Poslední šance

Sekretářka ho uvedla do kanceláře ředitele největšího literárního serveru v zemi. Interiér byl zařízen v klasicistním stylu, na stěnách visely obrazy klasického období Picassa, Deraina a Matisse, u sofa, obtékána světlem lampy, stála nahá socha Aristida Maillola a v intimním rozvrhu padalo světlo na několik dalších míst kanceláře. Vše vykazovalo smysl pro řád a úspornost. Ředitel seděl za těžkým stolem, mezi prsty držel vanilkové cigarilo a hleděl do papírů.

"V minulém měsíci jste nasbíral jen osmnáct tipů," spustil hned přísným tónem. "Jestli to takto půjde dál, dám vaše místo k dispozici." Čas nabíhal jako žíla. "Podívejte se na takového Klementa," pokračoval, "v jediném příspěvku nasbírá přes třicet tipů. Nezdá se vám ten rozdíl nápadný?" zvýšil hlas.

"Nenene," kroutil hlavou ředitel, než stihl cokoli namítnout. "Je mi jedno, jakým způsobem Klement docílil svých výsledků, že je komunista, lyrický dobroser a kdovíco, to jsem slyšel už stokrát, podstatný je jen fakt čísel." Na to nebylo co namítnout; stál a mlčel. Ani v němých liniích obrazů na stěnách, ani v bronzových prsou Venuše nebylo tolik ticha.

"Dávám vám poslední šanci," potáhl vanilkový kouř a zadíval se k Richardovi. Pak stlačil telefon a laskavě požádal o expreso s kostkou sekaniny. "Můžete jít," řekl unaveně a otočil se v křesle k největšímu z obrazů: byla na něm nahá dívka v choulostivé poloze, dílo Balthasara Klossowskiho, který, obviněn z nepřístojné lásky, tvrdil, že nemaluje dívenky, nýbrž andílky. Ředitel se zasnil.