Amor 4/10

Jako by Amor byl naše jedenácté vnouče, oslovovali jsme se před ním „babičko“ a „dědečku“.

„Kde je babička? Hledej babičku?“ učil jsem ho. Už potřetí pochopil, co po něm chci a běžel k Janě.

Tuze rád prolézal kanály a propusti u lesních cest. Často byly tak zanesené, že z nich mohl zpátky jen vycouvat, ale většinou proběhl nebo se proplazil – n­ěkdy i deset metrů dlouhou rourou – a­ž na druhý konec. Babička z toho měla ohromnou radost, a třebaže to vůbec nebylo zapotřebí, ještě mu za to strkala pamlsky. A on pokaždé ochotně a s velkou vervou znovu lezl do nejbližší díry.

Když končila zima, přišel čas vystěhovat ho z domu. V šesti měsících vážil dvaatřicet kilo a měřil v kohoutku šedesát dva centimetry. Už jsme o sebe zakopávali a také on sám neměl na chodbě dost klidu na nezbytné podřimování během dne.

Jarda nám nabídl nikdy dosud nepoužitou psí boudu. Jejich Ronek měl své místečko v bytě na chodbě, kde spával nejen v noci, ale i přes den, kdy rodina byla v práci a ve škole. V tomto pořádku se podle Jardy nic měnit nebude, tak jsme si dali říct a upřímně míněnou nabídku přijali.

Jednoho dne tedy přivezli na díly rozloženou boudu na přívěsu za Kájovým Renaultem Baccarou. Teprve teď jsme viděli, jaké je to monstrum. Společnými silami jsme boudu sestavili na betonovém poklopu záchodové žumpy o rozměrech 3 x 4 metry. Staré králikárny, jež na tomto oploceném a skoro ideálním budoucím psím kotci kralovaly, jsme rozřezali a uklidili za garáž. Až na jednu, kterou si paní domácí tvrdě vybojovala. Amor z ní z počátku radost neměl, dost mu v jeho omezeném prostoru překáží, ale nám slouží aspoň na ukládání nářadí. Později se naučil za horkých letních dní pod ni vsoukat a chladit se, takže je s ní smířený.

Bouda má zastřešenou verandičku s dřevěnou podlážkou. Otočili jsme mu ji tak, aby viděl venkovní branku a chodník před domem a mohl přímo z ní v pohodlí sledovat každého příchozího. Drátěné pletivo kolem kotce mu umožňuje výhled na silnici, do zahrady, na pastvinu i do lesa. Myslím, že se „doma“ nenudí. Když za měsíčních nocí brousí kolem ježek, liška, srnčí nebo vysoká, o každém jejich pohybu ví a podává o tom hlášení také nám a všem sousedům.

Na první noc do boudy jsme ho vypravili koncem dubna. Tehdy mu šlo na osmý měsíc.

Měli jsme obavy, jak to přijme. Co když bude nepokojný, bude kňučet a dobývat se, co uděláme? Nic. Nic nesmíme dělat, musíme to vydržet a první noc nějak přežít. Potom už se to musí jenom zlepšovat. Všichni psi si zvykli.

„Ano, ale co ti, kteří byli celou zimu se svými lidmi v bytě? Taky si zvykli?“

„Museli, Jaňulko, jinak to nejde. Neboj, přežije to on a my taky.“

Už odpoledne, když jsem si všiml, že by chtěl pít, dal jsem mu kbelík s čerstvou vodou do kotce a zavolal ho, ať se napije tady. Branku jsem samozřejmě nechal otevřenou.

Později se tam zašel napít sám od sebe.

Přiblížil se čas večeře. Byli jsme čím dál nervóznější. Vzal jsem do misky o něco větší než obvyklou porci a položil ji v kotci vedle vody. Amor se pustil do jídla. Pohladil jsem ho, vyšel a zavřel branku. Pozorovali jsme ho oknem v pokojíčku. Najedl se a začal se seznamovat s okolím. Vůbec se nedivil, kde je. Když všechno prozkoumal, postavil se u branky a čichal k petlici.

„Čeká, že si pro něho přijdeme,“ řekl jsem.

„Chudáček.“

„To nic. Nesmíme ho litovat.“

„Já vím.“

Když pro něho nikdo nešel, lehl si u branky na beton. Bradu natáhl na tlapy. Nějakou dobu tak ležel, potom se zvedl a šel se napít. Znovu nerozhodně postával. My jsme za záclonou málem nedýchali. Ale Amor byl sytý a zůstával v klidu. Konečně se mu zalíbila dřevěná podlážka kryté verandy, lehl si na ni, a s bradou na tlapách podřimoval. Už předtím pokaždé, když zaujímal tuto polohu, zdál se nám smutný, třebaže jsme se mohli lehce přesvědčit, že není, že si jen tak pohodlně leží a sleduje každý náš krok. Ale teď nám ho opravdu bylo líto. Vždyť je tam tak sám.

„Podívej se, jak je smutný,“ špitla Jana.

„Uklidni se, víš přece jak to s tím jeho smutněním je. Ne ne, najedl se a je mu fajn.“

„Ty fakt myslíš, že mu smutno není?“

„Není,“ řekl jsem přesvědčeně, ale přesvědčený jsem nebyl.

Když tam tak ležel delší dobu, věnovali jsme se něčemu jinému. Potom se Jana znovu podívala a nevěřila svým očím.

„Pojď honem, pojď se podívat!“

Milý Amorek na své verandičce nebyl, nespatřil jsem ho ani za boudou, ani jinde.

„Tam je, podívej!“ ukazovala Jana. V rostoucím šeru jsem viděl světlou nohu v otvoru boudy, a když jsme se lépe podívali, rýsoval se tam i černý nos. Padli jsme si do náruče. Sám si tam vlezl! Je vyhráno.

Amor klidně spal v boudě celou noc. Možná mu tam dokonce bylo líp než doma na chodbě.

„Šikovný pejsek, rozumný, všechno chápe,“ chválila ho ráno babička.

Vypustil jsem ho a pobízel nahoru do lesa, aby ranní potřebu vykonal tam. Už na to čekal, potom jsme šli lesem na velikou procházku k pramenům a snídani jsem mu zas dal do kotce. Byl unavený a vděčně přijal poskytnutý klid k dopolednímu odpočinku. Odpoledne si užíval v naší společnosti a večerní odchod do kotce vzal na vědomí, jako by tam spával odjakživa. Brzy po jídle si vlezl do boudy. Ráno už mířil sám do lesa, a tam udělal svou hromádku.

Tak si bez těžkostí zvykl na způsob života, který mu napříště dobře vyhovoval.