženkou a splní jí výjimečně přání, aby aspoň zahlédla jak se Bubuška mění a odchází.
,,Poslouchej, Růženko, když mě chceš vidět v mé podobě, musíš se stulit do postele, položit si hlavičku na dlaň, přimhouřit oči jako bys usínala, nemluvit, neplakat a jen se dívat usínajícíma očima na mne, jak odcházím. Navíc mi musíš slíbit, že už dnes nebudeš plakat a ani v dalších dnech, když budeš smutná nebude tvůj pláč tak drásající. Já ti za to slíbím, že někdy, když ti bude moc smutno přijdu za tebou . Bude to ale jen ve snu, protože je na světě moc dětí, které moji útěchu potřebují. Slibuješ?"
,,Slibuju" řekla Růženka, stulila se na posteli a přivřenýma očima se dívala, jak se Bubuška mění v průsvitnou postavu a ztrácí se směrem k oknu. Oči se jí zavíraly. Ještě než usnula, mumlala si:
“Já jsem se té víly nezeptala, jak se jmenuje. Musím se jí zeptat, až někdy zase přijde..."
xxxxxxxxxxx
4. Víla Bubuška to nemá lehké.
Ten den se zdálo, že nebude mít Bubuška kam letět. Však byla u několika dětí, které byly ještě malé a musela použít spíše jemného šeptání do ouška a hlazení po ručce, která si stírala slzičky. Nebylo to nic vážného, jen se dítěti nelíbilo, když maminka odešla od postýlky a netrvalo dlouho a malý křiklounek, uplakánek se unavil a usnul. Najednou zaslechla poněkud jiný druh pláče...
Takový hodně lítostivý. Také se jí zdálo, že slyší hlas dospělého člověka. Musela počkat, jestli se pláč dětský utiší, ale po krátké pauze, kdy se za dospělým zavřely dveře vzlykot neustal. Bubuška se pomalu blížila k oknu pokoje, kde slyšela pláč, podívala se, chystajíc se nabrat podobu dítěte. Najednou se zastavila. V pokoji byly děti dvě, chlapec a holčička, oba tváře uplakané. Tak co teď? Má být holčička nebo kluk? Vypadalo to, že oba jsou smutní.
Bubuška si všimla, že chlapec, tak desetiletý, už trochu přestává plakat, spíš přesvědčivě něco holčičce povídá, ale ta ho moc neposlouchá. Držela si ruce na uších a slzy jí stékaly po tvářích. Najednou se Bubuška podívala více do tváře dívky a poznala ji. Byla to Růženka, kterou před dvěma lety utěšovala, když jí zemřel tatínek. Uvědomila si, že párkrát tehdy vstoupila do jejích snů, ale zdálo se, že se dívka uklidnila a už tak často neplakala, takže ji dlouho neviděla.
Copak se stalo, že oba plakali? Bubuška věděla, tak jako to všechny víly ví, že ten větší chlapec je Růženčin bratr Slávek. Byl už od malička, když se narodila sestřička a maminka za čas onemocněla, u babičky a dědečka. Ti ho měli moc rádi, viděli v něm náhradu za svého syna, který u nich nebydlel a později zemřel. Tak se měl Slávek u nich dobře. Růženka byla o dva roky mladší, oba si prý nemohli vzít k sobě. Byla tedy už v předškolním věku nějaký čas v jiném dětském domově.
Den , kdy Bubuška přiletěla, aby utišila jejich pláč byl ten, kdy Růženku přivezla teta, která v domě také bydlela, k rodičům otce a teprve po příjezdu jí sdělili, že maminka po dlouhé nemoci zemřela. V první chvíli Růženka ztuhla, pak se jen zeptala, kdy měla maminka pohřeb a proč ji nepřivezli dříve. Nechtěli ji prý rozrušovat. Teprve večer, kdy ji babička zavedla do ložnice, kde měla na posteli u zdi spát, si dívka uvědomila, že už maminku nikdy neuvidí a rozplakala se.
Vedle v kuchyni byl bratr a ten se na ni přišel podívat. Nevěděl, co má říci, to děvče znal jen z několika týdnů, které strávil u rodičů, když byl ještě malý a dlouho ji neviděl. Nikdy za ní v domově, kam ji v 6 letech maminka zavezla, nebyl on ani příbuzní. Bylo mu jí ale líto, začal také plakat a přitom jí vysvětloval, že u babičky se nebude mít zle. Přišla tam na chvíli i babička, to byla ta dospělá osoba, kterou Bubuška slyšela. Napomenula je oba, uklidňovala, ale jen slovy. Dívka jí nijak zvlášť nepřirostla k srdci, protože jí připomínala snachu, která jí „,vzala" syna. Její smutek jako matky lze pochopit, ale za to přece Růženka nemohla. Jen prosba umírající maminky, kterou měla ke strýci, muži otcovy sestry, když za ní byl v nemocnici, aby se postarali i o Růženku, nenechali ji v dětském domově přispěla k tomu, aby se jí příbuzní ujali.
Babička odešla, doporučila Slávkovi, aby šel taky spát do podkrovní světničky, kde spával a zhasla. Slávek ještě chvíli na Růženku mluvil a ta ležíc v posteli, pláč tlumila, jak byla vyklá. Po odchodu bratra si k ní na postel sedla Bubuška a v té chvíli nevěděla, co má říci:
,Růženko, neplač, život tím mamince nevrátíš. Musíš být silná. Víš, tebe si vzali aspoň příbuzní, bratr se má u nich dobře a určitě ti také nebudou ubližovat. Když budeš hodná, bude to jako u rodičů. Nakonec jsi už dost zvyklá na to, že jsi je tak málo vídala. Vím, že na to si nikdo nezvykne, nezapomene a určitě se v životě ještě napláčeš dost, ale vyrosteš, vdáš se a budeš mít svoje děti. Pak jim budeš moci vynahradit, co tobě chybělo."
Růženka však tvrdila, že se vdávat nebude, děti také nechce, aby nebyla nemocná a nezůstaly samy.To už Bubuška nevydržela a zahartusila:
„ To nemůžeš vědět. Hlídej si své zdraví, přestaň se trápit, to nikomu na zdraví nepřidá. Budeš tady chodit do školy, poznáš jiné děti."
Ještě pár slziček Růženka vyplakala, protože si vzpomněla, že už také neuvidí svoji milovanou paní učitelku Ludmilu z první a druhé třídy. Ona jí na konci školního roku slíbila, že ji naučí hrát na mandolínu. Vůbec se do jiné školy netěší, jaké to tam bude? Ještě má měsíc prázdnin, tak o tom nebude přemýšlet. Bude myslet raději na maminku, třeba se jí bude o ní zdát.
Bubuška ještě chvíli seděla na posteli a pak se zvedla a začala se pomalu vytrácet. Růženka si vzpomněla, že ji uvidí odcházet, když přivře oči a jen škvírkami se bude dívat. Usilovně mhouřila oči, až z toho usnula. Snad se jí zdálo, jak se maminka i tatínek na ni někde shora dívají a usmívají se. Jsou zase spolu. Má tady aspoň bratra, vypadá jako hodný kluk, nebude úplně sama.
5. Víla Bubuška má nové poslání.
Jedné nepříliš jasné noci se na povel Hlavní víly, pověřené zastupováním královny vil, slétly všechny víly, aby vyslechly hodnocení své práce mezi lidmi i zvířaty. Ano i takové jsou, které se starají o zvířátka v jejich těžkých chvílích. .
Hlavní víla po skupinkách volala k sobě víly a každé dala zvláštní lísteček, na kterém měla napsáno hodnocení všech jejích zásahů do života dětí.
Víla Bubuška měla hodnocení dobré, ale pod ním bylo napsáno, že její jméno možná děti spíš straší než uklidňuje, pokud je nucena je říci.
„Ale jsem na ně zvyklá „ bránila se potichoučku Bubuška.
Jméno jí měnit nebudou, ale bude mít nový úkol. Byla pozvána Hlavní vílou k vysvětlení, co se po ní bude žádat.Neměla dnes ničí podobu. Byla jen taková utkaná postavička z paprsků světla, v mlžných šatičkách.
Hlavní víla jí zadala nové poslání. Bude víla Ochránkyně. Lidé tomu říkají andělíček-strážníček. Má za úkol upozorňovat na nebezpečí děti, které jsou zlobivé, lezou tam, kam nemají, poškozují věci druhých lidí. Bubuška z toho neměla moc radost, nedovedla si představit, jak má ty děti přesvědčit a hlavně rychle, aby neprováděly, co nemají.
Zeptala se Hlavní víly:
,,Když dítě zlobí, to poznám a mohu na ně působit, ale co mám dělat, když je ohroženo někým jiným, třeba i dospělým?"
,, Dívej se a hledej způsob, jak dát dítěti najevo, že má samo upozornit dospělého, bránit se, když po něm dospělý žádá něco, co ohrožuje jeho život.
Dám ti příklad: Matka chce jít s dítětem přes cestu, táhne ho za ruku, spěchá. Nejsou ale na přechodu a v dálce jede auto. Dítě však má před sebou překážku - tebe v jeho podobě, lekne se tak trochu a zapře se nožičkama na chodníku. Tím matku zastaví. Ty mu budeš říkat:,,Jdi na přechod, jdi na přechod. Tudy né, tudy né.
" Dítě to bude po tobě opakovat a tím matku upozorní, aby změnila svůj úmysl."
„Tak to nebude lehké, to se ulítám, jak budu hledat, vždyť dosud jsem šla vlastně na nářek, vzlyky, pláč?"
„Bubuško, byla jsi doteď „noční" víla, vyzkoušej si to. Ve dne tě nebude také nikdo vidět, jen to dítě, které to bude potřebovat. Neboj se, budeme tě nenápadně řídit, uslyšíš zvonit zvoneček a z kterého směru bude zvonění, tam poletíš."
„Ještě jednu věc bych chtěla vědět: Jak to mám udělat, abych třeba mohla zavolat pomoc dospělého nebo většího dítěte?"
„,Budeš mít kouzelnou píšťalku, kterou nejbližšímu člověku zapískáš do ucha, donutíš ho, aby se podíval tím směrem odkud slyší pískot, tu událost uviděl a snad pomůže. Víš, každý člověk není ochotný pomoci a může se stát, že si dítě ublíží. Dělej prostě, co můžeš, co se bude moci udělat. Budeš mít na starost určitý úsek města, ale kdyby se stalo, že budeš slyšet zvoneček z okolí, můžeš případně zaletět i do okolí. Ale ne moc daleko. "
„Jak poznám, co patří k mému úseku?" Víla řekla:
„ Dotkneš se neviditelné stěny, která tě zastaví, pokud se nebude nic dít na blízku, kam už ty lítat nemáš. Budeš moci proletět jen v případě nutné potřeby. No, to by bylo tak všechno, přeji ti hodně štěstí v práci."
Bubuška dostala malinkou stříbrnou píšťalku na šňůrce. Pověsila si ji na krk, aby ji neztratila, rozloučila se s Hlavní vílou i ostatními vílami, které poletovaly kolem a pomalounku letěla dolů, mezi lidi. Rozhlížela se, bylo jí všechno v denním světle takové nové, jiné, mnohem hlučnější.
Povzdychla si:
„Tak asi si budu muset pomalu oblétnout svoje území, rukou si nahmatám tu neviditelnou stěnu. "
Najednou se jí zdálo, že slyší zvonění. Šlo to od cesty. Byla tam křižovatka a kolem jedné budovy, která byla těsně u cesty, bylo kovové zábradlí. Chodník tam byl do kopce a zábradlí sloužilo nejen k pomoci při chůzi, ale byl i ochranou proti tomu, aby lidé nepřecházeli na druhou stranu napříč křižovatkou.
Na tom zábradlí seděla holčička a pohupovala se.
Bubuška k ní honem zaletěla a opřela se vedle ní o zábradlí. Holčička strnula a zadívala se na ni.
„Kdo jsi?"
„Nevidíš?"řekla Bubuška, „jsem jako ty. Co tady děláš?"
„Já čekám na maminku, šla vedle do obchodu, koupit mi rohlík nebo koblihu."
„Proč tě nevzala sebou?"
„Vzala, ale já jsem jí utekla, musela čekat a mě to už nebavilo."
„ Proč sedíš a houpeš se na zábradlí? Co kdybys spadla a zrovna jelo auto?"
„Já se držím.. No, tak jo, já slezu. Budeš tu chvíli se mnou? Je to lepší, když si se mnou povídáš."
„To víš, že ano." Stály vedle sebe a špitaly si. Mezitím už maminka holčičky vyšla, spíš vyběhla z obchodu a rozhlížela se. Volala:
„Klárko, kde jsi? Pročpak jsi mi utekla? Měla jsem o tebe strach."
„Mamí, je tu se mnou jedna holčička, úplně stejná jako já, povídá si se mnou a hlídá mě."
„ Jdi ty brepto, kde by se tu vzala? Nikoho nevidím."
„A byla tady, copak jsi ji neviděla? Támhle odchází" volala Klárka.
„No dobře, jestli ji dohoníme, poděkujeme jí, ano? A už pojď!"
Bubuška si oddychla.
„ Tak to bylo docela dobré, snad to dopadne víckrát tak dobře. "
XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX
6.
Víla Bubuška a podivně jedoucí auto.
Víla Bubuška seděla na patníku u cesty a oddychovala. Měla za sebou hodně práce s hlídáním dětí, aby si něco neudělaly. Vzpomínala na to, jak chodila utěšovat plačící děti a zdálo se jí, že ta nynější úloha je mnohem těžší. Nedá se ale nic dělat, dostala úkol, tak ho musí plnit. Kolem ní přejelo auto, nebylo první, ale Bubuška cítila, že u tohoto auta něco není v pořádku. Jelo nějak divně. Chvílemi zpomalilo, chvílemi vyrazilo dopředu. Jako by řidič auto neovládal. Bubuška se rozletěla za autem. Na zadním sedadle seděly dvě malé děti. Byly připoutané v autosedačkách a spaly. Bubuška zaletěla na stranu a podívala se na místo řidiče. Seděl tam starší muž, který držel křečovitě volant a ztěžka dýchal. Byl snad opilý? Nezdálo se. Určitě je mu zle, neovládá řízení a zřejmě ho nenapadne zastavit. Co honem dělat? Kolem jezdila auta, ale všechna tak rychle, že si vůbec nikdo nevšiml auta, které se tak divně ploužilo po cestě. Na obzoru se objevil motocykl. „Sláva" řekla si Bubuška,“ zkusím mu zapískat do ucha ze strany, kde je to auto, třeba se podívá a zastaví." Letěla naproti motocyklistovi a pískala na svoji píšťalku ze všech sil. Ten měl ale helmu a zřejmě ji neslyšel. Jel rychle a auto minul. V protisměru jelo auto a jeho řidič měl stažené okénko. Bubuška zaletěla k němu. Řidič zaslechl pískot, podíval se a zpomalil. Viděl podivně jedoucí auto a všiml si, že řidič sedí nějak křečovitě. Zajel na stranu, kudy auto jelo a snažil se jet vedle něho. Všiml si, že ho řidič auta uviděl, mával na něj. Zdálo se, že pán automaticky šlápl na brzdu. Auto zastavilo a také to druhé. Pak už byla otázka několika minut, kdy zavolal mobilem řidič záchranku. Starší pán vezl domů svá vnoučata, která byla u něho na návštěvě a udělalo se mu špatně. Museli ho odvézt do nemocnice. Bubuška seděla na opěradle auta a dívala se na děti. Není možné, že tak tvrdě spaly. U babičky se unavily a tak opřené spinkaly v autě. Netušily, že byly v nebezpečí a měly nad sebou ochránkyni - vílu Bubušku. V mobilu, který měl jejich dědeček naštěstí u sebe, našel zachránce číslo na rodiče dětí, zavolal jim, aby si pro děti dojeli. Bubuška jako obláček letěla dál, šťastná, že pomohla.
xxxxxxxxxxx
7. Bubuška zachraňuje děti i dospělé.
Víla Bubuška se posadila na lavičku v parku. Byla unavená. V úseku, který měla na starosti, bylo pořád co zachraňovat. Nastával zvětšený provoz. Byl konec listopadu, počasí bylo sice chladné, ale bez sněhu. Tentokrát sv. Martin na bílém koni nepřijel. Lidé chodili, auta jezdila a mezitím se proplétaly děti. Menší většinou s rodiči, větší samy nebo ve skupinkách. Bubuška čekala, jestli se ozve signál, že je jí někde třeba.
Nejhůře se cítila, když viděla, jak někdo okrádá druhého člověka a ten si toho ani nevšimne a pak se diví, když má někde platit a peněženka, či kabelka nikde. Jednou se rozzlobila na skupinku větších kluků, kteří obklopili dva menší kluky a chtěli, aby jim dali všechny peníze, co mají u sebe. Bubuška se rozhodla rychle, vzala na sebe podobu toho největšího z nich a začala se s nimi dohadovat, aby toho nechali.
„Kde ses tady vzal? Ty nejsi Roman a jsi jako on! Šílíš, vždyť jsme se domluvili, že si od někoho „vypůjčíme", ne? A vůbec - nejsi z naší party, nepleť se mezi nás, nebo dostaneš pár lepanců."
Zatím co se tak jeden z kluků s Bubuškou dohadoval a druzí na ně vyvaleně koukali, ti dva malí kluci toho využili a utekli.
„Je to možné, co se tady vybavuješ, ti malí utekli. Tak žádnou korunu neseženeme."
Naštvaně se otočili na kluka -Bubušku, se kterým prý mluvil kamarád, ale ta už byla od nich daleko. Tak to bylo skoro jednoduché, vzpomínala na tu příhodu.
Zazněl signál a Bubuška se rozhlížela odkud. V tom hluku a množství aut ho sotva postřehla. Najednou uviděla u vchodu jednoho velkého domu schoulenou postavu. Přiletěla blíže a viděla, že je to mladá žena. Lidé chodili okolo a nedívali se na ni nebo tam vrhli jen krátký pohled a odvrátili se.
„ Zase nějaká feťačka, kdyby raději zalezla do domu," říkali si.
Bubuška však viděla, že mladá žena je těhotná a má asi bolesti a proto se tak choulí.
„Pročpak nic neříká? Mohla by zavolat o pomoc!" Žena si však držela břicho, tiskla na něj igelitovou tašku, ve které něco měla. Možná nákup.
Byla to zvláštní situace a Bubuška se musela rychle rozhodnout. Vzala na sebe její podobu a snažila se zachytit někoho, kdo by jí mohl pomoci. Nikdo si jí nevšímal. Ta žena byla zřejmě hluchoněmá, protože Bubuška na ni mluvila, ale ona se na ni jen podívala a zakroutila hlavou, že ji neslyší. Vydávala jen zvuky, jako by chtěla mluvit, ale nebylo jí rozumět. Co dělat? Bubuška věděla, že ji ostatní lidé nevidí ani neslyší a přitom chtěla ženě pomoci. Ta žena ji však viděla, což překvapila samotnou vílu. Zřejmě byla citlivější než ostatní lidé.
Bubuška vzala její ruku a natáhla ji k právě procházející starší paní. Pak ji zase položila ženě na břicho a naznačila, že má bolesti. Paní okamžitě pochopila. Pak Bubuška ruku té ženy, která zřejmě sama nebyla schopna bolestí se projevovat, položila na její ucho a pak rty a naznačila tak, že neslyší a nemluví. Druhá paní okamžitě vytáhla mobil a někam volala.
Za pár minut se ozvalo houkání sanitky a bylo dílem pár minut a mladou ženu vezli do nemocnice. Bubuška seděla ve voze sanitky u hlavy mladé ženy, chtěla vědět, jestli se o ni někdo postará a jak se ta žena bude domlouvat.
Nebylo však ani třeba. V nemocnici se ženy ujala lékařka a sestra a ona jim sama podala igelitku, ve které měla připravené doklady: zdravotní a těhotenský průkaz, občanský průkaz. Navíc tam měla i papír, na kterém bylo číslo, kam poslat zprávu, kdyby se jí něco stalo a pár osobních věcí. Později se vysvětlilo, proč byla sama. Muž odjel na služební cestu a netušil, že jeho žena dostane předčasné bolesti. Odvezli ji hned na sál a netrvalo dlouho a na světě bylo krásné děvčátko.
Bubuška i ostatní byli svědkem zázraku. Žena najednou promluvila . Řekla ,,Moje děťátko." Měla trochu divný hlas, protože se moc neslyšela. Sluch se jí nenapravil, velice málo slyšela jen na jedno ucho, ale už to, že mohla aspoň mluvit, bylo štěstím.
Bubuška splnila svůj úkol a mohla se starat o další potřebné lidi. Měla radost. Vždyť je na světě další človíček a jeho maminka mu bude moci vyprávět i pohádky.
A pak se ozvalo další zvonění.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
8.Bubuška opět zasahuje.
Bubuška odpočívala na pařezu, který zůstal mezi paneláky po poraženém stromě. Dívala se na dům, kde byla část lešení sestaveného ze železných trubek a prken na ně položených. Bylo pozdní odpoledne, pracovníci už odešli, jen nedaleko si ještě hrály na pískovišti dvě děti a u dveří domu si povídaly jejich maminky, které je hlídaly.
Kolem domu se loudal chlapík a obhlížel si dům. Vypadalo to, jako by kontroloval, co bylo uděláno. On si ale prohlížel nenápadně lešení a všiml si, že na prknech ve výši jednoho poschodí leží volně položené kusy železných trubek, které byly zřejmě už odmontovány a připraveny k odvozu.
„ Dnes už to jistě nebude," pomyslel si chlapík jménem Venca. Kolik asi taková trubka váží? Hodilo by to nějakou korunu ve sběrně. Musí to prohodit před Frantou, třeba si dá říct a pomůže mu jich pár odnést. Lámal si jen hlavu tím, jestli je vhodnější před půlnocí nebo až po ní. Opozdilci by mohli něco zahlédnout, ale podle něho by byla dobrá tak hodina po půlnoci, to už všichni spí a ti co se v noci budí, tak snad později.
Bubušce se ten chlapík nelíbil. On ji samozřejmě neviděl a tak, když odcházel, nemohl vidět, že za ním šla. Franta nebyl moc nadšený Vencovým návrhem:
„ Copak jsi zapomněl, že za poslední krádež jsi dostal málem flastr?" Myslel tím trest vězení, který Venca měl dostat za krádež několika metrů kabelu na jedné novostavbě. Jen to, že kabel ještě neprodal a vrátil ho majiteli, ho zachránilo od trestu. Dostal jen pokutu, kterou stejně musel nakonec odpracovat, protože peníze zrovna žádné neměl. Pracovat však pro něj bylo větším trestem, než pár dní ve vězení, kde už párkrát byl.
„Tohle musí vyjít. Na té straně domu není zrovna osvětlení a pokud budou okna protějšího domu zhasnutá, což jistě bude, tak je tam tma jako v pytli. Mám takovou šikovnou baterku, která je nenápadná a stačí ty trubky jen vzít, leží volně, nejsou přišroubené, takže za chvilku je máme. Do prvního patra snad vylezu, podám ti je, aby to nebylo slyšet a ty je opatrně položíš na zem. Pak bude jednoduché je odnést o kus dál a naložit na kárku. Má gumová kola, není slyšet, když s ní jedu. Hlavně musíš přijít včas. Tak o půl druhé v noci a nezaspi. Raději večer nic nepij, myslím pivo nebo jiný alkohol."
Venca netušil, že je poslouchá víla Bubuška, které se jejich plán vůbec nelíbí a přemýšlí, jak by jim plánovanou krádež překazila. Počká si na ně, snad nebude muset jít někam jinam někomu pomáhat.
Setmělo se, děti i jejich maminky odešly domů, v oknech svítila světla, která pomalu zhasínala. Jen někde svítilo ještě modravé světlo, kde měli puštěnou televizi. Po půlnoci i tato světýlka většinou zhasla. Venca se už delší dobu plížil kolem domu, rozhlížel se a čekal na Frantu. Kdepak asi je? Zatím se neobjevil. Venca si řekl, že se zatím pokusí vyšplhat na lešení a zkusí posunout na kraj trubky, aby je pak mohl Frantovi nechat sklouznout dolů.
Pomalu se vysoukal po silné trubce na dlážku, která byla naštěstí přišroubovaná. Samozřejmě žebřík tam řemeslníci nenechali, měli ho schovaný v chodbě domu, právě kvůli tomu, aby se někdo nedostal do
domu třeba přes některý balkon. Nepočítali jaksi s tím, že zlodějům nepůjde o to vlézt do domu, ale o pár trubek. Venca stoupl a pomalu krok za krokem se posunoval po prkně k té části, kde byly trubky položeny.
„ Kruciš, kde ten Franta je? Zaspal nebo si to rozmyslel? Jak já to udělám, sám to neutáhnu. Leda kdyby byla některá krátká." Přemýšlel a najednou se lekl. Proti němu kráčel chlap.
„ Jak se Franta dostal na lešení, že ho Venca neviděl? Záhada. Franta je ale mnohem tlustší, to nemůže být on!"brblal si.
„Pane jo! Ten chlap, to jsem já! " Podíval se blíž a to neměl dělat.
Bubuška na sebe vzala jeho podobu, jak to obvykle dělala, on ji uviděl a ona začala huhlat:
„Zloději zlodějská, co tady děláš? Kam lezeš? Mám tě shodit nebo slezeš sám?" Venca začal nevědomky couvat a tak se stalo, že zacouval až k okraji podlážky, noha mu sklouzla a už se řítil dolů. Chytil se sice rychle trubky, ale moc mu to nepomohlo, byla hodně drsná a on si odřel obě ruce, nejen dlaně, ale i předloktí. Vyjekl, pustil se a spadl rovnou do keře růžiček, které pod krajem lešení byly. Tam to tedy píchalo!
Najednou se za ním ozvalo:
„Kde máš ty trubky? Nějak ti to nevyšlo?" Franta se tam objevil a honem pomáhal Vencovi z keře. Nad nimi se otevřelo okno a ženský hlas se zeptal:
„Je tam někdo? Co tam děláte? Zavolám policii!" Na to už dvojice nečekala a upalovala za roh domu a pryč.
„Kruci, zapomněl jsem tam kárku za rohem! Jdi pro ni, prosím tě!" ,“Proč já?"
„Je tam ten chlap, viděl mě, tebe ne, tak to nebude nápadné."
„Jaký chlap, co šílíš, nikdo tam nebyl. No, tak já jdu, ale je to naposledy, co jsem tě poslechl."
„A byl tam, byl tam. Byl jako já a mluvil na mne! "
„Ty jsi úplně zcvokl, něco se ti zdálo. Neusnul jsi tam, když jsi na mne čekal?"
„To tedy ne. Nebo snad jo? " Franta si třel odřenou rukou popíchaný zadek a kroutil hlavou celou cestu domů. Říkal si, že to musel být nějaký duch a možná ho chtěl varovat před další krádeží.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
10. Víla Bubuška na sněmu víl.
Po dlouhé době dostala Bubuška po měsíčním paprsku důležitou zprávu, aby se dostavila na sněm víl. Už si ani nevzpomněla, kdy naposledy na něm byla. Asi v té době, kdy namísto napravování zlobivých dětí, či utěšování smutných, nemocných dětí, či jen trucovitých uplakánků, dostala za úkol zachraňovat lidi od úrazů nebo zabraňovat jejich zlým činům.
Bubuška se vznášela na obláčku stále blíž k velkému oblaku, kde na jednotlivých obláčcích posedávaly éterické víly. Zůstala sedět na pokraji a čekala, co se bude dít. Ozval se krásný, melodický hlas vládkyně víl:
„Dnes jsme se tady sešly , abychom odměnily dobrou práci několika víl, které konaly dobré skutky na zemi, mezi lidmi."
Bubuška v něm poznala hlas, který jí kdysi přidělil roli zachránkyně. Vtom si uvědomila, že ji ten hlas zve blíž.
„Bubuško, tebe se to také týká, nebuď tak vzadu, pojď sem ke mně!" Laskavě se ozývalo z obláčku, který mezi ostatními vynikal krásným světlým okrajem, protkaným paprsky měsíce a hvězd.
Pomalu se tam loudala Bubuška a nemohla uvěřit, že si na ni někdo vzpomněl. A zrovna vládkyně! Má přece na starosti všechny víly na světě. Není tedy divu, že už tak dlouho Bubušku nikdo nezval na sněm. Možná by se na něj všechny ty víly ani nevešly.
Zůstala stát na okraji svého obláčku, který se s ní předtím pohyboval směrem ke středu. Vládkyně se usmívala, Bubuška na ni zírala a říkala si :
„Ta je ale krásná, určitě proto se stala vládkyní. A je určitě moc hodná a spravedlivá. Copak mi asi řekne?" Vládkyně promluvila směrem k ostatním vílám:
„ Bubuška je víla, která několikrát měla těžký úkol a vždy si věděla rady. Mohla by jít příkladem slušnosti, okamžité reakce ve složitých situacích."
„Bubuško, " oslovila ji vládkyně přímo: „Zasloužíš si delší odpočinek za svou práci. Můžeš zůstat v mé družině zasloužilých víl, bavit se s nimi a jen sledovat práci ostatních, které budou na světě, mezi lidmi vykonávat úkoly, podobné těm tvým minulým. Tak trochu je kontrolovat."
Bubuška se zarazila. Tak ona už nemá letět mezi lidi, nemá se starat o jejich záležitosti?
Nemá vidět světýlko v očích dětí, kterým pomohla v jejich zármutku? Vzpomněla si na některé příběhy, které zažila a najednou jí bylo líto, že bude v družině vládkyně jen posedávat, bavit se. Slyšela, jak jí vládkyně říká:
„ Bubuško, tím, že se staneš členkou mé družiny, máš právo si vybrat hezčí jméno. Bubuška není tak libozvučné. Dostaneš seznam jmen, ze kterých si můžeš vybrat. Vybírej ale rychle, mám ještě několik víl, které si budou také svá jména vybírat. Máš právo si vybírat jako první."
Najednou se v očích Bubušky objevily slzičky. To bylo u víly neobvyklé a sama vládkyně si toho všimla.
„ Copak se stalo, Bubuško? Ty nejsi ráda? Nebo snad pláčeš radostí? Vždyť víly nepláčou. Tys to odkoukala od lidí, viď?"
Bubuška nemohla hned říci ani slovo, jen se ještě víc rozvzlykala. „Tak co to je? Hned přestaň a řekni, co ti je. Jak ti mám pomoci, když nevím, proč pláčeš? Podívej se, tvoje slzičky padají dolů z obláčku a lidi dole na zemi budou myslet, že prší."
Vzpomínka na lidi Bubušku povzbudila a ona najednou řekla:
„ Paní, dovolte mi dělat dál moji práci. Jsem mezi lidmi ráda a vůbec se nechci jmenovat jinak. Jsem Bubuška tak dlouho, že jsem si na to jméno zvykla a žádné jiné se mi nelíbí."
„ Tak to se ještě nestalo, aby víla odmítla povýšení do družiny víl." Naoko uraženě pronesla vládkyně.
„ Ale pokud je to tvé přání, dělej, jak myslíš. Hodně dlouho však si nesmíš jediným slůvkem postěžovat, že tě práce zmáhá a je ti smutno u lidí. Už je znáš, víš, že nejsou někteří moc dobří, ale zvolila sis ten úděl. Odpočiň si tady nějakou chvíli, pobav se s ostatními vílami a pak si jdi, kam tě srdíčko táhne."
Usmála se trochu potměšile, ale nakonec musela uznat, že Bubuška bude mezi lidmi víc užitečná, než v její družině. Dlouho si mezi vílami Bubuška nepobyla a raději se honem vrátila na zem, aby si to náhodou vládkyně nerozmyslela.
XXXXXXXXXXXXXXXXXXXX
11. Jak Bubuška zastupovala maminku.
Celý den byl Vojtíšek s tatínkem sám. Docela se mu to líbilo. Byli spolu na výletě, pak se zastavili u babičky. Tatínek počkal na Vojtíška v autě, protože ten chtěl babičku překvapit. Uvítala ho s radostí.
,,Vojtíšku, vždyť, ty máš dnes svátek! Všechny děti jej mají. Škoda, že musí maminka být v práci, viď?" ,,Babi, tak proč jsi ke mně nepřišla ty? Maminka odešla do práce a my jsme byli s tátou sami.!
,,Volala jsem a tatínek říkal, že pojedete na výlet. Domluvili jsme se, že se tady zastavíte a dáreček ti dám."
,,Jéje, to je hezká knížka! Jsou tam obrázky a dokonce beruška!"
,,To je starší knížka jmenuje se Ferda mravenec a máš v ní nejen toho mravence a brouka Pytlíka, ale taky Berušku."
,,To je fajn babi, maminka mi to určitě bude číst. Dnes asi táta, maminka není doma."
Rozloučili se a jeli domů. Tatínek Vojtíškovi připravil jídlo a z vany se Vojtíšek rovnou uložil do postýlky.
Vypadalo to, že brzy usne, ale nedalo mu to a chtěl po tatínkovi, aby mu četl z nové knížky o Ferdovi a Berušce. Tatínek chvíli četl, ale najednou zmlkl a jak tak seděl v křesle vedle Vojtíškovy postýlky, usnul.
Vojta ale byl zřejmě koupelí a novými zážitky tak rozjuchaný, že se mu spát nechtělo.Díval se na spícího tatínka, prstíčkem do něj ťukl. :
,,Táto, ty spíš ?! Kdo mi bude číst?"
Vojtíšek začal natahovat moldánky. Maminka mu chyběla. Kde je tak dlouho? Určitě by mu četla.
Už delší dobu ho sledovala víla Bubuška. Přiletěla se podívat na chlapce, kterému pomáhala péci s maminkou na Vánoce cukroví. Neviděla ho dost dlouho a byla překvapená, jak vyrostl. Byl už opravdu o hodně větší, než v době, kdy lepil mamince těsto na skříňky v kuchyni. Usmála se při té vzpomínce. Rozhodla se, že ho nenechá plakat, stýskat si po mamince.
Vzala na sebe podobu maminky a tiše se přiblížila k postýlce.
,,Vojtíšku, spíš?" Měl zavřená očka, ale pod víčky byly malé slzičky. Otevřel rychle oči.
,,Jé maminko, ty jsi doma? To je dobře, budeš mi číst o Ferdovi, jo? A hlavně o Berušce. Honem čti, tatínek usnul, tak ho necháme spát!"
Bubuška si k němu sedla na postýlku a polohlasně mu začala číst z knížky. Vojtíšek, ukolébán jejím hlasem, zavřel očka, usmíval se, pěstičkou si utřel poslední slzičku, co mu uvízla na tváři. Bubuška mu urovnala pokrývku, chvíli ho ještě hladila po vláskách, jak to dělala často i maminka a Vojtíšek usnul. Položila knihu, otevřenou na stránce, kde přestali číst a tiše odcházela. Stihla to taktak.
Tatínek se probral, podíval se na Vojtíška a nemohl skoro uvěřit tomu, že tak hezky spí. Zhasl lampičku a tiše odešel do kuchyně, kde ještě chvíli poseděl, čekal na manželku. Netušil, že ho zastoupila Bubuška a když mu ráno Vojtíšek, který, vyspaný do růžova, přišel k manželům do postele, povídal, jak mu maminka hezky večer četla, vrtěl jen hlavou.
,,Asi se mu něco zdálo," povídal ženě, která se usmívala a byla ráda, že to kluci tak hezky zvládli.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
12. Bubuška na dětském hřišti.
V jednom menším městě bylo pár dětských hřiští. Víla Bubuška si jednou takhle odpoledne řekla, že se podívá, jak to vypadá na tom nejnovějším. Bylo to hříště opravdu parádní. Na větším prostranství mezi domy, obklopené hradbou stromů a keřů, před kterými byly lavičky, aby se mohli rodiče posadit, když si děti budou hrát. Jejich dohled byl třeba, ale stávalo se, že se maminky spolu zapovídaly a děti prováděly lumpárničky.
Bubuška se rozhlížela, dívala se, co všechno tu pro děti je.
,, Jéje mají tady i trampolínu ve velké síti, skluzavku a pod ní pěnové koule, aby se děti neporanily. Samozřejmě také dost velké pískoviště, kde se dá stavět z čistého žluťoučkého písku na co si děti vzpomenou. Houpačky, prolézačky, malý kolotoč. Paráda! To si musím vyzkoušet jedno po druhém." Usmyslela si Bubuška a hned začala houpačkou. Posadila se tak, aby viděla na děti, které si hrály na písku.
Zdálo se jí, že je tam nějak moc živo. Děti si tam stavěly z písku hrady, jedno malé děvčátko si dělalo bábovičky. Zřejmě ale překáželo klukovi, který se příliš rozehnal a stavěl zrovna v místě, kde si děvčátko hrálo.
,,Uhni, já tu stavím!" Vyzval ji kluk.
Já tady peču bábovku, tak se sem necpi!" Odpověděla.
Kluk se naštval, vzal hrst písku a hodil ji na děvče. Naštěstí byla zrovna obrácená tak, že jí písek napadal do vlásků a ne do obličeje.
Bubuška se okamžitě zastavila a letěla k pískovišti. Děti ji samozřejmě neviděly. Děvče se rozplakalo, třepalo hlavičkou, kluk se smál. Dospělí neviděli, co se na pískovišti děje.
Bubuška se rozhodla, že kluka zarazí a potrestá. Dalo jí práci nabrat do hrsti písek, protože se nezhmotnila jako jindy, ale když se jí to podařilo, přitočila se ke klukovi , natáhla mu za krkem tričko a výstřihem mu nasypala hrst písku na záda. Kluk zařval, otočil se, hledal, kdo mu písek dal za krk, ale nikoho neviděl. To už měla Bubuška další hrstičku písku, natáhla mu gumu v pasu a další písek se sypal klukovi do kalhot. To už kluk poskakoval a ječel jako na lesy.
Konečně se maminky podívaly, co se tam děje a zjišťovaly, kdo co udělal. Maminka děvčátka vzala hřebínek a vyčesávala písek brblajíc:
,,Kluku jeden zatracený, co kdybys jí hodil písek do očí? To se dělá? Copak ti naše Kačka udělala?"
,,Překážela mi, stavěl jsem hrad a ona nechtěla uhnout!
,,Však pískoviště není jen pro tebe, podívej se, jaký kus jsi zabral . Druzí si taky chtějí hrát. Pojď Kačenko, půjdeš si hrát jinam, třeba na skluzavku. Tam jsi ještě nebyla. Co říkáš?" Odešly spolu.
,,Eriku, co sebou tak šiješ?" ptala se klukova maminka.
,,Mám písek v gatích a za trikem . Píchá to a šimrá." Kňoural Erik.
,,Kdopak ti ho tam dal? To jsi seděl v písku nebo ses v něm dokonce válel?"
,,Vůbec, někdo mi to hodil za krk a do kalhot."
,,Nikdo tady přece za tebou nebyl, dívala jsem se na tebe, nikoho jsem neviděla."
,,My taky ne," ozývalo se kolem.
,.,No, aspoň si rozmyslíš na někoho házet písek!"
Bubuška se jen uculovala a poskakovala dál. Šla se podívat, jak to jde Kačence. Ta stála u skluzavky a nechtělo se jí po žebříčku nahoru. Maminka ji přemlouvala.
,,Mami, tak ty taky, jo?"
,,To nejde, Kačí, pode mnou by žebřík praskl. Já tě budu dole chytat. Bát se nemusíš, ty koule jsou z pěnové hmoty a padá se do nich jako do peřinky." Katka ale trucovala u žebříčku.
Najednou za ní stála holčička o kousíček menší než ona a postrkovala ji nahoru.
,,Tak lez, já taky chci nahoru. Půjdeme spolu. Je to prima, už jsem tam byla. Krásně to klouže..."
Příčku po příčce Katka vystupovala a když byla nahoře, zase se zarazila. Kecla si na bobek a ne a ne dát nohy před sebe. To už Bub uška - ta holčička za ní - nevydržela a štípla ji do zadečku, až se Katka lekla, nožky jí vystřelily dopředu a už jela.
Bubuška jí trošičku popostrčila, ale to už Katka ani necítila. Žuchla do koulí a začala se smát. Ohlédla se za sebe, chtěla zavolat na holčičku, která sjela ze skluzavky za ní, ale ta se ztratila.
,,Mamí, kde je ta holka, co lezla za mnou nahoru?"
,,Nevím, Kačí žádnou jsem neviděla, ale pěkně jsi jela. Nechceš to ještě jednou zkusit?"
Ne jednou, ale několikrát se Katka svezla, ale bylo jí nějak líto, že už tu holčičku nevidí.
Bubuška odešla na další atrakci. Co kdyby ji některé dítě potřebovalo?
Počkáme, kam se zatoulá, ne?
Víla Bubuška stále obcházela nové dětské hřiště, kde zaúřadovala na pískovišti, pak na skluzavce. Dívala se na naistalovanou trampolínu. Nebyla moc velká, tak maximálně pro 2 děti. Bubušce bylo
divné, že na ni moc dětí není. Postávala tam jedna holčička s maminkou.
,,Mamí, pojď tam se mnou. Já to neumím a co když spadnu?"
,,Karolínko, tam se ti nic nemůže stát. Klidně můžeš sednout na zadek a ono tě to odrazí a zvedneš se zase. Nemůžu tam s tebou, není to pro dospělé."
,,Mami, ty jsi hubená, nejsi těžká, pojď se mnou." Žadonila Karolína.
,,Ne, musíš se naučit samostatnosti, přece nejsi takový knedlík, strašpytel."
Poodešla na bok a posadila se k jedné mamince na lavičku. Ta houpala kočárek a dívala se kolem sebe.
,,Vy to máte ještě bez starostí" povzdychla si máma Karolínky. ,,Počkejte , až bude dítě chodit.
,,To znám, náš kluk je takový pavouk. Všude vleze, nemohu ho nechat samotného. Podívejte se, támhle šplhá na provazovou stěnu. Prý je pavouk a musí honit mouchy." Zasmála se maminka.,,, Táta mu dělá záchranu".
K postávající zachmuřené Karolínce se přišourala Bubuška, vzala na sebe podobu jedné holčičky, kterou viděla nedaleko na houpačce.
,,Ty se bojíš? Chceš, já tam vlezu s tebou. Už jsem tam byla, je to fajn. Naučím tě skákat, jo?"
,,Tak jo! Jéje ono se mi to pod nohama houpe!" Zavýskla Karolínka.
,, Přešlapuj z nohy na nohu , pěkně pomalu, jen tak krátce, ono se to zklidní. Koukej, teď se mě drž a jak řeknu ráz, pokrčíme kolena a zhoupneme se. Párkrát to uděláme, ono nás to trochu vyhodí nahoru. Neboj se, natáhni nohy a dopadej na plná chodidla."
Kupodivu Bubušku Karolínka poslechla a za chvilku obě skákaly a Karolínka výskala. Už se ani Bubušky nedržela. Když se jí podařilo dosednout a vyhodilo ji to nahoru, dokonce zase stála na nohách a hihňala se tomu.
,,Mamí, koukej já skáču! Tedy skáčeme. Prima, že?"
Maminka koukala, ale viděla jen smějící se Karolínku, poskakující na trampolíně. Samozřejmě pro ni byla Bubuška neviditelná. ,,Tak už toho nech, chtěla jsi ještě šplhat na lano, třeba ti to také půjde.
,,Půjdeš se mnou? " Zeptala se Karolínka holčičky Bubušky, ale ta jen zakroutila hlavou, usmála se a řekla: ,,Ty už mě nepotřebuješ, jsi šikovná, zvládneš to sama."
Zamířila ke kolotoči, na který jeden větší kluk nechtěl pustit menší děti a točil se na něm sám. Odstrkoval se jednou nohou jako na koloběžce a bránil zastavení.
Bubuška na kluka chvilku hleděla a přemýšlela, co mu provést, aby si neublížil, ale dostal lekci. Pak vzala nenápadně silnější klacík a hodila mu ho pod nohy. Zaškobrtl, upadl na kolena a jedno táhlo kolotoče ho udeřilo do zad. Naštěstí už se kolotoč netočil moc rychle, tak se kluk složil na zem, trochu si odřel kolena a dlaně. To už přiběhla jedna z maminek a pomáhala mu vstát.
,,Pojď, já ti to ošetřím, nosím sebou pro jistotu malou lékárničku. Co jsi tam dělal? Víš, že nemáš být na kolotoči sám. Zlobil jsi děti, viď? Dej si po druhé pozor, mohlo to dopadnout hůř."
,,Nemohlo, " bublala si Bubuška, ,,dávala jsem pozor, aby to nebylo tak zlé. Snad si to bude kluk pamatovat."
,,Tak a jdu se kouknout dál, je toho tady hodně. Jen ty děti se nějak vytrácejí. Asi jdou už domů spát. Dnes toho bylo dost. Kampak já se uložím? Je tady dost stromečků i keřů, na větvičce mi bude dobře. Zítra je taky den. Dobrou noc, děti, jo, i rodiče a vlastně všichni."
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
13. Bubuška u rybníka.
Jak už tak Bubuška poskakovala kolem hřiště, řekla si, že se půjde podívat na jedno takové starší , přírodnější. Byla tam sice také skluzavka a kolotoč, ale většina byla v duchu možností v přírodě. Atrakce byly hlavně ze dřeva, provazů i prolézačky byly dřevěné. Byly tam na sednutí pařezy.
Hřiště se nalézalo skoro vedle rybníků, takže ze strany k tomu menšímu, sádkovému bylo opatřeno plotem. Navíc tam bylo hřiště s brankami na fotbal a dokonce na kůlech koše s deskou vzadu na košíkovou. Chvilku tam tak chodila, zdálo se, že nic zvláštního se dít nebude. Nebylo tam moc dětí a rodiče většinou s těmi malými byli přímo u atrakcí.
Za hřištěm byla větší louka. Tedy louka, spíš taková mokřina s neudržovanou přerostlou trávou. Pokud bylo sucho, moc vody tam nebylo, ale dost možná, že tam pronikla voda z rybníků a tak tam občas bylo dost vodních živočichů. Dokonce pulců. To jsou vlastně takové děti žab. Vypadají jako malé rybičky, ale později jim narostou nožičky a nakonec upadne ocásek a jsou z nich žáby. Občas se tam na ně chodili dívat hlavně kluci.
Také ten den bylo na louce hodně vody. Bylo po vydatném dešti a tři kluci Jirka, Petr a Pavel se vydali podívat, jestli už tam nějací pulci jsou. Petr a Pavel byli dva bratři a s Jirkou sousedili v paneláku. Věděli, že žáby jsou zákonem chráněné a ani pulce nesmí chytat, ale říkejte to takovým rozjívencům. Samozřejmě tam bylo také dost jiné i lítací havěti. Komáři, vážky. Kluci se brodili loukou, ale najednou ten nejmenší Pavel zapadl do hlubší rýhy, kde byla voda. Začal třepat nohou, na které měl tenisku a podařilo se mu z té tenisky vyzout. Zůstala ve vodě.
Pavel začal bulit. Měli zakázáno chodit na tu louku a věděl, že tatínkův řemen je v pohotovosti.
,,Péťo, podej mi tu tenisku, prosíííím..." Petr se snažil, ale to místo bylo zrádné a podařilo se mu jen namočit i své tenisky a dokonce i kalhoty, protože byl trochu těžší než Pavel. Jirka byl v tu chvíli kousek dál a začal se brodit trávou k nim. Čvachtalo to hezky a bořili se čím dál víc.
,,To není možné, tolik vody tady nebylo." Tvrdil Jirka.
Po břehu rybníka šel mladík. Bubuška se v tu chvíli rozhlížela, jak by mohla klukům pomoci a když mladíka zahlédla, vzala na sebe jeho podobu a šla klukům na pomoc. Lavičky u hřiště byly jen takové dřevěné- prkno na kůlech a jedno z nich bylo uvolněné. Popadla je a obešla hřiště ke klukům. Zavolala na ně, aby zůstali stát. Položila prkno směrem, kde Pavel ztratil tenisku a po prknu se vydala ji najít . Podařilo se jí tenisku vylovit, pomohla vylézt klukům jednomu po druhém z bažiny .
Stáli na hrázi, rozhlíželi se po mladíkovi, který jim pomohl, ale jen na konci cesty zahlédli podobnou postavu.
,,Ani jsme mu nepoděkovali. Páni, to bude doma nářez, já se bojím jít domů. Mokré tenisky, mokré okraje gatí."
,,Kluci, víte co? Máma mi vždycky říkala, že se nemám bát jít domů. Nepochválí nás, ale určitě pomůže. Vaši přijdou až k večeru, jdeme k nám, od nás to nemáte domů daleko, ne?" Jirka měl pravdu. Máma měla sice poznámky o nevhodnosti chování a možnosti potrestání, ale nakonec jim dovolila si umýt nohy v lavoru, tenisky trochu vyprat a půjčila jim dokonce fén, aby mohli tenisky aspoň částečně vysušit. Uvařila jim čaj, namazala chleby a dokonce je nechala dívat na televizi.
,,Jirko, jak to, že tvoje máma je na nás tak hodná? Jí to nevadí, když něco vyvedeš?"
,,Vadí, ale vyprávěla mi jednou, jak asi v deseti letech , po cestě do cvičení zkoušela, jak klouže deska od schůdků do menšího rybníka a šupla v šatech do vody. Vylezla sice sama, bylo to u břehu, ale mokrá celá. Taky se bála jít domů, tak šla k jedné kamarádce a její maminka jí bavlněné šaty přeprala a vysušila je žehličkou. Takže od té doby si řekla, že svým dětem určitě nebude nadávat, když přijdou mokré nebo ušpiněné. Raději ať jdou hned domů, aby nenastydly."
,,Tak byla taky zlobivá? Chodila na cvičení pěknou oklikou."
Bubuška se dívala, jak kluci odcházeli a mrmlala si něco o hloupých nápadech. Mezitím už většina dětí odešla z hřiště, tak se Bubuška šla podívat, jak vyskakují ryby nad hladinu rybníka. U břehu plavalo pár kačenek, ale většina z nich už se uklidila na travnaté plochy mezi jednotlivými rybníky, strčila hlavu pod křídlo a usnula. Rybník byl částečně ozářen zapadajícím sluníčkem, hladina se leskla. Bubušce se ani od rybníka nechtělo, tak si zalezla do koruny lípy na hrázi rybníka a zavřela oči.
Děti, vy se také vyspěte a možná se vám bude o Bubušce zdát. Jakou asi na sebe vezme podobu?
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
14.Bubuška na koupališti.
Počasí bylo tak krásné, že lákalo nejen děti, ale i vílu Bubušku, která se potulovala po hrázi rybníka, ponořit se do vody.
Uvědomila si, že se bude muset vtělit do nějaké podoby. Nevyzkoušela si totiž nikdy, jak by dopadla, kdyby se do té vody ponořila. Byla stvořena z paprsků světla. Jak se tak rozhlížela, všimla si, že hodně lidí chodí někam vlevo a zaslechla malou holčičku, jak říká mamince :
,,Tak už pojď, Kája už na koupališti dávno je."
Maminka se zabavila s jinou ženou, která vezla kočárek s miminkem. Ta zaslechla, co malá mamince říká a jen si povzdychla:
,,Kdybych tak mohla na koupaliště taky. Ale až malá povyroste budeme také chodit plavat."
,,Však existuje plavání s miminky, to nevíte? Je to ale na krytém bazénu, zeptejte se."
,, To nevím, musela bych se informovat. Děkuji, na shledanou. Vidím, že se na vás dcerka už mračí."
,Tak už pojď ty nedočkavá!" Zasmála se maminka a šly .
Bubuška se courala za nimi, zvědavá, jak to na tom koupališti bude vypadat. Byla překvapená. Nejdříve se dostala nenápadně k pokladně, pak do šatny, kam si maminka s dcerkou odložily šaty. Prošly korýtkem s vodou a pod sprchou se hned osvěžily. Bubuška viděla bazény. Jeden víc vzadu veliký, kam chodili dospělí lidé a větší děti a druhý menší, který nebyl moc hluboký a tam hopsaly i trochu dál plavaly děti, které hlídali z břehu dospělí.
U malého bazénu , hned u kraje byla obrovská skluzavka. Každou chvíli nějaké dítě s výskotem žuchlo do vody.
,,Haničko, tak honem, vylez nahoru a sklouzni se" vyzvala dcerku, která předtím tak spěchala , maminka.
,,Hurá, jdu, ale ty bys mohla taky, je to i pro dospělé ten tobogan. Tak se tomu říká, víš , mami?"
,,Ale jdi, vždyť bych se tam ani nevešla." Smála se maminka.
,,To není pravda, zas tak tlustá nejsi, je to dost široké." Pobízela ji Hanka.
,,Mám to zkusit? Tak já jdu za tebou, nebo raději před tebou, abych na tebe nevlítla. Jsem těžší a poletím asi jako raketa."
Bubuška se náramně bavila a rozhlížela se, jakou podobu by na sebe měla vzít, aby mohla tobogan vyzkoušet. Tentokrát nechtěla nikomu pomáhat, chtěla se sama pobavit. Opodál stál poněkud obtloustlý chlapeček a lízal zmrzlinu.
,,No, ty bys měl raději plavat a ne mlsat !" Špitla mu Bubuška do ucha.
,,Co je, kdo to tady mluví? Co je komu do toho, co dělám?" Kabonil se kluk. Sebral se a utíkal za maminkou, která seděla u stánku s občerstvením a pila limonádu.
Bubuška se na ni podívala a jen se ušklíbla: ,,Je vidět, po kom ten kluk je. Asi si půjdu zaplavat místo něj, ten moc do vody nepůjde."
Vzala na sebe klukovu podobu a smočila si nohu ve vodě. Není studená. Přestože měla lidskou podobu, rozdíly teploty necítila. V tom naducaném tělíčku se jí trochu hůře lezlo po schodech nahoru, ale umínila si, že se sveze. Sedla si nahoře a dívala se pod sebe. Je to dost vysoké, široké dost, ale má to zatáčky. Přemýšlela a nevšimla si, že za ní vylezla znovu Hanička.
,,Nezacláněj tady a jeď, cvaldo!" Ozvalo se za Bubuškou a než se nadála, Hanička do ní strčila a Bubuška-cvalík jela dolů. Zatáčky moc vybírat neuměla, ale zato žuchla tak silně do vody, že vystříkla až na břeh, kde stály děti.
Zaslechla za sebou: ,,To byla bomba, co? Půl bazénu jsi vyšplíchl, cvalíku!"
Děti jsou nemilosrdné a posmívat se umí i ta nejhodnější holčička.
,,Budu chodit plavat a budu cvičit a nebudu moc mlsat..." slibovala Bubuška v těle kluka.
,,To určitě, já tě znám a připomenu ti to, uvidíš !" Slibovala Hanička, zasmála se a šla za maminkou.
,,Bylo by moc dobré, kdyby to tomu cvalíkovi připomínala každý den. Ale nejsem si jistá, bude-li to platné."
Bubušce se ve vodě zalíbilo a jen si tak plavala v bazénu. Samozřejmě ještě párkrát rozčeřila vodu, když sjela, teď už bravurně, po toboganu dolů.
Lidí ubývalo, ty nejmenší děti už odešly dávno s rodiči domů, těm větším se moc nechtělo, ale musely také jít.
Unavené plaváním doma usnuly a zdálo se jim, že klouzají po toboganu dolů... asi jako Bubušce té noci.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
15.Bubuška znovu u vody.
Víly prý chlad nebo teplo necítí. To je pravda, ale Bubuška měla takové schopnosti, že se uměla vcítit do pocitů lidí. Sluníčko táhlo lidi k vodě. Zamířila tam také Bubuška a těšila se, že se zase sveze na tobogánu. Vmísila se mezi lidi, kteří prošli kolem pokladny a už zkušeně zamířila k bazénku, do kterého ústil tobogán.
Rozhlížela se. Děti byly ve vodě, dohlížející rodiče se mezi sebou bavili na lavičce. Jedna maminka fotila dvě děvčátka ve vodě. Samozřejmě ta se předváděla. Hlavně mladší z nich.
,,Mami, udělám stojku, vyfoť mi nohy, jo?"
Než stačila maminka holčičku varovat, ta se nadechla ponořila do vody, sáhla rukama na dno a snažila se narovnat nohy nahoru. Voda ji nadnášela nějak divně, protože se objevovala jedna noha rovná, druhá pokrčená. Vypadalo to, že ty nožičky nedá k sobě. Nakonec se jí to na moment povedlo, ale to už se hrabala ven z vody a prskala kolem sebe .
,,Kájo, nepřeháněj to, ještě tak moc plavat neumíš!" Varovala ji maminka.
,,Co ty víš, maminko, já plavu jako ryba, dokonce už umím plavat i s hlavou pod vodou. Ještě nedávno jsem plavala na čubičku." Tak to maminka věděla, však se smávala, jak Kája ve vodě rychle hrabe vodu pod sebe a zůstává skoro na místě.
Bubuška se musela smát, jak se Kája otřepávala, zatímco větší sestřička Peťa ve vodě baletila.
,,Kroutí se jako žížala" vykřikovala Kája a napodobovala Petru. Nakonec se ale daly dohromady a snažily se otáčet a ponořovat pod vodu. Jednou měly vystrčené zadečky, podruhé nohy, zase ruce... Bubuška se na ně dívala a kroutila hlavou.
,,Copak se takhle plave ?" Mudrovala. Najednou se vedle ní ozvalo:
,,Ty to neznáš? Copak jsi nikdy neviděla akvabely? To je takové umělecké plavání." Bubuška se ohlédla, kdo to mluví. Viděla malou, skoro průsvitnou holčičku. Vypadala, jako by byla tvořena kapkami vody.
,,Kdopak jsi, že mne vidíš a můžeš na mě mluvit?" Zeptala se.
,,Já jsem Vodulka, já sem patřím, ale co ty tady děláš? Nemáš chodit jinde mezi lidmi?" Skoro hněvivě se ptala Vodulka.
,,No, nečerti se, já jsem už ve vyšším řádu víl a mám zvláštní úkoly, mohu chodit kam uznám za vhodné. Ty jsi tady pořád? Když jsi Vodulka, jak to, že jsem tě neviděla u rybníka?"
,, Když mně se tady líbí. Je tady víc lidí, legrace, sama jsi viděla, ne?"
To ano, ale u rybníka , kde se koupat lidé sice nesmí, ale můžou tam chodit na ryby, jsou zase kačenky, labutě. Lidi je tam chodí krmit, chodí k rybníku na procházku. Možná by se ti to taky líbilo."
,, Já se tam taky podívám, neboj se. Ale co teď budeme dělat? Nebaví mě jen se dívat." Stěžovala si Vodulka.
,,Jsi tady a nenapadlo tě, vzít na sebe lidskou podobu a svézt se třeba na toboganu? "
,,Když já nevím, jestli bych vůbec sjela."
,,Musíš na sebe vzít podobu nějakého těžšího dítěte nebo třeba rodiče, to potom pojedeš jako namydlený blesk!"
,,Tedy, ty máš výrazy!" Divila se Vodulka.
,,Je vidět, že jsi moc neposlouchala děti, vůbec lidi, jinak bys věděla, jak mluví. Když se chceš do někoho vtělit, musíš být nenápadná. Víš co, tamhle na dece leží dvě holky, mají zakrytý obličej, vezmeme na sebe jejich podobu a půjdeme se spolu svézt, jo?"
Vodulce to trochu déle trvalo, než se zhmotnila, ale Bubuška už na ni čekala a táhla ji nahoru.
,,Jeď první, jo? Jedu hned za tebou. Vody se nebojím, bude to určitě fajn."
Bubuška nelenila, sedla si a už fičela dolů. Vodulka za ní. Samozřejmě parádně pištěly, ale ne strachem, radostí.
Ještě několikrát se svezly, trochu si zaplavaly, ale najednou Vodulka upozornila Bubušku, že se ty holky zvedají z deky. Asi si chtějí zaplavat.
,,Byly bychom nápadné, půjdeme se kouknout k dospěláckému bazénu, jo? Viděla jsi už můstek, co tam je?"
,,Jo, viděla. Je tam prkno, tam skáčou ti, co si ještě netroufnou a z toho vysokého ti , co to umí. Možná tam posedávají lidé, na které bychom se mohly proměnit a zkusit si zaskákat."
Jak řekly, tak udělaly. Bubuška si najednou uvědomila, že se jen baví a nikomu nepomáhají, tak aspoň popostrčila jednoho váhavého kluka, aby skočil. Ani se nestačil ohlédnout, kdo ho to strká, jen se nadechl a šup! Nějak se jí to zalíbilo, Vodulka ji napodobila a najednou bylo nějak moc skokanů. Plavčík se tam šel z opačného konce bazénu honem podívat.
To už obě víly měly pro jistotu svoji podobu a nikdo je neviděl.
Trochu unavené si pak sedly na trávu u keře, už ve své podobě a povídaly si. Dohodly se nakonec, že druhý den, pokud bude hezky, zajdou spolu k rybníku, podívat se na labutě.
,,Víš, ony mají mladé a co je zajímavé, ty malé labutě jsou takové ochmýřené tmavé kuličky."
,,Jak porostou, peří jim zbělá, krk se natáhne a budou z nich taky krásní ptáci." Byla ráda Vodulka, že může zase ona Bubušku poučit.
Stmívalo se, na jedné straně se nějak podezřele hromadily mraky a tak se víly uložily až ke keříčku u plotu a usnuly.
Určitě se jim zdálo oběma o nové kamarádce.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
16. Bubuška se vrací.
Bubuška se zúčastnila zasedání víl, utkaných z měsíčních paprsků. Připadala si tam docela jako návštěva a ne jako členka . Byla ráda, že jí královna ponechala status víly, která se mohla podle potřeby proměnit v jakoukoliv podobu člověka a neodvolala ji z její mise na zem, mezi lidi.. Zavzpomínala na některé události a moc neposlouchala, co se na sněmu probírá. Byla prostě duchem mezi lidmi...
Nebylo to tak dávno, kdy uslyšela tichý pláč dítěte. Tenkrát to nebyla dívenka, ale zhruba pětiletý chlapec. Ležel v postýlce a tiskl k sobě plyšového medvídka. Zřejmě nemohl usnout.
Bubušce se zdál na takovou hračku dost velký, ale řekla si, že zjistí, co se děje.
Pokoj, kde chlapec ležel se oí zdál povědomý. Pro víly ale čas utíká hodně rychle, zážitků mají také hodně, takže chvíli trvá, než si vzpomenou, co se kdysi stalo. Ten chlapec byl někomu podobný a tak si řekla, že vyzkoumá, co v tom je.
Rozhlédla se po pokojíčku. Hned u postýlky na stolečku měl chlapec nejen lampičku, ale také fotografii v rámečku. Byla na ní rodinka :tatínek, maminka a chlapec. Důkladně si fotografii prohlédla.
Ta paní jí připomněla jednu holčičku, která kdysi také plakala, že nemá u postýlky maminku. Snad to není maminka toho plačícího chlapce? Toho poznala hned. Byl jen o něco menší.
Bubuška na sebe vzala podobu maminky. Snad si chlapec nevšimne, že má na sobě podobné šaty jako na fotografii na stolku. Schválně vzala za kliku dveří, aby to vypadalo, že přišla k postýlce od nich.
"Copak je, pročpak pláčeš? Nemůžeš usnout?"
"Mami, ty jsi už doma? Říkalas, že přijdeš pozdě, musíš dodělat nějaký obraz na stěně."
"Dodělala jsem to dřív a přišla jsem ti dát dobrou noc. Cheš nějakou pohádku? Aspoň krátkou?"
"Mami raději mi zazpívej, jen tak tichounce, jo?"
"To víš, že ano.Zavři očička a já budu zpívat, ano?" Bubuška honem vzpomínala, co za písničku by mohla zazpívat. Vzala chlapce za ruku, jemně jeho prstíky hladila a zpívala:
"Spinkej, můj hošku, aspoň chvíli,
budu tě hladit, tichounce zpívat
ke spánku tě budu kolibat
Budeš krásné sníčky mít
hlavně však s tebou vždy chci být...
Dívala se, jak chlapec zavřel oči, přitiskl k sobě medvídka a začal oddychovat. Ještě chvíli poseděla a snažila se vzpomenout na dobu, kdy tišila pláč nebo i zlostný křik dětí. Jakpak se jmenuje ten chlapec? Na tu dívenku si vzpomněla. Byla to Naděnka. Měla tehdy také problémy v rodině, stýskalo se jí po mamince.
"Jak ten čas letí" povzdychla si Bubuška.
Nějak se jí zastesklo. Po kom? Po jediné kamarádce Vodulce.
Kdepak je jí konec? Nemrzne někde u rybníka? Musí se za ní podívat.
Ještě ten večer, když se vrátila maminka Naďa z práce, se šla podívat na syna. Spal s úsměvem na rtech, zřejmě se mu něco hezkého zdálo.Povzdychla si:
" Zase jsem u něj nebyla, je tak roztomilý, malý. Stojí mi ta práce za to?"
Ráno jí malý Jiřík vykládal , že tu písničku co mu zpívala večer neznal .
"Já jsem plakal a ty jsi přišla a zpívalas, až sem usnul." Brebentil.
"To není možné, já...asi se ti něco zdálo... vtom se zarazila. Vzpomínka dávná, na dětství a častou samotu , kdy večer plakávala a byl to sen nebo skutečnost? Ta víla, co vzala na sebe podobu holčičky a povídala si s ní...
Jak se jmenovala? Naďa si vzpomněla:Bubuška!
"Mám to vyprávět Jiříkovi? Raději si to nechám pro sebe, ať si raději myslí, že jsem to byla já. Povím mu to později, až bude starší. Hlavně ale musím dbát na brzké návraty domů. "
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
17.Bubuška a její kamarádka Vodulka.
Jako lehký obláček vypadala Bubuška, když se courala po hrázi rybníka. Nebyl zamrzlý, jako tomu bývalo před lety, kdy jednou zachraňovala, v podobě statného rybáře, kluka, který zkoušel, jak je silný led a propadl se hned na kraji do studené vody. Naštěstí tam byl i další rybář, který v sádkovém rybníku prosekával díry do ledu, aby ryby mohly dýchat a všiml si, že se vedle něco děje. Přišel na pomoc a zajistil odvoz chlapce domů. Nebyl zraněný, spíš se jen lekl a samozřejmě byl mokrý a musel se rychle převléci.
Bubuška se pousmála při vzpomínce, jak se rybář rozhlížel a hledal toho prvního, pro něj neznámého chlápka.
Viděla jasně, že letos zamrzlý rybník není, plavou po něm kačeny a dokonce labutě. Vzpomněla si na kamarádku Vodulku, se kterou kdysi byla na plovárně a pak usnuly obě pod keříčkem.
"Kdepak je jí konec? Nejspíš courá vedle řeky a kouká, co se kde děje." Jen tak zkusmo zavolala:
"Vodulko, kde jsi? Slyšíš, kde jsi? Hledá tě Bubuška." Věděla, že po zvolání jména víly ji některá z nich uslyší a dá to dál- jak se říká i u lidí. Věru, netrvalo ani moc dlouho a k Bubušce se donesl slabý hlásek:
"Kdopak mne hledá? Po tak dlouhé době? To je dost, že sis na mne vzpomněla." Poněkud vyčítavě se ozvalo vedle Bubušky.
"To jsi ty, Vodulko, já tě skoro nevidím, jsi nějaká éterická."
"Víš, foukal hodně vítr a přestože občas pršelo, mám málo kapiček a navíc je tma a ty kapičky nejsou osvětlené. Proto mne nevidíš."
"Povídej, co jsi zajímavého viděla, já ti pak také popovídám, co se mi stalo v době, kdy jsme se neviděly." Vyzvala ji Bubuška.
Sedly si na lavičku blízko keře a Vodulka vyprávěla:
"Nedávno, když byla dost velká zima a voda v rybníku byla ledová, jsem viděla skupinu lidí na kraji rybníka. Pár jich mělo docela teplé oblečení, ale pár lidí se začalo svlékat, až na nich zůstaly jen nějaké svršky, myslím, že byly podobné, jako jsme v létě viděly na plovárně."
"Jo, to jsou plavky" poznamenala Bubuška.
"Skočili do vody a plavali. Byla tam skupina mužů a lákaly ženy na břehu, aby si zaplavaly s nimi. Nakonec si jedna dala říci a shodila bundu a kalhoty, že taky bude plavat.- Pak si vzpomněla, že nemá plavky, tak nakonec skočila do vody v kalhotkách a tričku. Měla jsi ji vidět, když najednou vylezla z vody. Tričko přilepené k tělu, třepala se zimou. Paní, co jí držela bundu a kalhoty jí honem přehodila přes ramena bundu a nasměrovala ji k vedlejší hospůdce. Muži to vydrželi déle. Ta mladá žena tvrdila, že jí někdo lehtal na šlapkách, proto musela ven z vody. Nikdo jí to nevěřil. Říkali, že se vymlouvá."
"Vodulko, nebyla jsi náhodou rybička, co ji na těch šlapkách lechtala? Podívala se na ni podezřívavě Bubuška.
"No co co, stejně by tam dlouho nevydržela." Najednou Vodulka posmutněla:
" Pořád je skoro zamračeno, já se skoro nezatřpytím, co mám dělat?"
Bubušku najednou něco napadlo. Byl už večer a začaly se rozsvěcet lampy, které osvětlovaly alej u rybníka.
Sáhla do kapsy, vytáhla dost velké zrcátko.
"Postav se Vodulko pod lampu co tak hezky svítí." Nastavila zrcátko tak, aby odráželo světlo lampy, osvítila tím Vodulku vlastně z druhé strany. Vodulka se začala pomalu rozsvěcet. Kapičky vody, ze kterých byla stvořena její postavička se krásně třpytily a Vodulka se radostí roztančila.
Zpívaly s Bubuškou písničku, která sice neměla slova, ale zněla jako ptačí trilkování. Držely se za ruce a pomaloučku se sunuly po aleji. Šťastné, že se zase setkaly.
Pokud je někdo viděl, jevily se mu jako světlé proužky, které zřejmě odrážely svítící lampy.
Dobrou noc, děti...
18. Bubuška a kulíšek Martínek.
Bylo pozdní odpoledne, když víla Bubuška usedla na lavičku u velké budovy. Právě nenápadně pomohla v podobě mladé dívky jedné starší paní najít obchod s brýlemi, tak si chtěla posedět. Odpočívala a přitom naslouchala, jestli se někde neozývá volání o pomoc. To, které zaslechla vždy jen ona. Lidé v jejím okolí ho nikdy neslyšeli. Však ani vílu Bubušku, která byla utkaná z paprsků měsíce a šatičky měla z obláčků, nikdo z nich neviděl.
Bubuška musela na sebe vzít podobu člověka, kterému buď pomáhala nebo podobu někoho z jeho okolí, aby ji bylo vidět. I tak ji mohl uzřít pouze určitý člověk. Přivřela oči a napnula svůj sluch. Zdálo se jí, že slabý hlásek přichází z budovy, u které seděla. Byla to nemocnice. V jedné části se nacházela porodnice a také ještě malé oddělení péče o dříve narozené děti. Takovým dětem lidé říkali Kulíšci. Tyto děti musely po narození zůstat v inkubátoru. Rodiče je chodili navštěvovat, dotýkali se jich, mluvili na ně, četli jim pohádky,...
V té době tam také byl malý Martínek a u něho na židli seděla jeho maminka. Chodila za ním každý den. Její manžel byl na cestách, vracel se jednou za týden domů, tak ji v týdnu doma nic nedrželo. Martínek byl jejich první dítě. Vytoužené, očekávané několik roků. Martínkova maminka už u něj dlela několik hodin. Zdálo se jí, že není něco v pořádku, přestože ji lékař i sestra ujistili, že Martínkovi nic není. Posílali ji, aby se šla vyspat, že oni i přístroje mají nad miminkem neustálou kontrolu. Maminka zůstávala přesto neklidná a odmítla jít spát .
V oddělení měli pro maminky připravenou pohovku, vedle za zástěnou, kde si mohly odpočinout. Pokud byl tatínek doma, vystřídal na pár hodin maminku. Už několik dní byl pracovně pryč. Mermomocí chtěla u Martínka být a ani na vteřinu ho neopustit. Odklopila si dvířka inkubátoru a hladila mu ručičku. Šeptem na něj mluvila a on koukal jako by jí rozuměl. Po chvíli pomalu zavíral očička, až se ponořil do spánku. Maminka se na něj dívala a dívala … až také únavou usnula. Ruka jí sklouzla na opěradlo židle a celá se tak nějak sesunula. Byla zrovna doba střídání směn sester a lékařů. Bubuška se rozhlížela po chodbě, jestli neuvidí některou sestru, protože hrozilo, že maminka sjede ze židle a spadne buď na stojan s inkubátorem nebo sklouzne na zem. Také dvířka inkubátoru zůstala otevřená.
Bubuška zahlédla odcházející sestru a rozhodla se. Vzala na sebe podobu té sestry, jemně probudila maminku, pomohla jí vstát, podepřela ji a poté ji odvedla k pohovce. Slíbila ženě, že posedí u Martínka místo ní, aby se mohla v klidu prospat. Sedla si pak zpět ke Kulíškovi. Tentokrát vzala na sebe podobu maminky. Martínek se zavrtěl a ona jej začala hladit jak to předtím viděla u Martínkovy maminky. Rozhodla se, že si ho vezme k sobě. Vypnula alarm podložky, Martínka jemně vytáhla a položila si ho na prsa a na břicho. Věděla, že to tak maminky Kulíšků na doporučení lékařů mají dělat. Říkaly tomu klokánkování. Martínek se zklidnil a dokonce se ručkama opřel o Bubušku. Tak tam spolu seděli. Víla Bubuška se sama pro sebe usmívala, hřála Kulíška svým tělem a hladila ho po zádíčkách, šeptajíc mu láskyplná slova jménem maminky:
Máš tak malou ručičku, ty můj malý Kulíšku.
Očka pořád zavíráš, o čempak asi sníš?
Jen co trochu povyrosteš, druhé děti uvidíš.
Budete si spolu hrát, zlobit občas mámu, tátu.
Jak to děti dělávají...
Přesto všechno rodiče,
Kulíšky své rádi mají. :-)
Maminka se probudila velmi brzy. Tak, jak to u maminek bývá, když mají malé děťátko. Vstala a potichu šla ke svému synkovi. Lekla se, protože tam Martínek nebyl. Uviděla najednou postavu, která držela v náručí jejího syna. Znovu se vylekala, ale pak si všimla, že ta žena vypadá jako ona. Promnula si oči. Snad ještě nespí? Podívala se znovu, ale byla tam pořád. Náhle postavička opatrně vstala a podala jí s milým úsměvem dítě do náručí. Pokynula jí na pozdrav a pomalu se vytrácela, až z ní zbyl jen pouhý obláček, který se rozplynul. Maminka se nestačila ani zeptat, kdo je a poděkovat jí za pomoc při hlídání Martínka.
O tom, co zažila, vyprávěla druhý den manželovi, když se vrátil z cest. On ji chtěl uklidnit a poznamenal, že se jí to určitě jen zdálo. Věděla svoje a řekla si, že o tom bude vyprávět synkovi, až bude větší. Možná to bude brát jako pohádku... ale ona ví.
19. Víla Bubuška a děvčátko Letinka.
Víla Bubuška a děvčátko Letinka.
27. listopadu 2012 v 0:53 | Ruža z Moravy | pohádka pro děti
Děvčátko Letinka dělalo svým rodičům po letech péče hodně radostí. Narodila se totiž dříve než měla, byla moc malinká, prostě Kulíšek. Když poprvé otevřela očička, měli její rodiče pocit, že má v droboučké tvářičce dva balonky. Tak měla ty oči velké. Taky jí dodnes tak velké zůstaly. Stala se z ní moc šikovná holčička. Vytáhla se, byla štíhlounká, vlásky měla dlouhé, spletené do copů. Maminka se někdy durdila, že to mytí, česání dá dost práce, zvlášť, když mají někam spěchat. Letinka se však nedala. ,, Maminko, já potřebuji mít dlouhé vlásky. Když máme vystoupení , musím mít vlásky pevně sčesané a to se s copy dá udělat , ale krátké bych měla střapaté."
Letinka chodila do baletu, navíc pěkně zpívala a ještě lépe hrála na piáno. Vystupovala často nejen s baletem i zpěvem na různých oslavách, hlavně pro děti, ale zúčastnila se také klavírní soutěže. Na té soutěži se jí stala neuvěřitelná příhoda. Letinka nemívala často trému, věděla, že je připravená, ale v ten den hrálo před ní hodně dětí a hrály opravdu hezky. Když už jich přehrálo své skladby 10 a nastoupila další dívka, Letinka cítila, že jí tuhne úsměv i pusa, když si ze zvyku přeříkávala úvodní slova, která měla při nástupu říci: ,,Jmenuji se Leticie a zahraji vám skladbu ..." Tak, pusto, prázdno ... V hlavě slyšela tóny první skladbičky, kterou měla hrát, ale ne a ne si vzpomenout nejen na jméno skladatele, ale na název skladby. Jazyk jí hrůzou ztuhl, prsty se chvěly.
,, Maminečko moje zlatá, andělíčku můj strážníčku, všechny múzy světa, pomozte ! Vždyť já to zkazím. To bude ostuda. A těch hodin, co jsem to cvičila. Mají tady klavír velký, krásný, s mimořádně pěkným zvukem, na tom by se hrálo!" Nohy jí vrostly do země, nemohla udělat krok. Předchozí skladba byla dohrána, nastalo ticho , Leticie stála nedaleko klavíru a úpěnlivě kulila oči na klaviaturu. Vtom ji někdo pohladil po paži, vzal ji za ruku a ona se v tom okamžiku pohnula a lehce kráčejíc, zvolna se přibližovala ke klavíru. Než se stačila podívat , kdo to vedle ní kráčí, seděla na piánové stoličce a pootočila si ji na potřebnou výšku. Pak povstala a jasným hláskem se představila . Zatrnulo jí v tom okamžiku trochu, ale jakoby jí napovídal tichý hlásek, řekla jméno skladatele a skladby, kterou bude hrát. Pak už jen sebejistě, bravurně zahrála , co tak dlouho nacvičovala, bez jediné chybičky. Když skončila, uklonila se a odcházela, poočku se rozhlížela, kdo to byl, co jí tak pomohl.
Skoro se lekla. Nedaleko ní stála holčička, která vypadala úplně jako ona. Jen se jí zdála taková bledší, skoro průsvitná. Ano, ta holčička byla víla Bubuška, která od začátku seděla v koutku místnosti a čekala, jestli některý ze soutěžících nebude potřebovat její pomoc. Sledovala hlavně Leticii, protože o ní věděla z řečí, které zaslechla v porodnici, na oddělení, kde byly malé, dříve narozené děti . Od určité doby, na oddělení kulíšků, jak se takovým dětem říkalo , chodila pomáhat maminkám, když byly unavené. Odtud také věděla o osudu malé Letinky a byla zvědavá, jak si dívenka povede na soutěži, kam její rodiče pozvali i paní doktorku, která ji znala.
Bubuška na sebe vzala podobu Letinky a tak jen ona ji mohla vidět, jenže v rozrušení se v té chvíli ani nepodívala a pak už byla zaujatá hrou . Bubuška poodešla za ni, aby ji náhodou nerozptylovala . Málem by ji Letinka nezahlédla ani potom, ale Bubuška měla dán takový úkol, aby ji ten, komu pomohla, viděl. Usmála se na Letinku a ta se šeptem zeptala: ,,Kdo jsi, já přece nemám stejnou sestřičku jako jsem já? " ,,Jsem Bubuška, víla, která pomáhá těm, kdo to potřebují a zaslouží si to. Měj se dobře a buď pořád tak hodná, Letinko! "
Pomalinku se rozplývala a Letinka už viděla jen malý obláček, který zmizel pootevřeným oknem. Rodičům bylo divné, že se Letinka ani nezajímá, jak se umístila, jen se stále ohlíží někam k oknu. Večer pak Letinka, než usnula, pošeptala mamince, že jí dnes při té soutěži od trémy pomohla víla. ,,Jmenovala se Bubuška a vypadala stejně jako já, opravdu, maminko!" brumlala a maminka se jen usmála, pohladila ji po hlavičce a šla to povyprávět tatínkovi.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
20.Bubuška pomáhala Týně a Vojtíškovi péci.
Jak Bubuška pomáhala Vojtíškovi a Týnce péci.
29. listopadu 2012 v 18:06 | Ruža z Moravy |
pohádka pro děti
Blížily se Vánoce a tak se maminka Týnka rozhodla, že napeče něco málo cukroví. Malý synáček Vojtíšek je totiž takový všudybýlek a ona může některé věci dělat, jen když pěkně spinká, nebo je tatínek doma a zabaví ho.. Řekla si, že zadělá těsto na perníčky, aby po upečení hezky změkly. Měla recept na takové moc dobré, slaďounké a to zahrálo velkou roli v dalším dění.
Vypracovala těsto a nechala ho ležet přikryté látkovým ubrouskem na prkénku na stole. Řekla si, že pověsí pár kousků prádla, které byly ještě v pračce. Však Vojtík spí, možná se mu zdá o skřítkovi,kterého má rád , tak se nemůže nic stát. Jenže se nedaleko potulovala víla Bubuška, která si všimla, že se Vojtíšek nějak vrtí. Probudil se a chtěl začít volat na maminku. Víla Bubuška se honem proměnila v Týnku a s Vojtíškem se potichounku bavila. Povídala mu, že má zadělané těsto na perníčky, budou dobré, slaďounké, tak by měl být hodný , jinak by žádný perníček ani neviděl, natož dostal ke spapání. Vojta jen řekl: Jdu.. slezl z postele a už si to šlapal do kuchyně. Bubuška honem kolem něj natáhla ruce, aby náhodou do něčeho nevrazil a nevyrušil Týnu, která věšela prádlo a pobrukovala si.
Vojta byl šikula a maminka na neštěstí nechala stát stoličku vedle židle u stolu, kde bylo těsto. Vylezl na stoličku, pak na židli a prstíky zabořil do těsta. Bubuška jen zalomila rukama a snažila se mu ruce z těsta vyndat. Začal natahovat moldánky, tak mu honem kousek těsta dala a řekla mu, aby si dělal balónky, ale ne na židli. Slezl pomalu dolů s těstem v ruce, připlácl ho na židli. Pak šikovně uždiboval a po krátkém žmoulání v dlani přilepil na dvířka od kuchyňské linky. Kam dosáhl byly nalepené kousky těsta. Bubušce se to nějak zalíbilo a nebránila mu v tom, dokonce mu podávala další kousky těsta.
Mamince Týnce se zdálo, že se něco v kuchyni děje, tak honem pověsila poslední kousek prádla, utřela pračku, samozřejmě už dávno vypnutou a utíkala do kuchyně. Bubuška musela změnit podobu, aby ji Týnka neviděla. Maminka se dívala na Vojtíška , jak se zaujetím nalepuje kousky syrového těsta na dvířka a nevěděla, jestli se má smát nebo se začít zlobit. ,, Vojtíku, co to je?" ,,Níčky, níčky, Vojta spapá...". Jak toto Vojtík řekl, nalepil poslední kousek a začal přilepené kousky odlepovat z dvířek a než mu v tom Týnka zabránila, strkal je do pusy a ,,papal". ,,Bude ti špatně! Nech toho! Počkej, až to upeču. " Týnka se dost zoufale podívala na zbytek těsta na stole a marně přemýšlela, jak se mohl k němu Vojtík dostat a tolik ho odebrat. Úplně ji odrovnalo, když na její dotaz, ,, kdo ti podal těsto, Vojti ? "- dostala odpověď : ,,Máma, máma..." Netušila, že tentokrát Bubuška ,, pomáhala trochu jinak." Té se to ale tak zalíbilo, že si řekla:,, Hotovo, jdu dělat legraci zase jinam "a ztratila se jako pára nad hrncem.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx