Manželem proti své vůli 23 .díl

Manželem proti své vůli 23.díl

Laja:

Lahvička dopadla na zem a já se pohroužila do říše snů. Je to jediný způsob jak zkusit nemožné. Ocitla jsem se v tunelu. Zatáček přibývalo a konec v nedohlednu. Strašně to klouzalo. Chvílemi jsem se protočila a byla hlavou dolů, až mě to vykoplo na samé dno. Tady přesně v tomhle místě mě čeká těžký boj. Na jedné straně budu já a na druhé Deris. Podle staré čarodějky to mělo sebrat to nejcennější co mám, ale nikdy to nikdo nezkusil, až dnes já. Ve světě se přehouplo slunce z jednoho okraje na druhý a vyměnilo si místo s měsícem. Čas tady nic neznamenal. Za zavřenými víčky uběhlo teprve pár minut, když se ukázal můj manžel. Bylo to tak skutečné. S úsměvem na tváři ke mně přišel a objal mě. Ten stisk dobře znám. Tahle mlhavá představa začínala plnit to co chci. Doslova se na mě tulil a nalepil a dožadoval se polibku. Sny ožívaly a utkávaly okolo pavučinky, do kterých se mohu tak snadno chytit. Bylo těžké odolávat. Musím ho od sebe odstrčit, dostat se pryč a být zase volná. V jednu chvíli se mi to takřka povedlo, ale Deris chytil mou ruku a náramky na zápěstích se aktivovaly, i když byl přetržený řetěz. „Jsi moje.“ Zašeptal mi přelud do ucha a změnil se ve stín. To kouzlo byla past. Hnusná, slizká past. Chytila jsem se do přeludu, který odsud nikoho nepustí.

 Deris:

Nesmím spát nebo se nikdy Laje nevyrovnám. S myšlenkami na ní jsem otočil další list v knize, kde končila kapitola o jedech a protijedech. Další s názvem bylinky vypadala ještě delší, než ta předešlá. Protáhnul jsem se, až mi zapraskalo v zádech a chtěl se soustředit na další článek, když se z ničeho nic rozsvítil náramek na zápěstí. Doslova zářil před očima. Něco se jí muselo stát! Rychle jsem vstal, až se převrhla židle a bouchla o zem. Nejdřív musím zjistit kde je! Náramek vibroval na zápěstí a zářil jako hvězda. Jindy pohaslé diamanty se třpytily jako by to mělo být naposled. Našel jsem malé dveře a vběhl do jámy skřetíků. Musel jsem překročit maličké židličky a oválný stoleček, abych se dostal k dalším dvířkům. „Vstávejte!“  Bylo to dost hlasité, že by to probralo i medvěda a malé peřinky v postelích se pohnuli.

 „Pán svítit.“ Skřetík šátral někde na zemi, až našel brýle a nasadil si je. „Kde je Laja?“

„Nesmím říct.“ Jen si odfouknul a znovu se chumlal do postele.

„Proč myslíš, že ten náramek svítí?“ Znovu se vykutálel z pod peřiny. V očích byli vidět obavy. „Vzít Fli, on vědět kam.“ Strkal mě ven s takovou rychlostí, že jsme skoro běželi. Hned vedle byla stáj, ale Flíček ještě nebyl zpátky. „Pán tamto.“ Ukázal někam do kouta. Po vrbových proutcích se ke mně vydalo koště. Celé zaprášené a od pavučin. Několik proutků bylo dost krátkých a při každém pohybu si koště upšouklo. Jeho skřípavé krůčky drásali uši. „Cože? S tím mám letět? Vždyť se to doslova rozpadá.“ Koště se zastavilo na fleku otočilo a s velkým pšoukem odcestovalo zas do rohu. „Pán urazit metlu. Draka se nebát a koště vadit?“ Kroutil nad tím skřetík hlavou. „To mělo dávno po záruce. V lepším případě by se rozpadlo v tom horším po… no nechtěj vědět co.“ Skřetík pokrčil rameny a podrbal se na hlavě. Tohle dělal vždycky, když přemýšlel a on nakonec na něco příjde. Náramek mezitím pohasl a já věděl, že je každá vteřina drahá.

Od druhé strany nás ovanul jemný vítr, který se stupňoval. „To být Fli mít štěstíčko.“ A opravdu ještě párkrát se opřel silnější vítr do kupek sena, až některá stýbla poodlétla a Flíček přistával. „Otočka a ven. Ty za Laja vem pána.“ Neváhal a rovnou si mě naložil na hřbet. „Pán držet se.“ Houknul ještě skřeček, ale to už jsme byli venku.

 Nevím jak Flíček, ale já neviděl ani na metr. Jen sem tam se něco mihlo. Stále zrychloval dokud nevystoupal nad oblaka. Pokryla mě studená mlha a až teď lituju, že nemám teplejší oblečení. Flíček jako by to vycítil zahříval šupiny a tím mě udržoval v teple. Podrbal jsem ho za uchem a pevně se držel jeho jedových trnů. Začal jsem doslova zamrzat, když se pomalu snášel k zemi. Míjeli jsme husté mraky dokud nebylo vidět maličké světýlko. Z té výšky bych si ho vůbec nevšiml, ale Flíček věděl co má hledat. Následovalo prudké padání, až najednou doslova zabrzdil. Já měl co dělat, abych se vůbec od Flíčka odlepil. Namrzlé oblečení nešlo ohnout ani narovnat zůstalo jak bylo. Nakonec mě drak sundal ze svého hřbetu a teplým dechem mě rozehřál, když jsem ucítil jeho dech skoro mě ten smrad porazil. 

 Na blogu nový 38.díl 

https://povidkyodkat.blogspot.com/