Lázně

V jídelně se švédskými stoly, zahalen jako maháradža v luxusním županu sépiové barvy, seděl muž středních let. V županech k snídani se tady dostavují  jen ti největší ignoranti nebo narcisové - nejspíš absolvoval ráno vanu - proč se kvůli ostatním převlíkat, že ano. Co chvilku nabodnul vidličkou sousto z piditalířků, které měly signalizovat střídmost téměř asketickou, druhou rukou listoval v novinách, tváře se nepřítomně. Duchem byl možná ještě u baculky Leny, krasavice s dlouhými vlasy, která kořenila radonovou koupel roztomilou poetikou česko-ruského slovníku.

Běla prošla kolem se svojí kávou a on sotva pozvednul uhrančivé obočí nad šálkem zeleného čaje. Nonšalantně pokývnul hlavou, čímž naznačil, že maně vzpomíná, jak se dali spolu do řeči  - onehdy, který den to vlastně bylo, v čekárně před procedurami, ale takových hovorů tady každý absolvuje spoustu, takže o nic nejde. Že se znají i ze společné chodby hotelu také nehraje roli. Byl si jistě vědom toho, jak interesantně působí jako lékař čínské medicíny na personál a jako pohledný muž na zdejší ženy. Přinejmenším na ty mladší. Úplný Mefisto. I když na pravou nohu pokulhává. No, něco mezi osudovým pokušitelem a Geoffrey de Peyrac z Angeliky.

Pokojské si ostatně špitaly, že „ čínský doktor“ je VIP host. Má v koupelně víc drogerie než lecjaká madam. Po vzoru Travolty jistě před zrcadlem ráno mastí vlasy pomádou, nebránila se podezření Běla při pohledu na vždy dokonale uhlazený doktorův účes. Neustále otevřený kufr s literaturou, plný tajemných obrázků drah a akupunkturních bodů na lidském těle, prý trůní na druhé posteli.

Tehdy při letmém setkání se Mefisto zmínil, že si tady léčí úraz způsobený pádem z koně. Jak jinak, takový muž nezakopne o rohožku, nespadne ze žebříku nebo z hrušky, chlapíci jeho typu se ve volném čase projíždějí na ušlechtilém oři, který při zdolávání překážky občas decentně klopýtne! Protože se to (při dokonalosti jezdce a koně) přihodí maximálně jednou za deset let, nejsou bohužel muži tohoto kalibru mezi lázeňskou klientelou běžně k vidění, povzdechla si a upila kávu.

Lázeňsky nudné přemítání přerušil zvuk mobilu. Na displeji se objevilo známé jméno: Jindřich Kůta. Šla do haly, ven před jídelnu.

„Paní Bělo, moc zdravím! Olda i vy jste pěkní tajnůstkáři! Teprve včera při telefonátu se zmínil, že jste v lázních kousek od Varů, a nikdo nedáte vědět! To jsem se málem urazil! Víte přece, že od nás je to jen pár kilometrů.“

„Jé, Jindro, taky tě ráda slyším. Nebudu přece otravovat zaneprázdněného začínajícího podnikatele, kterým ses nedávno stal -  beztak nemáš času nazbyt.“

„Tenkrát na tom rekvalifikačním kurzu jsem nemusel bydlet v drahém penzionu, ale s Oldřichem u vás a fantasticky jste vyvařovala i pro mě, jako pro vlastního! Přijel bych se do lázní podívat, jak se tam máte.“

„Jindro, dnes mám poslední volný večer a chystám se do kina. Vždyť víš - doma se nikam nevypravím, tak si to v lázních vynahrazuji.“

„Rád vás doprovodím, jestli nemáte jinou společnost. Ne? Výtečně. Kde vás vyzvednu, nejlépe asi dole na recepci? V sedm? Jdu se osprchovat a vyrazím.“ Vypadalo to, že tenhle mladý muž, jen asi o tři roky starší než její syn, je rozhodnutý přijet stůj co stůj. Takže dohodnuto!

V zátylku ucítila upřený pohled. To Mefisto mezitím dosnídal, přešel halou a přivolal výtah.

„Madam, mohu vás svézt? Kam to bude?“

Jako madam se necítila, měla legíny a sportovní triko. Na nohou pantofle. Svézt anebo svést, usmála se v duchu.

„Sedmičku, prosím, jedu na masáž.“  Sledovala jednotlivá patra, sedmé se přibližovalo příliš rychle, než aby se jí podařilo identifikovat složení jemného mužského parfému.

„Máte večer nějaký program? Rád bych vás pozval na sklenku dobrého vína, když jsme sousedy na patře. Tedy, dobré víno chutná o dost jinak než to rozlévané ve zdejším baru, ale když lepší není... Abychom se konečně představili, jsem doktor Šulc.“

„Děkuju za pozvání, ale právě dnes čekám návštěvu, už ji nemohu odříct. Večer přijede… synovec,“ vykoktala ze sebe bezradně. „Zítra odjíždím, takže snad někdy příště. Do radonových lázní se přece všichni pacienti vracejí, nemám pravdu?“ dokončila celá rudá.

„Synovec, hm?“ opáčil s nedůvěrou v hlase, jako by to ostatní přeslechl. Otevřel kabinku a podržel Běle dveře. Hleděl na ni tím svým upřeným fakírským pohledem pod téměř srostlým obočím, až dostala strach, že se snad začne ve výtahu kroutit jako kobra.

„Jinak - já jsem Běla Bohdanová, pane doktore. Těšilo mě, nicméně je čas vystupovat,“ zaševelila a neuměla si vysvětlit, proč Jindru Kůtu přiřadila do rodiny, když to synovec nebyl a nebude. Asi že narychlo nevěděla, co říct… Není to nakonec fuk, nějaký Mefisto se to stejně nikdy nedoví!

Stmívalo se. Za pět sedm jela až dolů. Zběžně se ještě naposled prohlédla ve výtahovém zrcadle. Vlasy čerstvě upravené, volná tunika snad skryla nějaké to kilo navíc a boty na podpatku dodaly její chůzi šmrnc.

Pokynula recepční a usedla do křesílka s výhledem k obrovským proskleným dveřím.  Loňský závěr léta, zářijové narozeniny venku pod pergolou, poblíž ohně sedící zádumčivý mladík, který se k ní choval tak slušně, tak uctivě, že si až připadala jako nějaká vzácná, mimořádná bytost.  Pomáhal při grilování, doléval víno hostům a měla pocit, že ho její historky a názory skutečně zajímají. V jeho blízkosti měla skvělou náladu. Už tehdy pověděla synovi, že si na kurzu našel neobyčejného kamaráda, a ten to potvrdil.

Otevřely se lítačky a Jindra vešel do haly. Kožená bunda skvěle slušela jeho vysoké ramenaté postavě a džínsy zase svědčily dlouhým nohám. Byl to náramný rozdíl, Jindřich – tehdy – v montérkách, a Jindřich nyní. Snad sem omylem zabloudil nějaký slavný herec z Hollywodu? Šla mu vstříc. V náhlé euforii se nechala přivítat takovým tím velikým americkým objetím a políbit na tvář. Nesl obrovskou kytici rudých růží, přišel snad žádat o ruku?

Běle se ze všeho až zatočila hlava. Všimla si, že vzápětí pružným krokem šelmy vystoupil z výtahu Mefisto. Vyfiknul se. Měl oblek, pod sakem vyčuhoval ke krku černý rolák a se špatně skrývaným údivem zíral na dvoumetrového „synovečka“, oblečeného podle poslední módy.

Recepční spadla údivem čelist. V tu chvíli si Běla užívala, že tenhle sympatický mladík čeká s pugétem na ni, tuctovou starší ženskou, a seladon v černém z nich nespouští zrak. Probůh, ten VIP nejspíš žárlí! Zahákla se do nabídnutého rámě a kráčeli do kina. V zádech cítila nejen pohled Mefistův, ale i party důchodců, která se v podvečer scházívala právě ve vstupní hale a probírala, co přinesl dnešní den v lázních, no, dnes z nich mají senzaci. Periferním pohledem zaznamenala na sofa rozvaleného jediného „nápadníka“ letošního pobytu, který se jmenoval Macek, a vyprskla smíchem.

„Co se stalo?“ tázavě na ni kouknul Jindra.

„Něco mi přišlo děsně k smíchu, „synovečku“, až ti to povím, zasměješ se taky.“

Paní v kase kina jako na potvoru oznámila, že se nehraje, museli by koupit ještě pět lístků, a za to film nejspíš nestál. Co s načatým večerem?

Jediná hospoda v ulici s názvem Peklo se jim nezdála, stačilo nakouknout do „chřtánu výčepu“ a člověku naskočila husina. Opravdu – bylo to peklo. Vraceli se do hotelu. Kromě několika lázeňských domů nebylo nikde nic zajímavého a mimo nasvícený kruhový objezd se městečko pomalu nořilo do tmy.

„Víš, Jindro, čemu jsem se předtím smála?“

„Jak jste vyšla z té hotelové haly? To bych rád slyšel.“

„Chodím tady hned po obědě do bazénu, vyhovuje mi, že tam bývám sama a to je nejlepší. Tehdy jsem si v klidu zabrala plaveckou dráhu pro sebe. Najednou slyším volání – haló, paní, pomohla byste mi?

Z vířivky cosi vykřikoval obrovský vousatý chlapík. Nemohl vstát, seděl tam napasovaný jak děcko na nočníku. Rozhlédla jsem se, kde je plavčík, ale nebylo ho vidět. Vyšla jsem z bazénu a popadla silného mladíka za ruce, které ke mně vzpínal jako uvíznutá chobotnice. Vidíš, Jindro, že nejsem zrovna pápěrka, ale nedoufala jsem, že bych ho utáhla. Potom pokrčil tam na dně kolena a já pořádně zabrala. Přílivová vlna šplouchla až na mě a veliké tělo během chvilky stálo, sice vratce, ale na nohou. Potřásl mojí rukou, kterou snad nikdy nehodlal pustit a pravil, že se jmenuje Macek a že je v lázních s maminkou.

Takový macík, prostě maminčin Macík, řekla jsem si. Chtěl se své zachránkyni odměnit za heroický výkon a pozval mě na skleničku do bazénové kavárny, on ale prý zůstane jen u Mattonky, drží dietu. Odtušila jsem něco neurčitého ve smyslu, že přes den alkohol nepiju a vlezla místo něj do vířivky namasírovat zmožené svaly. Pan Macek chvíli otálel, ale dva bychom se tam (tedy já a Macík) rozhodně nevešli, museli by nás pak nejspíš vyprostit jeřábem, a tak se rozpačitě a nerad vydal do pánské sprchy.

Další den ráno se dostavil, Jindro, tenhle Macík do naší jídelny a nabíral si snídani. Slanina a uzeniny mu přepadávaly z talíře. Maminka, éterická dáma, byla dávno dospělému synovi v patách a ještě ho pobízela, aby se pořádně najedl a nehladověl celé dopoledne na procedurách. Přála jsem si stát se neviditelnou, jen aby mě nezmerčil! No a tenhle „nápadník“ teď seděl taky v hale! Jeho výraz si nepřej vidět!“

Jindra se celou dobu historce o Macíkovi upřímně chechtal a Běla byla ráda, že ho pobavila.

Měla obavu, aby neváznul hovor, kino přece jen bylo ve smyslu zábavy jistotou, ale vzpomínky na dobu, kdy s jejím synem dělal ten kurz a na oslavu jejích kulatých narozenin se ukázaly být dobrými náměty k rozhovoru.

Kašírované jezírko s vodními rostlinami, ozářeno lustrem s bohatě navěšenými cingrlaty křišťálu, vytvářelo klidný hotelový kout.

Zanořili se do pohodlí křesel. Chodila sem i obsluha z kavárny. Běla si dala přinést koflík červeného a Jindra latté.

Vrchní zapálil svíčky na svícnu a zhasnul zdobný lustr. Běla zaznamenala, jak se Jindrovi chvěje ruka. Díval se jí upřeně do tváře.

„Co děvčata, Jindro, máš nějakou známost?“ Byla to spíše řečnická otázka. Od syna věděla, že žije jenom s otcem, alkoholikem, a do takového prostředí by si netroufnul žádnou slušnou dívku přivést. Škoda, takový šikovný a pěkný kluk.

„Občas jsem nějaký vztah měl, ale vždy to ztroskotalo na tátovi. Celý den dřepí v obýváku, pořád dokola zírá na čtyřiadvacítku a lemtá pivo. Ani se psem nedojde ven, pes se tam kolikrát vymočí, než přijdu z práce, ale s tátou to nehne. Nemohu ho tam nechat samotného.“

„Třebas i za cenu tvých ztracených nejlepších let? Přece nejsi zodpovědný za jeho pití a život.“

„Máma umřela mladá, spoustu let mě i sestru vychovával. Musím mu to splatit, dal nám to nejlepší, co v něm zbylo,“ podíval se zpříma před sebe.

Nechtěla opakovat, že tohle se málokdy u mladého kluka vidí, aby pečoval o nemocného otce, protože alkoholismus nemoc je. Vlastně nevěděla, co na to odpovědět. Byl prostě pro něco rozhodnutý a zvrátit se to nedalo, nejvýše říct svůj názor.

„Paní Bělo, nevím, jestli ještě někdy budu mít možnost mluvit s vámi v soukromí. Je něco, co bych vám řekl moc rád, a raději hned. Když mě Oldřich přivedl poprvé k vám, to, jak jste se chovala, mluvila, mi připomnělo moji mamku. Přišel jsem k vám jako neznámý kluk a cítil se tam vaší zásluhou jako doma. Je mi to nesmírně vzácné, už proto, jak jsem vyrůstal. Tehdy jsem si předsevzal, že vám tu pohostinnost oplatím. Návštěvou, kytkou a kinem, ze kterého ovšem sešlo,“ usmál se Jindra.  „Alespoň vínko zaplatím já.“

Tak je to tedy, byla bláhová se svými obavami z toho, aby se Jindra nevyjádřil v nějakém jiném smyslu, a teď se jí ulevilo. Docela ji to mladíkovo vyjádření dojalo.

 „Příchod se ti povedl světově, ti pozorovatelé dole v hale rozhodně mají o čem povídat! Jindro. To já ti chci poděkovat, díky tobě jsem se cítila báječně, na mé oslavě i dnes, opravdu. Jsi džentlmen a jistě si brzy najdeš děvče, které to ocení. Máš k tomu všechny předpoklady.

Maminkou jsi mne skoro rozbrečel, moc si toho vážím a kdykoliv tě u nás rádi uvidíme. Třeba i s nevěstou, až nějakou budeš mít.“

Číšník začal obcházet kolem a naznačoval, že se blíží konec jeho směny. Zeptala se, jestli tam ještě pracuje ten kudrnáč z loňské sezóny, prý nikoliv.

Stačila ještě Jindru obeznámit, proč se ptala na kudrnatého pingla. Co pamatovala, většinu večera trávil na židli v baru a klimbal, byl kumšt přimět ho k nějaké činnosti. Prý věčně hulil marihuanu a celkově ho to nějak zpomalovalo.

Jindra se zase smál, až se za břicho popadal, když si číšníka spícího v práci na židli představoval. Zdá se, že mají stejný smysl pro legraci. To zase bylo vzácné Běle.

Mládenec odešel a ona zůstala, najednou docela vážná. Ustřihla horní část pet lahve, do spodní napustila vodu a uložila kytku, kam patří.

Za chvilku někdo klepnul na dveře.

Odemkla. Nedošlo jí, že Jindra přece neví, kde bydlí. Páni, na chodbě stál Mefisto v obleku, ale již bez saka.

„Dobrý večer, i když jsme se už dnes večer viděli, že ano? Chtěl bych s vámi pohovořit, a když už zítra odjíždíte… pozvete mne na chvilku dál?“

Prošla do pokoje a Mefisto za ní. Nabídla mu židli a sedla si na druhou. Obhlížel kytici na stolku. Po „synovci“ se již nepídil.

„Je spousta hodin, pane doktore,  a ráno se tu brzy vstává. Nemám ještě všechno sbaleno. O čem jste chtěl mluvit?“

Naklonil se dopředu až k ní. Byl cítit vínem.

„Vyplázněte jazyk, ale hodně, pořádně,“ upřel na Bělu uhrančivý pohled, a tak,  po jeho nabádání, jej vystrčila opravdu celý, i když se snad nikdy v životě necítila tak trapně jako teď.

„Jazyk je pro terapeuta něco jako chorobopis. Obyvatelé Tibetu se zdravili stejným způsobem, což znamená „tak, a nyní o mně již víš vše““, hovořil Mefisto a přesně tak se v tuto chvíli cítila i Běla. Poníženě, odhaleně. Kouzlo, které oscilovalo ve vzduchu od prvního okamžiku jejich setkání, bylo definitivně pryč.

Ještě si přál, aby mu podala ruku na změření pulsu, ale měla obavu, že jí srdce teď letí hrudníkem jako prérijní kůň. Nechtěla, aby to zjistil.

„Jste hezká a milá, jestli chcete, stanovím vám zdarma diagnózu, jistě víte, že jsem doktor čínské medicíny,“ vysvětloval svůj náhlý zájem a trochu si šlapal na jazyk, asi toho zdejšího "nedobrého" vína vypil víc, než mu svědčilo.

„Pane doktore, je to všechno zajímavé, ale já na alternativní lékařství moc nevěřím, byla by to z vaší strany zbytečná snaha, promiňte. Teď prosím odejděte.“

Překvapeně vzhlédnul od jejího zápěstí k obličeji.

„Myslíte to vážně, paní Bělo?“

„Víte stejně dobře jako já, jak beznadějné je všechno to, co si možná představujete vy, a bláhové, co jsem si malou chvíli možná myslela já,“ dovysvětlila ještě, náhle příkrá, slova Běla.

Vstala a šla chodbičkou zpátky k východu. Rozpačitě si prohrábnul polodlouhé havraní vlasy a následoval ji.

„Sbohem, pane doktore!“

„Jaképak sbohem - na shledanou, sem do jediných opravdu světových lázní se přece všichni vracíme“, zopakoval její vlastní bonmot, náznakem políbil ruku a odešel přes chodbu do svého pokoje.

O chvíli později stála pod sprchou. Dlouho, velmi dlouho smývala milá i nemilá překvapení dne.  Všechna tajemství a emoce odplouvaly s pěnou do odpadu, řítily se snad až někam, kde divoce hučí voda, až k samému radonovému podloží.

Teprve v posteli, přikrytá bělostnou dekou, si vzpomněla, jak vyplázla na Mefista jazyk, a začala se potichoučku smát…