Odkaz lorda Sandwiche

Odkaz lorda Sandwiche

     „To snad není pravda,“ zvolal radostně inženýr Doubek, když na rohu Karmelitské spatřil pana Boudu, „já už myslel, že mezi nás nepřijdete a vašeho Mirečka máte na hlídání doživotně.“

     „Dobrý večer inženýre,“ s tváří, jak měsíc v úplňku se s Doubkem pozdravil a dodal, „no, já jsem to dělal rád, ale když jsem nenápadně vyslechl, že mě chtějí odnaučit chodit na pivo a chystají pro mě vnoučka na pátek na hlídání, tak jsem se proti takovému pokusu ohradil.“

     „Dobrý večer,“ zahlaholilo za nimi několikeré pozdravení ostatních, kteří již s chutí mířili směrem ke zdroji jejich pocitu štěstí. K jejich tankové plzničce a dobrotám paní Alžběty do podloubí. Srdečně se s panem Boudou uvítali a žádostivě se vyptávali, jestli je zdráv a co dělá Mireček.

     „To se mu bude dnes stýskat,“ dodal pohotově fotograf Chudoba, „hned bych jeho stesk vyvedl v rozostřeném světle na efektním pozadí Mostecké, s věží.“

     „Buďte všichni zdrávi,“ uvítal se s nimi Bouda. „Já jsem zdravý jako ryba a o Mirečkovi se dnes odmítám bavit. Ostatně dnes by ani fotogenickej nebyl, protože byl u zubaře se stoličkou. Nemůžu se dočkat až spláchnu tu nedobrovolnou pivní odvykací abstinenci.“

     „Už se nesou,“ ozvalo se zvučně mezi dveřmi výčepu, „až se futra třesou,“ pohotově zareagovali Zdeněk s Fandou s náručí napěněné plzničky, kterou všem naservírovali. Byla radost, dívat se na jejich zdvižené pravice s půllitry u úst a zakloněné hlavy. Pivo správně zavonělo, ve sklenicích jako by vysychalo a mizelo v kouzelnickém triku.

     „Jestlipak víte,“ utřel si hřbetem ruky ústa Doubek, „že dnes je to 15 let od založení první restaurace Earl of Sandwich Orlandem Montagem ve Walt Disney World Resort u jezera Buena Vista na Floridě. Je to potomek váženého rodu, který dal jméno Sandwich celému světu v podobě pokrmu sestávajícího ze dvou plátků chleba, mezi které je vložen jeden či více druhů různě spojené náplně.“

     „Pane inženýre,“ ozval se nedůvěřivě redaktor Kolda, „já vím co je sendvič, ale že by to mělo tak vznešený původ je trochu přehnané. Prosím vás chlebíčky přece jsou k dostání všude. Pokud vím, tak je začal prodávat na Národní Paukert, již v roce 1916 za Rakouska. Když mu lahůdkářství bolševici sebrali, prodával to Pramen a teď zase firma Paukert.“

     „To je právě váš velký omyl,“ poučoval Doubek Koldu za pozornosti ostatních, kteří se nepřestávali divit, „sendviče a naše chlebíčky, vlastně Paukertovy chlebíčky, to je veliký rozdíl.“

     „No vono se právě někdy chlebíčkům říká sendviče,“ zapletl se do hovoru pan Váša, „alespoň já to tak slýchávám.“

     „Samozřejmě,“ přidal se Chudoba, „když mám fofr a nestačím si dát oběd, pošlu asistentku pro sendviče. A co přinese, chlebíčky.“

     „Pánové,“ usměrňoval situaci Doubek. „jsem rád, že si ten rozdíl můžeme upřesnit. Opravdu je v tom rozdíl. Název sendvič pochází z Anglie od lorda Sandwiche, který byl prvním konzumentem již ve druhé polovině 18. století. Traduje se populární příběh, ve kterém se tvrdí, že za vznik názvu sendvič může přání hraběte. Aby nemusel kvůli jídlu odkládat karty, tak nařídil sluhovi, dát steak mezi dva krajíce chleba, aby se dal držet v jedné ruce. Skutečnost byla asi trochu jiná, ale tento způsob rychlého a praktického občerstvení se ujal a velmi rychle rozšířil.“

     „To je pravda pane inženýre,“ přisvědčil pan Váša, „chlebíčky přece mají plátek veky jen na spodní straně. To jasný.“

     „Já to chápu tak,“ rezolutně prohlásil Hanák, „že to je něco mezi něčím. To se netýká jen jídla od lorda Sandwiche, ale od vžitého názvu a podoby. Třeba panel, vemte si, z čeho je složenej, nebo milostná poloha sendvičová. To není třeba přítomným vysvětlovat. Sice nevím proč, ale říká se tak i šifrovačkám, šifrovacím hrám pro dospělé i děti.“

     „Křídlu u letadel se prý taky říká, že je jako sendvič,“ doplnil Bouček. Debata se stávala jednosměrná. Skoro se zapomínalo na osobu lorda Sandwiche, od kterého samotný název pocházel.

     „Pokud chceme obsah toho názvu rozšířit,“ dodal k rozpravě další náplň inženýr Doubek, „můžeme se obrátit na problém tak zvané sendvičové generace. Neboli těch, kteří zůstali podobně jako šunka mezi plátky sendvičového chleba mezi dvěma, někdy i třemi generacemi své rodiny, které potřebují, případně vyžadují jejich péči a pomoc. Nejčastěji to bývají staří rodiče, případně tchyně s tchánem ze strany jedné, z druhé pak vlastní děti i vnoučata.“

     „Na mně to vidíte názorně,“ prohlásil pan Bouda, „kolikrát jsem mezi vás nepřišel, protože jsem musel hlídat vnuka. A to mám ještě na starosti nákupy pro tchýni, která bydlí až na Černým mostě. Já jsem sendvič jako Brno.“

     „Jó, naše generace,“ ozval se drogista Bouček, „já to říkám manželce pořád. Pohlídá ráda mladým, nakoupí ochotně starým, uvaří pro všechny, napeče na neděli, pozve celou famílii na nedělní oběd. Vzorně fungující pospolitá rodina, všichni by nám mohli závidět. Jenže ona je pořád vyčerpaná a otrávená, pořádně se mnou nepromluví. Chodím kolem ní po špičkách.“

     „Měli bychom založit klub sendvičové generace, jak tak na nás koukám,“ navrhoval pan Váša, „dyk to odnášíme i my, co jsme jeden z těch krajíců chleba.“

     „Vy jste vlastně chlebíček,“ protestoval Chudoba,“ žádnej sendvič.“

     „Nápodobně pane Chudobo,“ odpověděl mu pan Váša, „vždyť vy jste na tom stejně. Ne-li hůř. Já, když vás slyším takhle vzletně mluvit, tak mi připadáte jako lord Roger, když se ptal lorda Sandwiche – Hallo, lord Sandwich, přijdete dnes do klubu? Yes, my friend, budu-li moci, tak nepřijdu, nebudu-li moci, tak přijdu.“

     „To je zásadní připomínka,“ s veselým posunkem naznačil redaktor Kolda, „kdo dnes chybí: Čtvrtník, má údajně službu, Dolanský objednané ryto, Knotek důležité jednání s dodavateli, Kárný, problémy s dietou. Houbeles, všichni dneska mohou, takže nepřišli.

     „Pánové jsou pochopitelně omluveni,“ dobrácky podotkl Doubek, „kdo by jim záviděl, že jednou za čas nepřišli, když mohli.“

     „Vy myslíte, že by přišli, kdyby nemohli?“ zeptal starostlivě Bouček.

     „Já myslím, že by ve skutečnosti přišli,“ přesvědčivě reagoval inženýr Doubek, „i kdyby mohli.“

     „Tak tomu už nerozumím,“ řekl pan Váša rozmrzele, „já jsem přišel vždycky. Ať jsem moh‘, nebo nemoh‘.“

     „Protože vy ste nemusel doma plnit žádné povinnosti!“ rozhorlil se Bouda, „když jste byl sám!“

     „Jen pokojně pánové,“ mírnil debatu inženýr Doubek, „oni nám to určitě příště vysvětlí, a určitě se pochlubí, jak to u nich dopadlo.“

     „Já vidím ten problém sendvičové generace v tom,“ připojil se redaktor Kolda, „že to visí na jednom. Pánové, chybí delegování. Zásadně chybí delegace povinností a odpovědnosti.“

     „Když se vám do něčeho nechce,“ připojil se pa Váša, „tak to šoupnete na někoho jiného?“

     „Proč né, zareagoval okamžitě Kolda, „já říkám manželce stále, nemusíš všechno sama odřít a uběhat. Rozděl ty úkoly na ostatní a ulehči si. Deleguj to na ostatní. Máme sourozence, ty maj děti, to se budou zařizovat nákupy pro babičku. Pánové tenhle způsob delegování je vyžadovaná dovednost, hlavně ve státní správě a zejména ve vrcholovém managmentu. Kde bychom byli bez delegace.“

     „Dejte pokoj s politikou,“ řekl inženýr Doubek, „když lord Sandwich přišel na nápad se steakem mezi dvěma chleby, tak tím nemyslel na problémy generace, ale pohodlí při bridži.“

     „Já jsem tuhle jel z Hlavního do Roudné a viděl jsem tam v bistru trojúhelníkové bílé sendviče vedle chlebíčků a muffin. Vypadaly lákavě, ale za ten kousek těsta dát padesát korun, to by se mi musela podle Nedbala zkřížit protéza, “ přidal svou zkušenost Hanák.

     „To byly italské tramezzina,“ vysvětlil Doubek, „to jsou populární a levné svačiny, sendviče prodávané v mnoha italských barech po celý den. Mezi nejčastější náplně patří tuňák, olivy a parmská šunka. Ujaly se tady u nás také.“

     „Pánové, slyším, že probíráte samé dobroty a speciality, ale na paní Alžbětu nějak zapomínáte,“ přihlásil se Zdeněk.

     „Ale vůbec ne,“ omlouval se inženýr Doubek, „jen jsme si zatím dráždili virtuální chuťové buňky a upřesňovali, co jsou sendviče a jak v Anglii vznikly.“

     "Jó, sendviče,“ nachmuřil se Zdeněk, „o tom mi povídejte, a vůbec o anglánech. Tuhle přišli dva, a hned si vybalili sendviče. Tak jsem jim řek‘, že tady se vlastní jídlo konzumovat nesmí.“

     „A co oni?“ zvědavě vyhrkl redaktor Kolda, očekávaje mezinárodní konflikt, o kterém by mohl napsat něco do sloupku.

     „Nic,“ odpověděl Zdeněk, „zachovali anglický klid, jen si ty sendviče vzájemně vyměnili a za chvíli řekli van bír plís.“

     „To si dali jedno pivo dohromady?“ udiveně zareagoval pan Váša.

     „Dali,“ potvrdil Zdeněk, „dokonce několikrát. Ty sendviče musely bejt nějak kořeněný po mexicku. Zavolal jsem vrchního kuchaře Rynholce, aby je vomrkl, a oni se mu svěřili. Byly to originál pepito sendviče s uzeným kuřecím, husím a hovězím masem, sázenými vejci, nakládanými okurkami, strouhanou mrkví, zelím, karí omáčkou, česnekem, avokádem a kremžskou hořčicí, chimi kořením, a to všechno v originál chlebech čiabata.“

     „To budete teď asi servírovat jako novinku, že jó,“ přidal si nápad pan Bouda, „to by bylo něco pro dietáře Kárného. Škoda, že dnes mohl a nepřišel.“

     „Heleďte, dyk von to není špatnej nápad,“ poznamenal Chudoba, „když se potom tak dobře pije. Já bych ty sendviče nazval Odkaz lorda Sandwiche, aby to mělo evropskej šmrnc.“

     „Jistě o této nabídce budeme uvažovat,“ zakýval hlavou Zdeněk, a hned pohotově nabídl pravou šumavskou bramboračku, podle receptu paní Alžběty a její nezaměnitelnou kuřecí roládu po staročesku. Má ale také v rezervě zapečené šunkové rolky.“

     Pánové si objednali a dostali k tomu další várku plzničky. Kolem stolu se rozhostilo ticho, rušené jen cinkotem příborů a povzdechy pánů nad výbornou večeří. Ještě, než dojedli rozesmál se Bouček, až se zakuckal.

      „Co se děje pane drogisto Boučku,“ shovívavě se zeptal inženýr Doubek, „nějak jste zrudnul.“

     „Ále, vzpomněl jsem si na švagra, kterej byl u nás s manželkou v neděli na obědě,“ rozpovídal se spokojeně Bouček, „a vyprávěl, jak byli nakupovat v Ikei. Ptal se nás, jestli by nám chutnal IKEA sendvič.“

     „To je nějaká novinka,“ řekl inženýr Doubek, „to neznám. Sem s tím!”

     „Fajn. Podrobně nám to vysvětlil. Když si vystojíte frontu a dostanete se k ledničce, tak tam najdete všechny díly a složíte si je dohromady sám. Je prý vynikající.“

     „To jsem si myslel, že půjde o nějakou blbinu,“ zakroutil hlavou pan Váša, „když už jste tedy u těch vtipů na sendviče a vzýváte Jeho milost lorda Sandwiche, tak si jeden poslechněte: Žán! Ano, mylorde. Poslední dobou se mi ztrácí nábytek ze salonu. Yes, mylorde, už jste samý dluh a něco jíst musíte. Well, Žán, v tom případě vám řeknu, že ta komoda, co byla dnes k obědu, byla výtečná.“

     Všichni se zasmáli víceméně povinně, protože tento vtip již pan Váša vyprávěl alespoň počtvrté. Zvítězila solidarita, ale u některých i zapomětlivost. Jen pan Bouda zůstal zamyšlený bez pohnutí.

     „Copak pane Bouda,“ obrátil se na něho inženýr Doubek, „vy o něčem usilovně přemýšlíte. Ven s tím, ať se vám uleví.“

     „Tak přemýšlím,“ pohnutým hlasem odpověděl, „jak to musí bejt krásný, když se něco pojmenuje po někom a je pak navždy slavnej.“ „Když si připomenu vaše jméno,“ ozval se fotograf Chudoba, „tak mi je všelijak. Bouda. Objednal bych si tři boudy, dietní. To zní fantasticky.“

     „Pánové, dneska jste to probrali důkladně,“ přišel Zdeněk s kasírkou, „mluvil jsem s Rynholcem a paní Alžbětou a jsou pro, připravovat s Alenkou prima sendviče pro studenou kuchyň a opravdu je pojmenovat Odkaz lorda Sandwiche. Je to báječný nápad. Děkujeme!“ Rozloučili se a Malostranské náměstí je přivítalo svým utichajícím klidem a světly historických lamp. Jejich svit připomínal minulá století slávy lordů v odraze šlechtických domů.