plané klábosení pro hudbu slov

    Nepíšu proto, abych napsal co vím, ale abych se dozvěděl, co nevím.    
    A proto mám věčně k ruce otazník.
    Je to tak trochu můj srp, aniž bych potřeboval kladivo, respektive je to spíš takovej ten nástroj, co ho používali druidové, aby měli čím odseknout jmelí.
    Jak se praví v jedné hře Járy Cimrmana: „Copak jmelí, ale jmelí.“
    Bez nápovědy se prostě neobejdeme.
    Kdo budeme až se zbavíme člověčiny?

    Pokusy o přetlumočení zamotaných jazyků.
    Odkud vlastně jsou?
    Kdo mezi nás vrazil klíny barev?
    Odbarvená blondýna není tím viníkem.
    Smějeme se vlastní hlouposti.
    Přehrabujeme staré kosti.
    Pronásledujeme mrtvé.
    A to jsme už všichni někdy umřeli.
    Nic nezáleží na tom, že si to nepamatujeme.
        Stěží lze vykopat moudrost z hrobů.
        Vždyť člověk nevěří ani vlastním očím.
            Sundejte mi z nohou ty chůdy!

    Ten poslední, co padl o minulé válce, byl tak mladý, až to mu nechtěli věřit ani na nebesích.
    „Ty nemůžeš být voják.“
      Smál se.