Miluji tropické noci

Tropické noci podle mne patří do míst, podle kterých se jmenují. Nejsem jejich příznivcem a neznám moc lidí, kteří by se z nich radovali ve městě či na venkově.

Všude je vedro.

,,Ahoj babi," dopoledne bylo na jízdu v autě ještě snesitelné, a tak jsem byla v dobrém rozmaru.

,,Á, dobrý den, pane N.," pozdravila jsem slušně souseda z OV, kterého pozvala babi na několikadenní návštěvu za účelem pořezání dříví a jiných drobných prací, které nikdo z nás neumí. 

,,To si neumíš představit, co se nám tu stalo!" Babička začala znovu líčit příběh o vyhozeném proudu.

Raději nemyslet na to, že je oba mohla zabít cirkulárka s přepáleným kabelem a povoleným řemenem.

,,Vyprávěla jsem, jak už to tu máme dlouho a co všechno se tu muselo udělat." Babička se ponořila do vzpomínek, které si pan N. vyslechl za tři dny několikrát.

,Máme tu chlalupu asi tak 60 let, že jo?" ujistila se babička. 

,,Ne, máme ji 49 let," odpověděla jsem bez přemýšlení.

,,Jak ty to můžeš vědět? Byla jsi ještě malá"

,,Bylo mi 14 a půl."

,,To není pravda." Babička bojovně vysunula bradu.

,,Pamatuji si to, protože se to podle toho lehce spočítá. Příští rok to bude 50 let."

,,Ne, tak to není. My jsme měli s dědou loni 65 let od svatby a koupili jsme to v roce...............

Debatu jsem ukončila, ale z odpoledního odpočinku nic nebylo, jen babi si šla zdřímnout a pan N. se velmi pomalu chystal k odjezdu.

Nachystaly jsme mu výslužku a pořádně zamávaly.

Jelikož bylo horko, nemusela jsem pracovat, jen se stavit u sousedů popřát dcerce k narozeninám a v podvečer vyrazit do občerstvovací stanice.

,,Proboha, co jsem komu udělala," bylo první, co mne napadlo, když jsem se vrátila do svého pokojíku.

Snad, aby nás někdo nevyloupil, uzavřela babička okno i dveře do lodžie a ponechala jen malé okénko v rohu. Vedro by se dalo krájet.

Otevřela jsem všude dokořán a doufala, že noc bude v pohodě.

Nebyla.

,,Zachraňte se!!!!! Rychle všichni skočte do příkopu!!!!!" Volala jsem na zoufalé lidi a sama šla příkladem   a skočila.

Musel to být skok hodný tygra. Hlavou jsem se praštila o noční stolek, zády narazila do dětské postýlky a žebry na pelest staré manželské postele, jakou si moji vrstevníci pamatují z ložnic svých prarodičů.

Byla to velká rána. Chvíli jsem nevědala, kde jsem. 

Při zamačkávání boule jsem proklela babičku. Kdyby se nebránila té úpravě nábytku v ,,mém" pokoji, nemusela jsem se tak domlátit.

,,V noci jsem spadla z poslele."

,,Jo, slyšela jsem ránu, podívala jsem se dole všude, ale nic jsem nenašla." Nahoru nešla.

Že mohlo být po mně, jí nenapadlo.

,,To nic není, já jsem se jednou zamotala do deky a spadla a to bylo určitě horší."  To já přece chápu!

Když jsem to vyprávěla druhý den u přátel, smáli se a ,,Skok tygra" si získal velkou popularitu.

Také jsem se smála. Ale jen mne bolí záda a mám na hlavě bouli.

Těším se na další noc.