Pohádka

V zemi kde vlaky drkotají k nádraží

letmo osvícenému paprsky zdrobnělin

les je jen hrstkou rozsypaných stromů

předčasně řídnoucích

Cesty mají potrhanou šňůrku vinutí

a přece voluty výtvarného dýmu

přesahují konstrukce vystavěné z dílků

stavebnice Merkur a lidé jsou člověkem

Za mostem klenutým dětskou imaginací

za spojnicí skutečnosti a vzpomínek

kterou překračuji znovu a znovu poprvé

stávala hájovna kde zastavil se čas

Praská tu oheň v otevřeném krbu

z paroží budí se kopýtka vysoké

vlasy pod kloboučky zasypané popelem

kníry jak obnažené větve borovic

Anděl strážný žena a doprovod

zastavuje se u každého z přítomných

prohodí hrstku slov a usmívá se

jako by nalezla ztracenou náušnici

Proč všechno tak záhy končí?

Proč odcházíme? Ještě jsem nedosnil

Zpáteční cestou míjíme hlouček bříz

disharmonii v sonátě jehličnanů

Už slyšíme vlak To cirkusové koně

zdobené chocholem přicházejí v ústrety

Jsi se mnou tedy přítomnost A já s ptám:

Babi proč ti všichni říkali holčičko?