Konec Rumana Tbylenka

Konec Rumana Tbylenka

Byl pátek, blížila se půlnoc, podobný pláči nešťastné ženy spustil se slabý déšť. Ruman Tbylenko se zadíval k temné obloze a pomalu dojedl pepřový krém. Když pak dopil lahev stoličné vodky, vstoupil do ní.

Chráněn před deštěm, přečkal noc. Ráno z uklízecího vozu vyskočil muž, aniž by postřehl, že v ní leží Ruman Tbylenko, sebral lahev z lavičky a hodil ji spolu s krabičkou od pepřového krému na korbu vozu mezi další odpadky. A to byl konec Rumana Tbylenka.

Sběratel

Skoro denně pan Hydina po práci odkládal oblek, aby v civilním oděvu a s brašnou přes rameno odcházel hledat plíšky. Několik nalezišť patřilo k jeho stálicím, především letenský park oddechu a kultury. S vášní archeologa procházel lavičky a z prachu vyzvedával poklady. Jak se rozšiřovala móda soukromých pivovarů a limovarů, nemělo jeho dílo konce.

Zkušeně s intuicí zapíchl pohled k zemi, poklekl, kolínským štetečkem zn. Rothmarder velikosti 3 z plíšku setřel nečistoty, v latexové rukavici jej sebral a opatrně uložil do igelitového pytlíku. Celou akci fotograficky dokumentoval a nakonec do deníku zapsal údaje o předmětu nálezu, o čase a místě nálezu, případně též o podmínkách, za nichž práce probíhala, pokud byly výjimečné.

Doma pak ukládal nálezy do speciálních krabic. Zvlášť cenné nálezy měl vystaveny ve skleněných vitrínách, citlivě nasvětleny bodovými lampami. A ty vůbec nejcennější byly uschovány v bankovním trezoru a vystaveny v bytě jen při výjimečných příležitostech, podobně jako bývají vystavovány klenoty nedozírné hodnoty.

Když pan Hydina zemřel, nemaje potomků, notář nechal vysypat celou sbírku do kontejneru. A když mu bankovní úředník otevřel trezor, jen znechuceně zakroutil hlavou a do usnesení zanesl větu o likvidaci bezcenných věcí pozůstalosti. Ne každý má smysl pro poezii.

Ztraceni v poušti

Táhne je to na letenskou pláň - připomíná jim rodnou poušť. Arabská rodina, otec, matka a dcera se ztratili na Letné a chtějí rychle pryč. Jak by ne, tahle čtvrť je až příliš svobodomyslná, dokonce tak, že stála za povšimnutí i redaktorům zahraničního okénka New York Times; jinak o Praze v New Yorku, natož státech netuší ničeho. Tak teď ta trojice vstupuje na horký písek pláně a nikdo z nich netuší, zda s nimi, podobně jako s biblickou Hagar, bůh nesvede dramatickou partii. Ale otec zpozoruje věže sv. Víta, zdálky připomínají ohromného velbouda, tam někde je voda, život, chrčí otec nesrozumitelnou řečí; dcera přitakává, žena mlčí; jdou.