Jakoby

\"Dobrou noc.\"

černého sametu noční oblohy aby vykouklo pár nových hvězd. Vítr byl tady obzvlášť silný. Tahal ho za vlasy. Jeho prsty se zlehka vpletly mezi ně a pak prudce zatáhly. Bolelo to. Tohle obvykle dělal jenom když se zlobil. Vstal a schoval se

postava a společně s tou první začala probouzet ostatní. Ohlédl se za sebe a všiml si, že na kmeni, u kterého se choulil se také pomalu vlní tělo jednoho z přízraků, jak se probouzel ze svého spánku. Dnes jich tady bylo opravdu nějak

ptáky prohlížel, jak se pohupovali po obloze, když tu se najednou všichni naráz otočili a dívali se mu přímo do očí. Nemohl se ani pohnout, jakoby ho svýma očima pevně svázali. Roztáhli křídla a slétli k němu, vzali ho mezi sebe a opět vylétli nahoru. Jeden z ptáků přiletěl až k němu, prudce zamával křídly a setřepal ze sebe všechno peří. Najednou se před ním vznášela dívka s dlouhými tmavými vlasy.

Naklonila se k němu, políbila ho a pak se rozplynula. Najednou ho pohltil vzdušný vír. Otáčel se stále rychleji a cítil, jak se mu k tělu přilepuje to peří, které ze sebe před tím setřásla ta dívka. Když ucítil, že ho peří halí celého,

přestal se najednou točit. Letěl uprostřed hejna těch velkých ptáků a mával křídly, jakoby to dělal odjakživa. Cítil sílu větru, která ho nesla a v opojení z letu zakřičel radostí. Díval se dolů na louku, na které před chvílí seděl,

na les, ve kterém se míhala spousta stínových přízraků, na řeku, která se vinula až daleko k obzoru, který byl zahalen do bílé náruče mraků.

Když už se louka ztratila mezi stromy a když už byli tak vysoko, že pobíhající stíny splynuly se tmou a nebylo je vidět, setřepali ze sebe ostatní ptáci, kteří ho doprovázeli peří, ale nebylo pod ním nic jen hvězdná obloha, a tak poté,

co peří odnesl, nebylo po nich ani památky. Lekl se, zaváhal a propadl se trochu níž, jakoby ho na nebi drželi oni a ne jeho křídla. Pak se ale vzpamatoval a znovu vyletěl nahoru tam, kde byl před tím. Tísnivý pocit však nezmizel. Tak

vysoko a sám se bál.

\"Já se nebojím,\" ohradil se chlapec.

\"To já jen kdyby ses náhodou bát začal.\"

Chvíli bylo ticho přerušované jen máváním křídel.

\"Kdo jsi?\"

\"Jsem peří, které tě halí, srdce, které v tobě bije, jsem tvé staří a tvé šediny.\"

\"Tomu nerozumím.\"

\"Nic si z toho nedělej. Já jsem z toho také trochu zmatený.\"

Chlapec se na chvíli odmlčel a hlas také. Díval se dolů na vlnící se stříbrnou nit řeky a když se podíval o něco výš, uviděl rychle se přibližující hradbu mraků. Uvědomil si, že tak rychle neletí. Vypadalo to, jako by jim

mraky vyšly vstříc.

\"Kam letíme?\" zeptal se po chvíli chlapec.

\"Do pokoje pro sny.\"

\"Je za těmi mraky,\"odpověděl hlas.

Když se chlapec podíval směrem, kde peřina šedobílých mraků ležela, všiml si, že jsou skoro u ní. Cáry mraků poletovali okolo něj a vzadu se spojovaly do podobné bílé hradby jako byla před nimi. Za chvíli byli mraky úplně obklopeni. V

okamžiku, kdy se zacelila poslední škvíra, kterou mohl vidět hvězdnou oblohu, chytil ho znovu ten vír a on se propadal stále hlouběji a hlouběji, ale zároveň cítil, že je stále na místě. Zavřel oči. Točil se stále dokola, ale otáčení

necítil. Byl to zvláštní pocit, jako kdyby měl horečku. Všechno se zvlnilo. Jeho tělo, okolní mraky, jeho pocity. Jakoby všechno okolo něj a v něm bylo rozprostřeno po hladině, na kterou někdo hodil kámen a vlnky se rozeběhly do

rozpálený vosk, který si, když byl v kostele na svěcení ohně, nechával kapávat na prsty, aby se mu slepily a on potom mohl vosk pomalu sloupávat. Maminka mu za to vždycky vynadala, že si zašpiní šaty, ale on stejně neposlechl. Zároveň měl

pocit, jako by všechnu krev, co měl v těle někdo vyměnil za vařící polévku. Vždy, když obědvali, popálil si od lžičky s polévkou rty. Maminka ho sice pořád upozorňovala, ať si ji prvně pofouká, ale on se stejně pokaždé spálil. Napadlo ho

jestli se kůže od té vařící krve neohřívá stejně jako lžíce od polévky, a tak možná proto ty kapky potom tak pálí. Poslouchal jestli nesyčí, když na něj dopadnou a vzpomněl si, že jednou se mu vylila trocha čaje na rozpálenou plotnu.

Kapka potom syčela a kroužila pořád dokola, dokud se nevypařila. Jak mu tohle všechno běželo hlavou, když se ho zmocnil ten podivný vír, uvědomil si, že se zastavil. Otevřel oči. Tam, kde byla před tím zeď z mraků teď výřila

spousta barev. Napadlo ho, že se ocitl v úzkém trychtýři, dokterého někdo lil duhu. Než se stačil pořádně rozhlédnout, všechno zmizelo. Okolo něj byla tma a on oslepen proudem zářivých barev dlouho nemohl rozkoukat.

\"Jsme na místě,\" ozval se znovu hlas.

\"V pokoji pro sen?\" zeptal se chlapec.

\"Ano, v pokoji pro sen,\" odpověděl hlas.

\"Nic nevidím. Je tu tma.\"

\"Počkej, třeba vyjde slunce, a tak se budeš moci porozhlédnout, ale rychle, protože za chvíli zase zajde. Svítit bude jen chvíli kvůli tobě. Dlouho tady nikdo nebyl, tak přestalo vycházet a uložilo se ke spánku. Budeš ho muset

probudit.\"

\"A proč zajde tak rychle?\"

\"Aby ses mohl podívat z oken. Za některými je totiž tma,

a kdyby tu svítilo slunce, nic bys neviděl.\"

\"Jak ho mám probudit?\"

\"Zazpívej.\"

\"Já moc zpívat neumím.\"

nepotřebují, protože se nedívají očima, a tak kvůli nim slunce vycházet nemusí. Až zemře poslední člověk, který uvnitř zpíval, tak slunce přestane vycházet i když bude země plná lidí.\"

Chlapec chvíli mlčel, ale pak se zeptal: \"Jak poznám, že jsem začal zpívat?\"

\"Poslouchej.\"

Vzpoměl si, jak mu dědeček vždy, když šli kolem poledne na procházku nahoru na kopec a nebo, když se procházeli mezi poli a dědeček pokaždé ve dvanáct hodin řekl: \"Poslouchej.\" A tak poslouchal, jak se rozeznívají zvony. Prvně pomalu, než

se rozhoupaly, a pak rychleji, když už nabraly rytmus. Slyšel zvony ze sousední vesnice, jak se jejich zvuk mísí s tím jejich a přemýšlel o tom, že by vůbec nemuselo být špatné stát se zvoníkem...

\"Za chvíli odletí,\" upozornil ho hlas.

velkým kotlem plným tekutého zlata sklání shrbený vrásčitý stařík. Pochytal všechny zlaté motýly, kteří k němu přilétli a vhodil je do kotle, který pak přikryl pokličkou. Lehl si k němu a vypadalo to, že usnul.

\"Kdo je to?\" zeptal se chlapec.

\"A to zestárlo za takovou chvilku?\" podivil se chlapec.

\"Někde uplynulo sto let, někde den a někde jen hodina.\"

\"Jak to?\"

\"Čas neběží všude stejně rychle. Vidíš tamhle to veliké okno vpravo. Podívej se z něj.\"

Chlapec vstal a poodešel k oknu, na které hlas upozornil. Před ním se rozprostřeli, kam až oko dohlédlo vysoké tenké hory. Byly černé jako uhel a špičaté jako párátka, které mívali v malém dřevěném soudečku ve skříni. Vůbec mu ty hory připomínali párátka hustě zapíchaná do země. Uprostřed těch hor se tyčil sloup kouře, stejný jako vydávaly hromady mokrého listí, když je na podzim pálili. Úplně navrchu té kouřové hory stála nějaká bílá stavba, která se leskla,

jako by ji polili vodou. A celé to pohoří zaléval slabým červeným světlem tmavě rudý kotouč vznášející se na obzoru. I mlha, která v cárech poletovala mezi vrcholy hor byla červená.

\"To je ohnivá hora a ledový hrad. O tom mi povídala má víla.\"

\"Ano, to je on. Vidíš to slunce? Ještě, když bylo mladé, poranilo se a trochu jeho krve ukáplo do kotle vařícího zlata a to se zbarvilo do červena. Od té doby se tu čas zastavil a slunce tady zůstalo takové. Nehřeje a nezapadá...\"

\"V podstatě ano.\"

srdce spadlo pár sněhových vloček.

\"Proč jsem tady a proč si tady ty?\" zeptal se najednou.

Chvilku bylo ticho a pak hlas odpověděl: \"Abych se, vlastně aby ses dozvěděl, co vím, tedy co budeš vědět.\"

\"Tomu nerozumím.\"

\"Z toho si nic nedělej. Jednou to pochopíš. Ukážu ti ještě spoustu věcí, kterým nebudeš rozumět, ale já ti je nebudu moci vysvětlit. Je ale důležité, abys je viděl.\"

Otevřel oči. Prohlížel si zeď před sebou, přejížděl očima po jednotlivých oknech, které i když byly těsně vedle sebe ukazovala pokaždé jiný obraz, jiné světy někde daleko nebo třeba docela blízko. Kdo ví..? Hlas. Hlas, ten ví všechno.

\"Nevím. Spoustu věcí neznám nebo jim nerozumím,\" ozval se hlas, jakoby věděl, na co právě myslel.

\"Jak víš o čem přemýšlím?\" zeptal se chlapec překvapeně.

\"Protože jsem na to jednou myslel sám.\"

\"Jak to?\"

spoustu věcí vysvětlí. Já nemohu.\"

\"Vidíš tamhle těch šest vysokých oken skoro u stropu?\"

\"Ano, ale jsou moc vysoko.\"

\"Tak k nim zaleť.\"

\"Vždyť už nemám křídla.\"

Zavřel je a vzpomněl si, jak ho křídla nesla hvězdnou nocí vysoko nad zemí...

Otevřel oči a...vznášel se vysoko přímo proti těm šesti oknům. Vykoukl z okna, které mu bylo nejblíž. Zatajil se mu dech.

Viděl zemi, krásně modrou a kulatou jako glóbus, který měl na skříni, ale tenhle byl celý modrý. Tu se začala z oceánu vynořovat pevnina. Celé kontinenty se začaly rozpíjet po oceáně, dokud nenabyli konečných tvarů. Po chvíli se po

pusté zemi rozprostřel krásný zelený koberec. Okolo rovníku začaly z pusté země vyrůstat mohutné stromy. Rozsáhlé pláně na severu pokryla tráva...

I řekl Bůh: \"Nahromaďte se vody pod nebem na jedno místo a ukaž se souš...Zazelenej se země zelení...

\"Ale to se přece stalo strašně moc dávno,\" namítl tiše chlapec.

\"Ano, ale byl to důležitý okamžik, a proto nebyl zapomenut.\"

\"Kdo si to mohl pamatovat, když žádní lidé tehdy nebyli?\"

\"Zapamatovala si to země a třeba ti to někdy zašeptala do ucha, ale ty sis toho nevšiml, až teď.\"

\"Nad tebou trochu vlevo je velké čtvercové okno. Z něj se podívej. Země si pamatuje spoustu věcí...\"

A chlapec se díval.

Okno jakoby ho vtáhlo do sebe. Schován mezi stromy řídkého lesíku zahlédl první bratrovraždu. Něco ho velkou silou vyneslo mezi mraky a tam poté, co se černá oblaka trochu rozestoupila spatřil na hladině nesmírného oceánu velkou loď

putující odnikud nikam. O chvíli později mraky prorazila vysoká vež a vzápětí se s rachotem zřítila k zemi. Hned poté ho vítr odnesl na neznámou horu, kde mezi balvany sledoval zápas jakéhosi muže s andělem. Vítr ho vzal znovu do náruče

a zaletěl s ním k moři, kde to vonělo solí a tam se zničeho nic hladina rozestoupila, jako by ji něčí neviditelná ruka rozkrojila a obě poloviny odtlačila od sebe. Za chvíli se moře s burácením zavřelo a přikrylo spoustu lidí a koní. Uslyšel nějaký zvuk, ohlédl se za sebe a uviděl jak se za

troubení rohů sesouvají vysoké městské hradby. Koutkem oka zahlédl stavbu nádherného chrámu a hned poté mohutnou armádu která ho v okamžiku spolu s celým městem zničila. Nad žhnoucí pouští přihlížel tomu, jak se mladý muž bránil ďáblu

zatímco pískem pohazoval vítr a slunce vysušovalo i ty nejposlednější kapky vody. Najednou se mu zatmnělo před očima a když se vzpamatoval byl zase před tím velkým

čtvercovým oknem a díval se na ozářenou zemi.

\"Právě si zhlédl zemi zaslíbenou,\" vysvětlil mu hlas.

Ale on ho nevnímal. Upřeně hleděl na pomalu se otáčející zemi, v hlavě mu hučelo moře a jeho monotónní zvuk přehlušil všechno ostatní. Chtěl se zeptat na spoustu věcí, ale kdykoliv chtěl nějakou otázku z toho hučícího moře vylovit,

rozplynula se mu pod rukou. Cítil obrovský zmatek.

\"Pojď, musím ti toho ukázat ještě moc a už nemám moc času.\"

\"Proč, to už bude ráno?\"

\"Tady nebude ráno nikdy, ale mně už pomalu končí den.\"

\"Jak to myslíš?\"

Hlas neodpověděl, ale podruhé se už nezeptal.

rozhlížet kolem. Zdálo se mu, že se vznáší v černé vodě v malé skleněné kouli. Natáhl paže a snažil se nahmatat v té tmě stěny koule, ale ruce znovu popadly ty ledové kleště, které ho sem vtáhly. Rychle ucukl zpátky. Po chvilce ale

\"Tma, vypadá to jako tekutá tma,\" pomyslel si chlapec nahlas.

Ticho.

\"Haló, jsi tam ještě?\"

\"Ano.\"

\"Co se to děje?\"

\"Plujem časem.\"

\"Čas vypadá jako tma?\"

\"A kam plujem?\"

\"Dívej se.\"

Viděl jen tmu, ale postupně si začal uvědomovat stále silnější pohyb vpřed. A pak...snad vytáhli z té obrovské vany plné tmy zátku, ale všechno okolo něj a v něm pohltil černý vír...

\"Proč nemohu dolů? Chtěl bych odsud ven.\"

\"Tam nesmíš. Kdyby ses té země dotkl, rozpadl by ses v prach anebo...možná by ses stal bohem.\"

\"Chtěl bych se stát bohem,\" vyhrkl chlapec dychtivě.

Ozval se kousavý smích, ale najednou stál v písku mezi dvěma písečnými přesypy a horký vzduch ho pálil v nose.

\"Zavři oči a natáhni ruce!\" poručil mu hlas.

Sotva tak udělal, ucítil jak mu do dlaní spadlo něco malého. Otevřel oči a uviděl malou modrozelenou kuličku. Jak si ji prohlížel proti světlu, vyklouzla mu a spadla do písku. Zvedl ji a oprášil.

\"Teď ti ji trochu zvětším.\"

Díval se na zemi podobně jako z okna stvoření, ale to, co viděl ho vyděsilo. Od severu k jihu přes půl země se táhl obrovský poničený pás. Hořely tam mohutné ohně, které svými plameny stravovaly rozsáhlé oblasti. V zemi vězely gigantické balvany, větší než ty největší hory. Drtily města, stály v cestě řekám, které se rozlévaly do stran a ničili to, co nestihl požár.

\"Chtěl jsi být bohem. Právě jsi měl v rukou celý svět.\"

Ta slova mu ještě dlouho zněla v uších, ale to už se znovu vznášel nad černou řekou sevřenou nekonečnou pouští, přivíral oči před ostrými slunečními paprsky, okolo něj prolétal písek zvedaný teplým větrem a postupně jako vítr odnášel písečná zrnka, opouštěly ho bolavé vzpomínky na předchozí zážitek.

\"Kde to vlastně jsem?\"

\"V galerii nebo na smetišti, jak se to vezme.\"

??????????????????????????????????????????????????????