Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePřed odjezdem
Autor
Kaj
Melancholie
Prasklá váza duše
Nedoporučená cesta životem
Vede mě podhradím
Daleko od myšlenky
Na premiéra
Když přináším
Tácek se štamprlaty
Vzpomínám na rodiče
Myslím na lidi
Krčící se v čekárnách
Před operačními sály
Lokomotiva dá
Zahoukáním najevo
Že tento sektor večera
Ovládá ona
Slunce utrácí
Své poslední paprsky
A když je švorc
Nasadí noc
Ostruhy tmy
Komíny si navlékly
Prsteny s rubíny
Do obývacích pokojů
Může proudit zašlá zábava
Přijdu i já o všechno
Že ani nebudu mít kdy
Toho litovat?
6 názorů
Já surrealismus nezatracuji. Není totiž jeden surrealismus, jsou minimálně dva surrealismy : ten André Bretona a ten Salvadora Dalího. Dokonce právě o tomto problému mám nachystanou báseň.
Díky za radu. Souhlasím. Surrealismus bych ale úplně nezatracoval. Myslím, že je reakcí na objev nevědomí a objevy, které potom následovaly. O tom naši dávní předci neměli žádnou představu. Myslím si, že je potřeba při tvorbě tyto skutečnosti brát v úvahu.
Jinak děkuji za všechny reakce. Možná nebudu odpovídat na každou zvlášť.
Identiifikovala jsem tedy tu báseň poměrně správně. Proto se vracím k radě : pokus se představit si, které z tvých prožitků by mohly baviit čtenáře. Úplně zapomeň na "voné asociace". To jsou nesmyslné plky, kterými surrealisté mátli veřejnost. Obraz nebo báseň musejí zapůsobit a to jde.
Milá Umbratico,
díky. To, co zde popisuji je podvečer strávený na kolečkových bruslích, který se mi líbil. Napsal jsem tam, co ve mě vzbuzovaly jednotlivé věci, na které jsem narazil a co mi běželo hlavou. Každá "sloka" odpovídá uzlíku na kapesníku, který jsem si těžce zapamatovával, abych to udržel pro sebe a pro ostatní. Pokud bych si to psal jen do deníku, dávalo by mi to alespoň nějakou dobu smysl. Jsou tam i podvědomé vazby, které si třeba ani neuvědomuji. Čtenář toto vše nemá, jsou to pro něj osamělé ostrovy, ale zase v něm mohou vzbudit jakousi surrealistickou představu, která by vlastně měla korelovat s tím, co jsem prožíval (teď neberu v potaz jeho momentální situaci a podvědomí) a co jsem mu v dobrém chtěl zprostředkovat. Když se nad tím člověk zamyslí, není tak jednoduché zprostředkovat druhému, co se mu děje. Ženy jsou v tom mnohem lepší, nerezignují, často vystačí s realistickými obrazy: "měla fialové šaty". Muži končí na tom: "Bylo to dobré."
Jindy čtenář rád sáhne po tom, čemu se díky brilantním popisům dá dokonale rozumět (podle mě např. Dostojevský).
Ten volný sled prožitků, pocitů a popisů tak trošičku připomíná Apollinaira, respektive spíše jeho tvůrčí metodu, proto bych nerozsekávala báseň do malých kousků, ale nechávala bych celý text jednolitý. A taky bych dost přenýšlela nad tím, co může a co asi nebude rezonovat v duších čtenářů.
Ale za to volné vlání a povlávání tip.