Pouze jejich láska je věčná

Vítr si pohrával s kelímkem od popcornu. Hnal ho přes kamínky směrem k pláži, kde ho zastavil racek. Když z něj zklamaně vyndal hlavu, začal ho trhat na kusy.

Z nebe se snášeli další hladovci. Byl to pokyn pro turisty, sbalte si ploutve a nafukovací lehátka a odeberte se prosím do hotelu na večeři.

Ne tak pro Daniela s Isabelou, kteří se po sobě podívali a pak s hurónským smíchem odstartovali divoký závod, kdo bude ve vodě první. Vyhrála Isabela, která vyděsila racka natolik, že nechal kelímek kelímkem a odletěl na druhý konec pláže. Daniel skočil do moře hned po ní. Jak se vynořili nad hladinou, sápali se jeden po druhém a objímali se.

Přerostlé děti, zabručela by paní Duval, kdyby netrčela ve svém ošuntělém bytě pod Montmartrem.

 

Celníci si prohlídli můj náhradní pas ze všech stran (s těmi dlouhými vousy a knírem jsem musel na fotce působit nepatřičně). Jeden z nich se mi podíval do očí, v nichž mohl číst o mizérii, která ne a ne skončit, než mi pokynul, ať pokračuju k letadlu.

Ve chvíli, kdy jsem dosedl na sedadlo 22A, na které mě dotlačila nervózní stonožka s kufry, jsem si uvědomil, že mě od domova dělí pouze tříhodinový let. Jakmile se rozburácel motor, vykoukl jsem z okénka. Přes slzy, jimž nešlo zabránit, jsem okukoval barevné obrysy letiště, které se halilo do neprostupné mlhy, čím výš jsme stoupali nad Tripolis.

„Nepřinesla byste mi noviny?“ poprosil jsem letušku.

„Jaké byste si přál? Máme Le Monde, Le Figaro…“

„To je jedno.“

S námahou jsem prolistoval noviny. Jednotlivým slovům jsem rozuměl, ale nedokázal jsem je spojit ve smysluplné věty.

„Je všechno v pořádku, pane?“ zeptala se letuška, když se vracela zpátky chodbičkou směrem ke kapitánovi.

„Teď už ano.“

 

„Du Mojito?“

„Oui. Et un pour ma fiancée, Adem.“

“Bien sûr, monsieur. Tout de suite.“

Adem se usmál tím svým úsměvem, který mu Bůh dal do vínku, aby s ním vydělal miliony, pokud nebude líný napínat mimické svaly až k prasknutí.

„Chce se ti k moři?“ nadhodila Isabela, když Adem odkráčel.

„Teď, když jsme si objednali drinky?“

„Myslela jsem spíš odpoledne.“

„A nezůstaneme u bazénku?“ zeptal se Daniel.

„Klidně,“ řekla Isabela a objala ho.

Už ani nedoufala, že potká někoho, s kým jí bude tak hezky, pomyslela si, zatímco popíjeli mojito a pozorovali bílé obláčky, které se takřka nepozorovatelně pohybovaly po rozžhavené obloze. Čas jako by se zastavil.

 

Všechno, co tě utvářelo, se mění. Lidi, který jsi znal, předměty, co ti načas patřily. Ale Château Rouge se svými eskalátory i špinavý Boulevard Barbès se nikdy nezmění a budou tu i pro další zamilované páry, které jsou přesvědčeny o tom, že pouze jejich láska je věčná.

Vysupěl jsem do Rue Custine, přičemž jsem minul večerku, ve které jsme si s Isabelou kupovali víno a oříšky. Nohy mě nesly statečně, i když se musely spolehnout samy na sebe, protože můj mozek utopený v chapadlech minulosti jim nedokázal rozdat smysluplné povely.

„Paní Duval?“ podivila se postarší žena s nákupem, kterou jsem odchytl před domovními dveřmi, „ta už je, pane, léta po smrti.“

„A Isabela Duval?“ polkl jsem nasucho.

Žena si mě prohlédla od hlavy až k patě. „Vy jste… Daniel?“

„Už je to tak,“ přikývl jsem.

„Bože!“ žena mě popadla za ruce a pevně je sevřela, „myslela jsem, že jste přízrak.“

 

„Pomiluj mě!“ zašeptala Isabela a začala ze sebe strhávat plavky, jejichž spodní díl se jí zamotal mezi kotníky. Daniel ji strhl do povlečených peřin, které byly cítit dezinfekcí.

Když do ní proniknul, prohnula se jako levhart před smrtelným skokem. Objala ho rukama a přitáhla k sobě. Boky mu vycházela vstříc do rytmu, kterým rozhoupali postel, jež pamatovala všechny druhy milování: z lásky, z povinnosti, z nudy, ze strachu i za peníze.

„Jsi moje všechno,“ objal ji, když se mu do plic vrátil dech.

„Však ty moje taky.“

„Co na to řekne tvoje máma?“

„Víš, že tě zbožňuje! A tímhle u ní stoupneš na ceně,“ řekla a přejela mu po tváři prstýnkem. 

„Budeme bydlet na Montmartru?“

Neodpověděla mu. Mojito a náročný večerní program ji zmohly.

Daniel vzpomínal na rodiče, o které přišel při autonehodě. Vybavil si mámin úsměv i její hluboké tmavé oči, tátův knír a hnědou koženou aktovku, kterou nosil do práce. Víc nic.

Jelikož se mu ještě nechtělo spát, oblékl se a vyplížil z pokoje.

 

Postarší žena, v níž jsem poznal paní Leroy, mi dolila kávu.

„Opravdu jsem si myslela, že vás ti mohamedáni popravili.“

„To ne,“ usrkl jsem kávu a se zájmem jsem si prohlédl polici nad stolem, na níž se vyjímal porcelánový servis, který dříve patřil Duvalovým. „Naše vláda se naštěstí usnesla, že stojím za to, aby za mě zaplatila výkupné.“

„Ještě, že tak,“ spráskla ruce paní Leroy, když jsem jí všechno barvitě vylíčil. 

„Povíte mi, kde najdu Isabelu?“

„S Isabelou to je na delší povídání,“ povzdychla si sousedka. „Když se vrátila z Tuniska, chodila jako tělo bez duše. Ale to víte, mladá holka nemůže zůstat sama. Začala se vídat s Petrem. Hodně jí pomohl a z přátelství se stala láska.“

„Máte na mysli Petra Lamberta?“

„Ano, z Isabely se stala paní Lambertová. Záhy po svatbě se jim narodila Terezka a o čtyři roky později přišel na svět Robert.“

Z kamaráda se stala krysa. Ze snoubenky, pro kterou jsem byl „všechno“, se stala zasloužilá matka i cizí manželka. Láska má zřejmě mnoho variant, stačí si vybrat.

„Tak vám děkuju za kávu,“ zvedl jsem se z křesla.

„Mrzí mě, že jsem ti to musela říct právě já.“

 

Jakmile minul pláž, ovanul Daniela svěží vánek. Vzdaloval se hotelovému resortu, v němž byl nadmíru spokojený, obzvlášť se snoubenkou v posteli či s drinkem u bazénu. Připadal si chtěný a milovaný. Budoucí tchýně si ho oblíbila. Isabela ho zbožňovala, i když on ji ještě víc, protože poznal, jaké je to ztratit rodinu.

Po chvíli si uvědomil, že zašel dál, než původně zamýšlel. Delegátka jim sice opakovaně kladla na srdce, ať neopouštějí resort, ale to je, jako by ho zamkla do klece a do ruky mu dala klíč. Tunisko byla bezpečná země, každoročně navštěvovaná evropskými turisty, nebylo se čeho obávat.

U břehu se kolébal rybářský člun. Jelikož nebyla široko daleko ani noha, natáhl se do člunu, aby viděl na hvězdy.

Když ho zmohla únava, zavřel oči a nechal se unášet vlnami.

Bydleli ve vnitrobloku poblíž Gare de Lyon, stačilo jen vystoupat nahoru po schodech a vydat se podél cihlového viaduktu.

Když mi otevřela, zpražila mě pohledem. Měla stejnou tvář jako dřív, jen jí přibily vrásky a výraznější líčení. Koukali jsme se jeden na druhého, dokud ticho neprolomil Robert, roztomilý klouček, který vyběhl ze dveří. Za ním se přišourala Terezka, která si mě změřila svýma hlubokýma černýma očima a pak se usmála.

Ten úsměv mě přikoval k podlaze. Byl to úsměv mojí mámy!

Když si Isabela všimla, jak civím na Terezku, popadla ji za loket a nacpala zpátky do bytu. „Co si od toho slibuješ?“

„To je teď nový francouzský pozdrav?“

„Milovala jsem tě,“ ucedila. „Ale to skončilo, když si mě nechal opilou na hotelu a nasedl si do pitomýho člunu a já tě deset let neviděla.“

„Koukám, že jsi dobře informovaná. Kde je Petr?“

„Je v práci, kde jinde?“

„Ať si je, kde je,“ máchnul jsem rukou. „Terezka je moje, viď?“

„V rodným listě je uvedený Petr,“ prohlásila Isabela a tvář se jí zkřivila smutkem, „a tak to i zůstane.“

 

Když otevřel oči, spatřil zamračené tváře vojáků, kteří ho tahali z pláže, jež byla posetá kusy rozmlácených člunů.

„Co se děje?“ zeptal se vyděšeně.

Po vysvětlení v arabštině, které nezafungovalo, přistoupil k Danielovi velitel, který mu sdělil: „Man, you have illegally entered Libya. You will have to come with us.“

Vojáci dostrkali zadrženého do džípu. Vezou mě do vězení, k soudu, nebo rovnou na popravu přemítal Daniel, zatímco džíp kodrcal po kamenech a bořil se do písku. Ozvala se ohlušující rána. Když se džíp převrátil na bok, praštil se hlavou o okýnko.

Probral se s obvazem na hlavě. V místnosti dvakrát dva metry.

Nevěděl, jestli je ráno, nebo večer, ani kam ho zavřeli. Když zabouchal na dveře, ozval se naštvaný hlas a šramocení. Ve dvířkách se mihla hlava ženy, ze které byly vidět pouze oči, zbytek ukrýval nikáb.

„Můžete mi říct, kde jsem?“ Žena mlčela. Na dvířka mu položila pšeničnou placku a kelímek s vodou. 

„Jsem francouzský občan. Jestli vám jde o peníze, spojte s ambasádou. Nadiktuju vám potřebné údaje, určitě se domluvíme.“

Nakonec to vzdal. Nikdo ho neposlouchal.

Občas se večer ozvalo příšerné kvičení, jako když praseti proříznete hrdlo. Jednou si dojdou i pro mě, hořekoval. Měl pocit, že se zblázní. Povídal si sám se sebou, spřádal plány do budoucna, i když věděl, že ven se živý nedostane.

Z blouznění ho vytrhl zarostlý chlap se samopalem. „Přišli za tebou z Červeného kříže,“ odplivl si. „Máš se s nima jít pozdravit.“

Francouzštinu měl perfektní, zřejmě vyrůstal v okolí Paříže.

„Je tam i Isabela?“

„Nevím. Žádnou neznám.“

 

Zamířil jsem do baru na rohu Avenue Daumensil a Boulevard Diderot, který byl pod cihlovým viaduktem. Zvenku nevypadal nijak vábně, zevnitř ještě méně. Objednal jsem si espresso u nerudného Tunisana s knírem, půjčil si noviny a uvelebil se do ratanového křesla.

Když mi přinesl espresso (pochopitelně bez vody a bez sušenky), důkladně jsem si ho prohlédl, jeden nikdy neví. Ale Adem, mladý číšník, který nás obsluhoval u hotelového bazénku den poté, co jsem Isabelu požádal o ruku, to nebyl. Adem měl daleko jemnější rysy. Kde je mu konec? Jestli si dokázal vydělat na věno, pořídil si manželku a s ní kupu dětí.

Tunisan mě sjel opovržlivým pohledem a třískl podšálkem o stolek, až jsem nadskočil. Otevřel jsem přílohu s pařížskými realitami. První inzerát nabízel k pronájmu kompletně vybavenou garsonku na Avenue Daumensil.

Musel jsem se rozhodnout, jestli si nechám udělat genetický test. Pokazím Terezce bezstarostná léta? Vytrhnu ji z rodiny, která funguje a bude fungovat, ať už budu v Paříži nebo v Libyi?

Možná jsem tu dneska nebyl naposledy, zasměju se a dopiju hořký kafe až do dna.

---