Co s nabytými pozemky 4/4

Ještě vám musím povědět o tom, jak už na samém startu bylo u nás živo. To když se tu potloukala stará prošedivělá Andula. Nevím, kam zmizela, ale teď je od ní nějaký rok pokoj. Starousedlí sousedé Černí ji pochopitelně znali dřív než my, ale odkud se vzala ani oni nevěděli. Její – o­hleduplně řečeno – „s­nížená plachost“ přinášela potíže jak mému zalesňovacímu pokusu, tak Janině zahrádce. Povím to přímo: Byla to potvora, koza jedna drzá! Objevovala se na naší pastvině nevolána, kdy ji napadlo, lezla do zahrady a okousávala, na co přišla. Chutnaly jí růže i jiné kytky a nejraději si smlsla na těch nejvzácnějších, které si Jana opatrovala jako památeční.

Spávala v lese hned nad naší mezí, aby to k nám neměla daleko. Všude jsme nacházeli vyležené důlky jejích dočasných loží. Kdykoli jsme šli do lesa, odněkud z úkrytu nám hrubě vynadala.

Rok co rok vodila srnče – někdy dvě – a­ učila je různým zlozvykům, jako například nevzdalovat se od našeho domu dál než na doslech. Hlasitým pískáním je svolávala k nám na zeleninu a skalničky, nejraději uprostřed noci, ale jim se moc nechtělo, žalostnými hlásky namítaly, že co kdyby zrovna byli ti oškliví lidi venku. Když tak po sobě v petrovických tichých nocích za naším otevřeným oknem pořvávaly, proklínal jsem Andulu a celý její rod.

Výchova mladých se jí naštěstí nedařila, jak by si představovala, děti se zvrhávaly po otcích, nejraději se zdržovaly hloub v lese, a když je přece dovedla blíž, tak před naším příchodem odbíhaly. Matka ne, ta na naše hlasité domlouvání, aby si táhla po svých, dělala, že nerozumí, klidně se zadním spárkem drbala za slechem nebo si olizovala bok a vůbec se chovala bezostyšně. Nakonec se přímo před námi pustila do chutného javůrku nebo jedličky, což byla teprve ta pravá provokace. Musel jsem k ní dojít na deset kroků, než milostivě odešla.

Nebyli jsme na takové chování plaché zvěře zvyklí, nepřipadalo nám ani trochu důstojné divokého tvora a jeho soužití s lidmi.

Sousedé Černí si ovšem z jejích návštěv nic nedělali, protože až dolů k nim po zídce nelezla. A tak někdy, zatímco jsem Andulu zuřivě zaháněl, oni s nostalgií vzpomínali na zajímavosti z jejího dlouhého života, třeba jak sem za ní přijel štáb ostravské televize.

Já jsem však trval na tom, že to není normální a že by se s tím něco mělo dělat, protože za chvilku se dá do popelnic jako nějaká zpovykaná tatranská medvědice a možná nám poleze do kuchyně. Podle mě je zkrátka Andula úplně jiný případ, než ta laň, co nám parádním klusem cirkusového koně přeběhla pod okny a celou vesnicí pokračovala po silnici nahoru proti horám, až se ztratila za vzdálenou zatáčkou. Tenkrát to byla událost výjimečná, ukázalo se, že to zvíře má pádný důvod hledat ve vsi poslední útočiště. Tři sta metrů za ním totiž s jazykem na vestě cválal jakýsi přespolní jezevčík. Pohled na zakrslíka pronásledujícího laň zvíci menšího koně byl sice pro přihlížející zábavný, ale lani podle všeho moc do smíchu nebylo, musel ji ten vytrvalec už dlouho otravovat a honit po cestách necestách a ani za bílého dne jí nedopřát klid k zalehnutí, když se nakonec odhodlala k tomuto zoufalému kroku, zaběhnout až mezi dvě řady baráků, kde na ni odkudkoli může vybafnout člověk nebo pes.

„To bylo něco jiného,“ vysvětloval jsem, „ale ta Anča, ta všechno, co dělá, má promyšlené, s jasným záměrem provokovat, a s tím by se něco dělat mělo.“ Tak jsem si plný záporných emocí před těmi Černými ulevoval a místní myslivci mi pak z hospody, kam nechodím, ale nějak se mých emocí dopídili, ve vší slušnosti mezi řádky vzkázali, ať si já přivandrovalec trhnu nohou, ať si pozemek pořádně oplotím a nevměšuju se do jejich bohulibého řemesla.

Poznali jsme, že se s tím nic dělat nebude, tak jsme museli aspoň kolem záhonků jahod a pracně budovaných skalek obnovit rozpadající se oplocení, které jsme původně měli v plánu rozebrat a odstranit, protože ploty my dva moc rádi nemáme.

Z takové otevřenosti světu nás tedy ta stará rebeka na čas vyléčila.

Potom se po ní přece slehla zem. Prohlašuji, že s tím nemám nic společného, to byly jenom takové řeči, že ji jednou uškrtím.

Nebudou s tím mít nic společného ani pravověrní myslivci, jak je znám.

Nejspíš sešla věkem.

Jen doufáme, že je to pravda a nikdy víc ji na prahu svého baráku nespatříme.

Kultuře se, bohužel, ulevilo jen částečně. Ne že bych Andule dlužil omluvu, ale přece jen jsme na ni úplně všechno svádět neměli. Potlouká se tu víc takových – v­ létě jen mlsných, ale v zimě opravdu hladových – sudokopytníků. Někdy nás navštíví v noci i tlupa zvěře jelení, ta je ovšem narozdíl od jedné uštvané laně, která nevěděla kudy kam, bez ustání nachystaná k odskoku do bezpečí lesa.

Proti těmto návštěvníkům kulturu na zimu chráníme postřikem a jinými záludnostmi, jako je například omotání chutných terminálních výhonků nechutnými vlákny koudele.

I tak se o kulturu celou zimu strachujeme.

Zato pak máte vidět naši radost, když v předjaří začne ubývat sněhu, nalévají se pupeny a potom přijde to ráno, kdy vidím, že přes noc některé pupeny pukly a už jsou na světě první nedočkavé lístečky, zmuchlané ještě, pomačkané, ale po dlouhých černobílých měsících nádherně zelené. Radostně to běžím oznámit domů.

A pak už to jde rychle. Jednoho blízkého rána po teplé noci jsou všecky stromky najednou obaleny listím skoro jako v létě, jen s měkkým jarním odstínem. Radujeme se s nimi a nemůžeme se dočkat, až se údolí vysokým sluncem rozzáří, pastvina se rozvoní mateřídouškou a sametové misky kontryhelů budou ještě za polední hýčkat třpytivé kuličky rtuti. A to už bude plné léto a žádné trable; a nepříjemnosti, které jistě také nastanou, nebudou než slabounkým odvarem těch, co teď odplynuly se zimou.

A než se stačíme rozhlédnout, bude to, co se teď rodí, dozrávat a vcházet do podzimu. A náš mladý les bude délkou nových výhonků a šířkou posledních letokruhů zas o stupínek blíž cíli, který mu navzdory mým vrtkavým nápadům přisoudila příroda.

A budeme se těšit na příští jara a léta a jako vždy se hrozit jejich krátkosti.