Zitard i výtah

Zitard sedí na kraji přeplněné místnosti, dostali jsme se s ním do stavu, ve kterém je jedno, zda jsou jednotliviny, o nichž jde řeč, lidmi, sochami či šedivými neurčitky; kde je jedno, jaké vztahy panují směrem k nám a Zitardovi; a kde je jedno, nakolik je lze některé soustředit do pospolitosti.

Máme-li nějaké pochybnosti o srozumitelnosti, účelu nebo existenci takového místa, můžeme je vynést k nyní vnímanému a zahájit tím konfrontaci mezi vyneseným a kapitálem (ten ve středu pozornosti stále a neustále).

Konfrontace

Zitard sedí na kraji přeplněné místnosti, ve které nevědomě sleduje (takže je) nepodstatnosti jako přelévání jednoho typu do druhého, stává se dalším typem a zaniká jeho minulost, ta se nyní zpřítomňuje pojmenováním, právě vznikla a nyní zas minuje, do popředí se dostává metoda jejího zániku, můžeme o ní mluvit jako o dobré příležitosti, které nebylo využito. Abych se dostal k svému tématu: Jaké peripetie Zitard zakusí na kraji místnosti po té změně, kdy se setká s vynesenými pochybnostmi? Výtah se otevře a vzduch vyjde nepostřehnut, celé položení místnosti nebylo možno nijak změnit, nově příchozí části nemohly pobýt podoby úměrné své důležitosti, musely zaujmout formu místnosti poplatné. Musely zaujmout formu místnosti poplatné. Byly polepeny, popletové, na to nemohly předem pomyslet, existuje totiž u nich vždy jen jeden časový bod /na rozdíl od do času zasazené místnosti. Intelektově jsou odkázáni na jejich tvůrce, který se pod takovou zodpovědností hroutí.

To vše jste přijali, teď ale nechme výtah přijet opravdu. Tedy reálně:

„Kde se zase hrouzíš, ty čůráku?“ vyjíždí na mě a já: „Mám jich mnoho u sebe v kapse, v té levé ne, uvnitř, zde, pod tou kabátovou čapkou, pod tou vypouklou.“