Jak jsem potkal Stalina

Ve svém minulém životě jsem byl prostý sovětský dřevorubec, jenž kácel stromy a tím přispíval k budování socialismu. Už se ani nemohu upamatovat na své tehdejší jméno. Snad jsem byl ženatý, ale nevím s kým. Je možné, že má žena již byla nebožka. Zda jsem zanechal nějaké potomky, také nemohu povědět jistě.

Vybavuji si však jasně nejzářnější okamžik onoho svého bývalého života, jak jsem totiž jednou rubal dřevo v lesíku za Moskvou nedaleko Kunceva, když v tom po cestě přijelo několik limuzín a z té nejméně nápadné vystoupil sám generální tajemník ÚV VKS(b) Josif Vissarionovič Stalin. Muž z oceli měl na sobě bělostnou uniformu generalissima jako na fotkách z postupimské konference, které jsem jednou viděl v Pravdě, když jsem musel na velkou stranu.

Jakmile mě Stalin spatřil, mile se usmál a řekl rusky s výrazným gruzínským přízvukem, jehož se nikdy nezbavil: „Když se kácí les, létají třísky!“

Jak ho tak vidím, zaplaví mé srdce blažený pocit nesmírného štěstí. Vzpomenu si na starý nikdy nečtený výtisk Otázek leninismu a myslím si, že by nebylo špatné vymámit ze Stalina podpis a věnování. Byl jsem totiž kandidátem členství ve straně a oddaným občanem státu dělníků a rolníků.

Zanechal jsem tedy těžké roboty a pozval genseka na samohon. Vožď se nenechal dvakrát pobízet.

Zeptal jsem se ho, jak to vlastně bylo s Kirovem. Na chvilku se zakabonil, jako by hluboce přemýšlel a namáhavě vzpomínal, a pak tiše řekl: „To já jsem ho nechal oddělat.“

Pak jsme v družném hovoru trávili čas. Stalin mi vyprávěl, jak nechal popravit Zinověva, Kameněva, Bucharina a mnoho tisíc dalších. Vesele jsme se tomu smáli, neboť láhev samohonky rychle měnila svůj stav z plné na prázdnou.

Pak přišla řeč na tu židovskou krysu, pro kterou je škoda nadávek, Lva Davidoviče Trockého. Můj přítel Koba se rozhorlil, prskal kolem sebe a téměř křičel: „Já vím, že vybudoval Rudou armádu z ničeho, že zvítězil nad všemi našimi nepřáteli v občanské válce, ale byl lepší než já a takového člověka jsem přece nemohl nechat žít a řídit stranu a stát!“

Pak dodal: „Bylo mnoho mrtvých, já vím, ale já taky přinášel oběti. Ruský národ trpěl odvěkou zaostalostí, bylo třeba jej popohnat do dvacátého století. Kdybych to neudělal já, udělal by to Trockij, Zinověv nebo někdo jiný. Já to však udělal lépe, protože jsem lepší než byli tito břídilové a pseudobolševici. Jsem lepší, protože jsem Stalin, muž z oceli.“

Když už nemohl stát rovně ani nakřivo, svalil se na zem. V té chvíli se zdál být ještě menší.

S nejasnými posledními zbytky vědomí řekl tak, že mu stěží bylo rozumět: „Jsem svině, naplivej mi do tváře!“ Naplil jsem mu tedy do obličeje a když brzy nato usnul tvrdým spánkem mužika zpitého vodkou, tak jsem jej i pomočil a to jsem provedl důkladně od hlavy až k naleštěným holínkám.

Pak na mě taky přišla mrákota, která mě pustila až s novým životem, jejž žiji teď.