Panenky

Otevřela jsem dveře. Do nosu mě praštila štiplavá vůně jablek, pálenky a plesnivého nábytku. Málem jsem zakopla o prázdnou flašku od jablkovice. Tomu říkám přivítání!

Když jsem si hodila věci do jizby, šla jsem si prohlédnout tátův sad. Pořád voněl medem. Nedal se bohužel projít celý kvůli mohutným bodlákům. Stromy měly dobře nasazeno, letošní úroda bude bohatá. Doufala jsem, že ji zvládnu sklidit. Byla by věčná škoda nechat jablka slimákům.

Táta toho jabloním obětoval hodně. Staly se jeho nejmilejším koníčkem a jedinou vášní. Když si pořídil palírnu, z vášně stala obživa, z obživy posedlost, z posedlosti smrtící jed, který ho donutil umírat ve víru výčitek, které si neuměl spojit s ničím skutečným.

Večer jsem dojedla salám, který jsem si dovezla, a zapila ho pálenkou. Než jsem se svalila do peřin, vzala jsem si prášek na pálení žáhy. Předepsala mi ho doktorka, protože mě začal zlobit jícen.

Probudila jsem se v poledne. Mohla za to únava z dlouhého cestování vlakem, a hlavně okenice, které do jizby nepustily ani paprsek sluníčka. Vstala jsem a otevřela všechna okna. V nose mě polechtala chladivá vůně lesa. Připadala jsem si jako malá holka, před kterou se otevřel celý svět.

Ze židle jsem sebrala zelené šaty, ve kterých jsem přijela, a dala je do skříně. Uvařila jsem si čaj a namazala si rohlík džemem. Na kredenci mě zaujaly dvě staré panenky v černých šatičkách, které tu dřív nebyly.

Jedna panenka byla blonďatá a druhá zase bruneta. Já byla blonďatá po mámě, ségra zase bruneta po tátovi. Kolikrát nám nevěřili, že jsme ségry. Zřejmě je někdo přinesl z půdy. Byla to ségra nebo máma? Ale proč by to dělaly? Já bych na půdu nešla ani za nic, protože se tam oběsil táta.

Po jeho smrti se všechno změnilo. Máma si našla práci na úřadě v Rumburku a ségra začala vypomáhat v místní hospodě. Já bydlela v Praze u tety, jelikož jsem potřebovala dochodit gympl.

Když jsem přijela na prázdniny, zjistila jsem, že ségra a máma zmizely.

Hledala je policie, dokonce i v Německu, ale bezúspěšně. Teorií ohledně jejich zmizení bylo několik. Vzaly si život. Přestěhovaly se za lepším. Zřítily se do rokle.

Žádná teorie se nepotvrdila ani nevyvrátila. Nikdy je nenašli.

Vyrazila jsem do lesa. Minula jsem oplocenku a vystoupala lesem k vyhlídce, odkud byla krásně vidět Vlčí skála se vrostlými borovicemi. Cestou zpátky jsem našla tři modráky, dva větší hnědáky a kozáka s ulomenou hlavičkou. Nalila jsem si jablkovou štamprli a dala se do čištění hub.

Vzala jsem si prášek, protože jsem na něj ráno zapomněla. Lehla jsem si do postele a koukala se na louku, na níž se začínaly dělat červánky. Spala jsem jako zabitá, než mě probudil ten příšerný zvuk.

Přicházel z půdy. Bylo slyšet kroky a šoupání nábytkem.

Ztuhla jsem a nebyla schopná pohybu.

Mozek se zoufale snažil s vyhodnotit situaci. Venkovní dveře jsem zamkla už odpoledne, všechna okna jsou zavřená. Co se to proboha děje?

Po chvíli jsem se vzpamatovala. Vytočila jsem policii a nahlásila přepadení. Když se začali vyptávat na podrobnosti, zavěsila jsem.

Pak nebylo slyšet nic. Jen tíživé vteřiny ticha, které mi bušily v hlavě.

Když začaly vrzat schody, rozběhla jsem se ke dveřím od jizby a zamkla je. Právě včas! Někdo vzal za kliku a začal s ní lomcovat: „Konečně vás tady budu mít všechny!“

Byl to tátův hlas. Poznala bych ho mezi tisícovkou dalších.

V tu chvíli lomcování přestalo.

„Přece musí existovat nějaké vysvětlení,“ opakovala jsem si do zbláznění a očima jezdila po místnosti. Můj pohled spočinul na nočním stolku, na němž se válely prášky.

Nemůže to s tím souviset?

Začala jsem číst příbalový leták, který se mi třásl v rukách. To, co jsem se dozvěděla, mě udivilo i rozesmálo. Prášky mohly vyvolávat vidiny, sluchové vjemy či halucinace.

Blázním z prášků a z pálenky. To bude ještě dlouhá noc, napadlo mě, než jsem zavřela oči.

„Všimla sis těch panenek?“ zeptal se policista kolegyně. „Úplně mě vyděsily.“

Na kredenci seděly tři panenky. Jedna bruneta a jedna blonďatá na sobě měly černé šatičky, druhá blonďatá panenka měla šaty zelené.

„Vypadají jako živé, viď?“