Medvědářův pomocník

Než Bohdana stihlo slunce pošimrat po tváři, zazvonil telefon. Zašátral po paměti na sedačce vraku a ještě rozespalým hlasem se představil.

„Dobře, čtyřiadvacátýho srpna, hned si píšu, na mě je spolehnutí, dycinky, mladá paní,“ jako by právě seděl u psacího stolu v luxusní kanceláři.

Bloumal pohledem po palubní desce svého vraku, ale nenalezl nic, co by připomínalo kalendář nebo aspoň blok.

„Čtyriadvacátýho srpna - pracák," opakoval si nahlas.

„V osm ráno, průkazku dostanu až tam, hlavně nesmím zapomenout."

Pohlédl do zpětného zrcátka. Senilní ještě nejsem, i když tak možná vypadám. Čtyřiadvacátýho osmý v osm! Na čísla jsem měl vždycky pamatováka!

Prohrábl dlaní prošedivělou vlnitou kštici a plnovous stáhnul gumičkou. Zatoužil po vůni horké polévky. 

Tedy většinou nestojí za moc, na stadion pro těch pár zaměstnanců vozej nemocniční blafy, ale jednomu vyhládne, když celý hodiny tlačí sekačku po hřišti sem a tam. Tohle by si ty fotbalový primadony měly zažít v rámci tréninku a ne jen lemtat iontový nápoje a maséra mít při tom za zadkem. Žnout a žnout v jednom kuse nekonečnou zelenou plochu, až před očima zalitýma pichlavým potem vidíš jenom věnec půllitrů studenýho piva prsatý Elvíry, co se v mejch představách dávno stala bohyní veškerýho milosrdenství.

Elvíra v puntíkaté zástěře, místní inventář, večer co večer proplachuje sklenice v místní hospodě.  Ani  nevím, jestli je to cinkot skla nebo smích, co tak pěkně zvoní z jejího hlasu....

Vystrčil z auta dlouhé nohy, aby srovnal záda, obratel po obratli. Levá kyčel pobolívala z neměnné polohy při spaní na sedačkách.

I dnes si v duchu pogratuloval k nápadu odstavit vůz, dokud ještě jel, na samý okraj parkoviště. Vlastně je to jen plácek v kopřivách u benzínky. K dispozici však má záchod v boční zdi budovy a kohoutek se studenou vodou s matným zrcadlem. Do města pěšmo sotva deset minut, na fotbalový stadion patnáct. Čupr flek!

Vypadá to na dobrej den, ani mráček, jak to mám nejraděj, kouknul Bohdan z hajzlíku okýnkem k obloze. Nejspíš bude třeba zavlažovat trávník, spršku si dám přímo na hřišti. Pak si strčím místo snídaně do huby některou z buchet pro medvědy a do kapsy jabko. O to víc se budu těšit na tu polívku. A ještě víc na Elvíru, která se vlastně jmenuje Eva. Mohla by bejt mojí vnučkou. Sákra, na starý kolena se budu červenat! Ale proč spíš než kolem druhých se točí kolem mojí židle? A úsměvů je taky víc, i všímavých pohledů a řečí habaděj...

Zastavil se v trafice.

„Těbůh, Vítku, paklík kuřiva, papírky a Blesk. A sázenku, jako každej pátek. Jednou to musí vyjít, i když tedy zatím nic moc. Tuhle bylo v Blesku, že  advokát kdesi vyhrál hlavní cenu. Auto. Advokát, umíš si to představit? Ten to zrovna potřeboval. Proč takovíhle lidi vůbec soutěžej nebo sázej, když mají všechno. Chápeš to, Vítku? Já bejt právník s vilkou a fárem, užívám si a nechám sázky a výhry chudejm. Ale to ne, ti, co mají všeho hodně, chtěj ještě víc a na nás, co celý roky sázíme, ani nepomyslej. A stejně porád nic."

„Štěstí prý jednou sedne i na vola," usmíval se zeširoka rozkročený bodrý trafikant a podával Bohdanovi tiket k vyplnění.

„Deme na to. Třicet jedna, tolik je klukovi. Dvacet pět, to má letos holka. Devítka. To už je let, co uběhlo od smrti mý ženy. A navrch šest a tři. Vnoučata od holky. Kluk je svobodnej a dobře dělá, je divoch po mně. Hádej,Vítku, jaký byly první slova, když se naučil asi ve čtyrech mluvit. To by tě nenapadlo. Kujva, tejdo, to řek našemu sousedovi ještě ve starým bytě nad Mototechnou.  A když mu byly tři, už utíkal mámě. Párkrát ho městský policajti tahali z Vltavy. No, průserář, celej po mně. Tak na, Vítku," vylovil z kapsy peníze a zpátky strčil tabák, papírky a tiket. Moc mu nezbylo.

„Až vyhraju, koupím si garsonku a novej auťák, na staďák pudu jenom fandit v nedělním vohozu a potom pozvu celou hospodu na panáka. Ani ty, Vítku, nepřijdeš zkrátka."

Vítek se jen usmíval. Kdyby měl dát na všechny řeči, co jich za ty roky od sázejících slyšel, co by mu koupili, až vyhrají hlavní, kam by přišel, nosit ty sliby v hlavě. Ale ne že by jim nepřál, určitě víc než nějakým nabobům advokátským.

Chtěl vracet drobásky, ale Bohdan velkoryse máchnul rukou. Pátek, pravidelný den brigádnických výplat, byl přece právě dnes.

Ubalil si ještě u Vítka na pultě cigáro a pokračoval dál přes Budějovickou bránu na zámek. Vydechnul úlevou. I když se zakecal v trafice, přišel včas.

Medvědář Honza zrovna vyrazil k dodávce s vymalovanou zvířecí hlavou na kapotě, obtěžkaný bednou staršího pečiva.

„Otvírej kufr, Bohdane, ještě skoč do skladu pro mrkev a jedem, medvědi už maj určitě hlad! Nepopíjels dýl než do půlnoci?"

„Jasně že ne, dyť sem ti to slíbil. Jestli je mrkev z Lídlu, musí se oprat pod vodou, jinak ji nesežerou! Z Kauflandu, je to v poho. Sedej."

Za moment už frčeli dodávkou s vytlučenými pery přes kočičí hlavy po prvním nádvoří k medvědáriu. Tři medvědi za mřížemi již natahovali zvědavě krky do tmavé chodby. Honza je musel odehnat bidlem za další přepážku a Bohdan vysypal obsah bedýnek do koryt. Kus tvarohové buchty s prošlou dobou prodeje si strčil do pusy sám. K pití medvědům tryskala průzračná voda do kašny venku ve výběhu.

Vycouval zpět a Honza pustil nejprve Marii Terezii, potom i Arna a Mášu. Skrz mříž jim jako laskominu podal každému do tlamy velké jablko. Znal je sice dobře, ale odstup dodržoval. Jednou týdně jeho pomocník hrablem čistil medvědům kotce. Tehdy bylo třeba zvláštní ostražitosti, chránili si teritorium.

O chvíli později sjížděli medvědáři kolem výhružně vztyčených hlavní děl. Přes nádvoří se posouvaly stíny velkých bělostných mraků. Jindy tady nebylo k hnutí, to když děla ve skupinách turistů nebývala vidět.

„Nemáš ještě jabko?"

„Copak jsi medvěd? Med bys nechtěl? A moh bys se sebou něco udělat, s fousy jako Metuzalém budeš brzy vypadat jak naši huňáči.“

Bohdal si skoro provinile kroutil vousem v culíčku. Mlčel.

„ A vůbec. Ptal ses už na tu ubytovnu? Bydlet v auťáku přece není žádný terno! Ať si tě teď vezme k sobě podařený syn, když zavinil, že jsi zůstal bez střechy nad hlavou!"

„Ale to víš, že ptal, prej mám znovu přijít na podzim,“ řekl kolegovi podrážděně. „Už takhle je to na levačku, bez bejváku a bez práce pár měsíců před důchodem, musím to v autě ještě nějak přes léto doklepat. Na staďáku mi nabízeli lehátko na přespání v masérně, ale nechci nikde překážet. Každopádně díky, že mám tu brigádu u méďů a žes mi sehnal taky ten stadion, lepší než nic. Až vyhraju ve sportce, všechno ti vrátím, neboj!"

Zastavili u stadionu a Honza ještě z okýnka křiknul na Bohdana.

„Je pátek, ne aby ses večer zchlastal, to mi tam jinak ráno nelez," a Bohdan udělal gesto do vzduchu, něco jako čestné slovo, že je na něj  přece spolehnutí a zmizel ve vchodu areálu.

Pan Mališ už ho vyhlížel. „Těbůh, Bohdane, najez se, Elvíra už s kastroly čeká jen na tebe, a hned potom pověs na šňůru vyprané dresy."

Byl tady taková holka pro všechno, ale práce mu nikdy nevadila. Bohdan sednul za stůl a Eva, čili Elvíra, položila podnos těsně před něj s takovým šarmem, že si mohl oči vykoukat, jak se přiblížila, zavoněla a naklonila se. 

Safraporte, a že má co předvést, jako ta herečka, co po porodu drobet přibrala, ale tak akorát, jak jen se…, ale to je fuk, a prej abych večer, až bude zavírat, počkal, že spolu ještě někam zajdem a že má na celej víkend malou její ex a tak může vyrazit na vínko, protože v práci zásadně nepije, což Bohdan dobře věděl, jelikož se ji párkrát snažil pozvat na frťana.

Bohdan nevěděl, kam s očima, a odpoledne prožil jako ve snu. Připadal mu sice taky nedosažitelný, ale  přece jen o trochu víc pravděpodobný než výhra ve sportce. Večer se blížil mílovými kroky, i jeho pracovní doba toho dne skončila a místo na svou oblýskanou židli v hospůdce jako jindy se Bohdan hnal do města. Zazvonil u medvědáře.

„Dobrej večír, nezlob se, Honzo, že ruším, ale snad ještě nespíte. Hele, nemoh bych se u vás zase osprchovat, taky oblíct čistý šaty, co mi tvoje pokaždé rovnou vypere?" a už se hrnul do dveří. 

„Vole, jdeš na rande nebo co?"

„Ale dyť jsi v autě sám říkal, abych se dal do pucu."

„No jo, ale že to hned dneska  vezmeš tak zgruntu, no, pojď, starý to nějak vysvětlím". 

Medvědářova paní napustila vanu i s pěnou a Bohdan cákal jako malý. Důkladně se vydrbal, dokonce se odvážil zeptat, jestli by ho nemohla ostříhat, aby se drobátko zcivilizoval. To bylo řečí, že je to skoro jako by koupali medvěda, smáli se. Honza každému otevřel lahváč a bylo ještě veseleji. Nakonec Bohdanovi podstatně zkrátil rockově zapletená vousiska a z bytu odcházel dočista jiný chlapík.

Zastavil se u „své“ benzínky a vybral na stojánku s kytkami ten největší pugét. Za chvíli byl u stadionu.

Padala tma a čerstvě vykoupaný Bohdan byl ještě rád za čistou džízku, ačkoli kalendář měl letní období. Dala se do něj nečekaně zimnice. Obešel hospodu a zakoukal se do oken. Všichni na svejch místech, Vegas, Mrmloš, Želva, celá parta, jen Bohdanova židle čekala. A Elvíra. Při každém otevření dveří se k nim podívala a on uviděl její zrůžovělou tvář novým pohledem, jako by ji dnes spatřil poprvé, a ty rozjasněné oči jako by něco chtěly říct právě jemu.

Bylo by snadný do těch dveří vstoupit, předat Elvíře kytku, uchopit vše, co se jako zázrakem zničehonic nabízí. Škubnul sebou, jako by se právě probudil. Vole starej, ztratil jsi rozum nebo co se to s tebou děje, bloude? Mazej odtud a dej tý holce pokoj, máš svejch starostí dost a přidat k nim ještě další s mladou ženskou a holčičkou? Ztratil jsi dočista soudnost?

Nevstoupil. Ještě jednou zahlédl dovnitř a obrátil se zpátky do města. Když šel kolem svého vraku, kopnul vší silou do pneumatiky a kytici hodil do kopřiv. Cítil se, jako by do nich padnul on sám nebo by právě na stadionu dostal skotské střiky. Pokračoval cestou do centra a v nejbližším baru se ztřískal, jak zákon káže.

----

Telefon se v kapse džízky ozýval opakovaně.  Bohdan do něj cosi zamumlal. Vyslechnul hlas rozčileného medvědáře a nevybíravé nadávky na svou adresu.

„Vždyť letím, jsem na cestě," soukal se co nejrychleji z automobilu. Krátká zastávka na hajzlíku a běžel, co mu síly stačily. U Vítka koupil paklík žvýkaček a nastrkal si je naráz, aby zahnal odér chlastu.

„Kde to vázne, vole, ty námluvy tě nějak sebraly, ale medvědi nepočkají, těm je tvoje rande fuk. Od půlnoci čistej?"

„Jasná zpráva, všechno ok," zazubil se nuceně Bohdan. Nesmí přijít o práci, to už by snad zdechl hlady, a tak neprozradil, jak to dnešní noci ve skutečnosti bylo.

Snažil se kráčet pevným krokem, popadl nejtěžší bednu a hnal s ní do chodby. Je přece v poho.

Stalo se to, když medvědář teprve supěl za ním do schodů a přehnaně aktivní Bohdan se ocitnul před mříží sám. Stál ke kotci bokem. Arnova tlapa vystřelila rychlostí blesku a chytla ho za džízku. Honza uslyšel výhružné mručení a zvuky padající bedny. Hnal se i přes kila navíc co nejrychleji za Bohdanem. Přítmí chodby mezitím zaplnil opilecký pach člověka s příměsí potu a puch rozčílených šelem.

„Arno, Arno, Máši, klid, klid, Bohdane, slyšíš? Záchranka? Přijeďte na první nádvoří, medvěd napadl pomocníka."

Odvlekl bezvládné tělo ke schodům. Medvědi mezitím ucítili krev a mlátili do mříží jako pominutí.

-----

Zdálo se mu, že konečně vyhrál balík. Všichni známí v hospodě Bohdanovi gratulovali, potřásali rukou tak mocně, že by ji i s ramenem urvali. Copak se dočista zbláznili? Chěl by jim říct, že je všechny pozve na oslavu, ať ruku už pustí, a zeptat se, proč přes den ksakru leží a na hubě má masku jako medvěd v cirkuse! A taky zíral, že tam posedával syn a dcera.

„Kurva, táto, co nám to děláš?" 

No jo, pro prachy přišli všichni. Taky bodejď by ne, to je jednou za život, taková výhra. Na židli u jeho postele sedí i Eva – teda Elvíra - s tou svojí holčičkou na klíně a brečí, jako onehdá on, Bohdan, když ji zvenku šmíroval tím okýnkem a byl naměkko. Neřvi, byl sem blbej, chtěl říct Elvíře a pohladit copánky tý malý, která jako by mámě z oka vypadla, ale nějak k tomu dnes nenašel sílu. Vynahradí jim to.

Za sklem obrovskýho okna visel flák modrýho nebe, jak to má nejraději. Pustí zavlažovací trysky, aby trávník na staďáku neseschnul vedrem. Dneska bude přece moc dobrej den!