O knihách. Knihy? Knihy! Knihy a knihy...

O knihách. Knihy a knihy

Všichni začali psát! Každý píše!

Kdo  jednou bikoval, jumpingoval, kdo na koloběžce jel, už píše. Kdo absolvoval školu mateřskou,  kdo v televizi chvíli soutěžil, kdo si holí, kde rozpažil, píše. Kdo zná pár vtipů, komu se neslepila rýže, kdo si vytřel za ledničkou, píše! Kdo pokořil Říp či Sněžku, zlomil běžku, kdo stál večer na výběžku – píše.

       Gejzír knih, kapitol a řádků. Tsunami písmenek, laviny slov.

Žil jsem v době, kdy ještě byla možná určitá orientace ve světě knih. V těch dobách někteří lidé ještě četli, studovali, než sami začali psát. Toužili po vzdělání. Dneska všichni hned píší rovnou.

Co je nám do druhých? My máme své názory, a píšeme! Že to, co píšeme, už napsali jiní a líp? Co je nám po tom? Zajímá to někoho? Teď jsme tu my, ti hlavní…a píšeme!

Sranda, co? Když za onoho času uvažovali lidé o případném konci knih, čeho se báli?  Báli se cenzury ze strany diktátorů či fanatiků. Psali o tom, že se každý člověk naučí jednu knihu nazpaměť. O paliči Koniášovi a spálené knihovně kdesi v Alexandrii vyprávěli. Mysleli  na všechno, ale tenhle jednoduchý konec – utopit se v nadbytku –  nikoho nenapadl. Že jednou těch, kdo píší, bude víc než těch, kdo čtou. Víc než čtenářů.

Z hovna bič neupleteš, říkalo se. A najednou se ukazuje, že to vlastně jde. Každý uplete knihu,  je to tak snadné. V tom množství  se všechno ztratí. Můj tatínek ještě dodával – A když upleteš, (ten bič) tak nezapráskáš! Ale kdo by nějaké to práskání v tom všem bábelu a hluku kolem slyšel?

Kdo jsem já? Obojetník. Jsem čtenář, který píše.

Říkám si – Nikdo neví, co bude. Všichni píšou a nikdo nečte. Všichni mluví a nikdo neposlouchá. Co to přinese? Občanskou válku mezi těmi, kteří přemýšlejí a těmi co ne? Nebo ti moudřejší ustoupí, zařadí se mezi mlčící většinu a stanou se menší a ještě menší,  až budou docela nejmenší…

Ale když potom pozoruju okolní svět,  jsem zvědavý,  v čem jsem se zase spletl,  jak jsem se mýlil a míjel. Chechtám se  sám sobě úplně nahlas. Jsem sám sobě pramenem humoru!  Muž, který se směje.

Posuďte sami –

Před dvěma lety jsem se třeba domníval, že víc kuchařek (knih) už vyjít nemůže. Že o tom pitomým žrádle v časech tlusťochů, Obezit a diet  už nikdo nic nemůže vypotit a hle- na pultech už je další stovka kuchařek, a ještě další stovky se chystají. Pomalu i já začnu uvažovat o své kuchařce…Jenže já tu svou kuchařku nechám, aby si v klidu sedla a abych jí viděl pod sukni…A už mám název!(název budoucí knihy myslím) – Co mají kuchařky pod sukní. Dobrý nápad, že? Knihu.

Knihy byly krví vzdělání. Bude tohle chrlení knih zároveň jejich proměna? To jistě. Ale jaká proměna, v co proměna, kam, jak – nikdo neví. Říká se, že Bůh se nejvíc baví, když mu lidé svěřují své plány.

Kdyby knihy měly Boha, čemu by se smál?