V Bezinách 3/3

Zvoní telefon. Janinka veselým hláskem oznamuje z Brna, že v pořádku dojeli a že nám ještě jednou děkuje, bylo to u nás fajn. Janina pohřební nálada však ji zmrazí. Je první, kdo se to o Amorovi dozvídá. Snaží se ji povzbudit, že všechno dobře dopadne, že Amor jistě přijde.

Jen zavěsí, volá Taňulka, už je také doma a než se pustí do zavařování borůvek, chce vědět, co Amor.

„Špatné, Taňulenko, je pryč.“ A maminka jí vykládá historku o sedícím psu, který se přes neuvěřitelnou podobu ukázal být hloupým pařezem. Taňulka však také věří, že se vše v dobré obrátí.

„Jenom aby,“ strachuje se Jana.

Když už je v tom telefonování, zavolá Milušce. Nestěžuje si, nenadává, že jsem zas udělal starou chybu, je příliš zdrcená. Ví také, jak toho lituju. Miluška jí radí ty nejnepředstavitelnější akce na záchranu Amora, včetně mobilizace policejních sborů a hasičů.

„Amor za to přece stojí!“ naléhá na mamku.

„Uvidíme, Milušenko, třeba ještě přijde. Ale stejně mám největší strach z toho, že někde plaší krávy a honí telata po pastvinách, bojím se ostudy, a té škody, co takový německý ovčák bez dozoru nadělá.“

„Toho se neboj, mamuško, ten teď má starosti sám se sebou,“ uklidňuje Miluška mamku stejně, jak se o to už nějakou chvíli pokouším já.

„To říkáš jen tak, znáš ho přece, jaký je divočák.“

„Teď je to něco jiného, to mi věř, bojím se spíš, aby se jemu něco nestalo. Aby ho myslivci nezabili. Hned mi dejte vědět, jak ho najdete, určitě!“

„To víš, že dáme. Tak drž palce.“

Trneme strachem, v obavách se dočkáme večera.

Ozývají se Brňáčci, tentokrát osobně Pavel, po něm znovu Taňulka a Miluška. Ta solidarita nám pomáhá, je to dobrý doping pro naši výdrž.

Pes pořád doma není. Všichni společně kujeme plány co zítra, jestli se Amor do rána nevrátí. My dva jsme rozhodnuti jet do Heřmanovic, kam to měl k lidem z lesa nejblíž, podívat se po vsi a ptát se. Také na obecní úřad zajdeme.

Miluška radí, abychom se znovu podívali do lesa, kde se ztratil. „Určitě tam běžte, mohl se tam vrátit!“ říká důrazně.

Já tomu nevěřím, čekám spíš, že přivandruje domů, ať už odkudkoliv, ale Janě se Miluščina myšlenka zalíbila a od té chvíle do ní vkládá dost, podle mě až moc naděje.

Nakonec jsem podlehl jejímu náhlému nápadu jet se tam podívat hned teď večer.

Zbývalo již málo světla, než jsme dorazili nahoru a vydali se za občasného volání a pískání pastvinou k lesu.

Jana se podivila: „Ten pařez tam není.“ A hleděla úplně jinam než by měla.

A jéjej! hrklo ve mně.

„Támhle je přece,“ ukázal jsem doprava k tomu šálivému pařezu a byla ve mně malá dušička.

„Kdepák!“ odmítla rozhodně. „Seděl tam, co je ten kůl po kůrovcovém lapači, kousek od něj…“ Teď se podívala na mě: „Jaroušku! Že on to ten Amor byl?!“

„Vypadá to tak,“ přiznávám.

„Měli jsme se vrátit!“

„To měli.“

Tak on tady Amor byl a Janu viděl! A slyšel ji volat! Jak mu bylo, když potom odjížděla? A já jsem se odmítl za ním vrátit! Jak dlouho tam pak seděl? Kam nakonec šel? Kolik vyčerpávajících kilometrů uběhl, kolika neznámými lesy se potloukal, aby nás našel? A teď, co dělá teď? Odpočívá, nebo ještě někudy bloudí?

Setrvačností jsme šli ještě dál k lesu. Lesem až nahoru jsme však nedošli, na to už byla moc velká tma. Když se pes na volání dlouho neobjevoval, smutně jsme se vrátili domů. Kdoví kde je mu konec.

Vstávali jsme nevyspaní. Jana se celou noc chodila dívat do prázdného kotce a v posteli jsme to potom až do rána rozebírali.

Vypravili jsme se neobvykle brzy. Abych Janě tu naději nebral, souhlasil jsem, že se cestou znovu stavíme na Bezinách, projdeme lesem a teprve potom zajedeme do těch Heřmanovic. Kam dál, to ještě nevíme. Musíme ho někde najít, není to přece žádný drobeček. „Takové psisko se ani ztratit nemůže, no ne?“ povzbuzovali jsme se navzájem.

Jakmile jsme vešli do lesa, Jana znovu vyjádřila utkvělou naději: „Třeba se přece vrátil a čeká tam na nás.“

„Jako v pohádce,“ mínil jsem nevěřícně.

Už jsme byli v lese a stoupali po travnaté vývozní cestě. Co chvíli jsme volali Amorovo jméno. Chtěl jsem pískat, ale jako obvykle když to nejvíc potřebuju, mi to přes suché rty ne a nepřecházelo. O to silněji jsem hulákal.

Byl jsem o kus vpředu, myslel na to, co dál, co nás čeká potom, až celý les pročešeme a pes nikde nebude. Musíme do Heřmanovic, potom možná do Holčovic a kdo ví, do kterých vsí ještě. A psa také vůbec najít nemusíme!

Takové myšlenky mě zaměstnávaly a už se svah zmírnil a přede mnou se na náhorní plošině rozprostírala naše smrková kmenovina podrostlá borůvčím.

Jako bych ještě věřil v zázrak, obracel jsem se do všech stran a volal. Les však byl zoufale prázdný. Kde je včerejší nálada, prosvětlená uklidňující přítomností Amora a mých milých děvčat!

Brodil jsem se do půli lýtek borůvčím a jako k magnetu tíhl k našemu plácku s měkkou metlicí. Zvedl jsem hlavu a v té pusté monotónní zeleni, zamřížované šedivým sloupovím kmenů, v tom hluchém beznadějném prostoru bez života, jsem uviděl něco neuvěřitelně krásného: živého psa. Až jsem se ulekl. Seděl tam a byl jako přízrak, který se vzápětí musí rozplynout. Protřel jsem si oči. Pořád tam byl. Na našem metlicovém koberci, tam, kde jsme spolu včera trávili šťastné hodiny, tam způsobně sedělo to mé hloupé milované zvíře a hledělo na mě jasnýma, hluboce jantarovýma očima. Sedělo na patnáct kroků daleko a já jsem trnul a srdce mi bouchalo. Je na světě! Znovu ho máme! Našeho Amora. Byl jsem zaskočen, popleten tou chvílí, která nemusela vůbec nastat a najednou je tu. Otočil jsem se a volal na Janu ještě nic netušící: „Jaňulko, je tady!“ Nato se můj přízrak poprvé pohnul. Ve chvíli, kdy Jana docházela, přivrtěl se k nám. Schlíplý a nejistý se motal kolem našich nohou a my jsme ho hladili, drbali, vítali jako z jiného světa a pomalu se uklidňovali. Než jsme překotnými slovy ze sebe všechnu tíhu střásli, vecpal se mezi nás, lehl si na břicho a tím svým pokorným pohledem vzhůru k nám sliboval možné i nemožné, jen když už zůstaneme s ním.

Na cestě dolů se mi sám dobrovolně přimáčkl k noze. Nehnul se ode mě, dokud jsem ho na pastvině neposlal, aby se proběhl. Pak nás v kruzích obíhal a na každé mírné zavolání se vracel.

Jana mu viděla až do ledví: „Není hloupý, dobře ví, co provedl. Teď si to žehlí.“

Když jsme ho doma na mostě vypustili, běžel rovnou do potoka, hned pod posledním schodem zalehl v mělké vodě, máčel si břicho a pil a pil. Mohli jsme se jen dohadovat, co za ty dlouhé hodiny prožil. Samotu, hlad, žízeň, strach… A všechno překonal, jen aby se z místa nevzdálil, aby nás nepropásl, až si pro něho přijdeme.

„A já jsem tam nechtěl,“ mumlal jsem mu kajícně do kožichu. „To bych tomu dal! Ale máme štěstí, protože máme Milušku a babičku.“ Poslední slovo bylo jediné, kterému najisto rozuměl a nebýt toho, že se mi právě teple tiskl ke koleni, a že jsem ho drbal za ušima, šel by hned k ní. Babička viděla, jak je to pro něho těžké, že teď přece nemůže, a tak přišla s pohlazením sama.

Jak bychom se teď, když je všechno jak má být, na to naše hloupé zvíře mohli zlobit?

A jak jinak pojmenovat náš borůvkový vrch – n­avzdory šťastnému konci – n­ež U ztraceného Amora?

Tak už to zůstane.