Čaroděj-konec příběhu

Stál na vrcholku své hory a smutně hleděl do zapadajícího slunce. Rudé paprsky se mu se mu odrážely na holé hlavě a vítr vanoucí z nedalekého města, té výspy nenávisti a úpadku, mu ošlehával neholené tváře. Svaly na jeho těle už řvaly bolestí a tak nevydržel a usedl pod zčernalý pahýl kdysi mohutné, zelené borovice. Rozplakal se při vzpomínce na svoji dávnou lásku. Vždyť to bylo právě tady, kde spolu byli poprvé ... a naposled. Dodnes cítil její horké tělo a vlahé rty. Naneštěstí byla mezi prvními odvedenými a její popel už byl rozprášen více něž před sto lety. Ty ubohé hony na nesmrtelné, jak jemu podobné ti zatracení blázni nazývali, už sice dávno skončily, ale odnesly sebou vše i tu jedinou, kterou kdy miloval. Jak jen mohl sloužit té bandě všivých hyen a odporných červů?! Vše, co jim kdy dal, obrátili v prach a nebo použili k zničení celých ras. Nakonec se jim znelíbil i on a vyhnali ho. Celé generace ho nenáviděli. Zloba se ale ztratila v čase a vystřídal ji strach. Tak dnes, čas už dávno přestal počítat, je jeho hora pustá a šedivá! ...jako město pod ní. Nyní vstal, strhl z krku svůj amulet a zvedl ho ke slunci. Zavřel oči a cosi tiše pronesl. Město pod ním okamžitě vzplálo a zářilo do pohasínajícího světa jako Prométheova pochodeň. Dlouho, předlouho se díval a tak ani neucítil hadí zuby, jenž se mu zaryly pod kůži jako dvě jehly. Díval se, dokud ho jed nepřenesl na druhou stranu. Taková je cena pomsty.