Co nemám po noční

29. září 1982 máme 20. výročí svatby a já jsem...  to je jedno kde, ale ne doma...

Už za pět minut šest přešlapuji před píchačkami. Vteřiny se táhnou jako med, jen nejsou tak sladké.  To cvaknutí s nímž naskočí 06,00… jóóó – to je muzika!

Píchám sice jako druhý, ale už na čtyřech metrech ke dveřím předbíhám starého Czejteje, prima dědu s nějakým maďarským předkem - jeho příjmení to napovídá. Bručí jak čtvrté pivo v žaludku, ale jen tak – spíš ze žertu, je to prima dědek – jak už jsem napsal.

Za deset minut jsem byl na tramvajové zastávce u fabriky, právě když se dveře otvírají a vyskakuje z nich nějaký opozdilec jedoucí na ranní směnu skoro v poledne - chacha!  Nastoupím, místa k sezení dost, tak usedám na nejbližší volné místo a ještě trochu udýchaný už usínám. No vlastně… to zrovna ne, ale klimbám (znáte ten srandovní stav mezi spánkem a bděním?).

Probouzím se zvukem brždění vozu na zastávce - o kilometr dál, než jsem měl v úmyslu… Otupělý…

 Ani jsem nezaklel. Na té noční jsem měl veselo – bylo období vod s vysokou tvrdostí - a tak jsem za těch osm hodin regeneroval pět iontoměničů. Nebyla to nějaká dřina, ale hodně běhání a točení ventily a šoupaty a hlídání toho i onoho – třeba hladin, tlaků, kvality vody, mezi tím je nutno napouštět kyselinu solnou a louh, regulovat dávkování hydrazinu, zkontrolovat roztoky a dávkování vápna na čiření – jedním slovem fofr, frmol, blázinec.

Vypadl jsem z tramvaje trošku desorientovaný, ale poměrně rychle jsem se chytil. Místo autobusu, který do kopce šplhá jen jednou za hodinu jsem dál použil nohobotobus. Nebylo to až tak moc daleko – nějakých asi tak - a možná i o něco míň… :-D

Vykoupaný jsem byl z fabriky a svlečený do minuty – pak jsem šel zkontrolovat, jestli jsem ještě stále muž (zjištění bylo pozitivní) a pak hopky do pelechu v ajnclíku na podnikové ubytovně.

Řeknete si: Jéžiiiš! To je snad jedno – po noční sebou člověk praští a do minuty je v limbu.

Není… No – není to tak docela jedno… On je velký rozdíl, jestli se snažíte usnout v jiné ubytovně na hlavní ulici, nebo jestli vás »hojdá« šumění lesa a bublající potůček, zejména, když je otevřené okno na správné straně domu. Měl jsem jen jedno okno a to splňovalo tuhle podmínku do písmene (nebo možná do něčeho jiného, na co jsem si nevzpomněl).  Na druhé straně ubytovny stála totiž poměrně tichá továrna Rico na potřeby žen, jež měly ty kytky, jak se z nich vyrábí mast na ekzémy… měsíčky, myslím, ale mezi továrnou a ubytovnou vedla silnice, která sice o kilometr dále končila u vodárny, ale jezdil po ní každou hodinu autobus a to do vršku. Motor to komentoval řevem…

Na co jsem si ale po probuzení ve tři hodiny vzpomněl byl fakt, že večer mne čeká ještě jedna taková, nebo podobná šichta. Nicméně jsem snědl, co mi zbylo ještě od včerejška z domova (moje Jarmila byla zřejmě zásady, že množství jídla musí odpovídat vzdálenosti od domova a ještě ke všemu odhadla, že Šumná je od nás vzdálena nejméně o třicet kilometrů dál, než ve skutečnosti byla).

Fajn! Aspoň nemusím do hospody, odkud se mi v tom osamění moc nechce stejně, jako se mi nechce sedět v hospodě »na sucho«, což je před náročnou noční směnou na pováženou. Nic na tom nezmění, že to bude zde! má poslední… Pak vyčerpám alikvotní část dovolené a příští týden nastupuji na pracoviště, které je z domova dosažitelné vlakem v zimě, na motorce nebo autem v létě - a budu denně doma.

Nevím, co o novém pracovišti zajímavého říct, jen snad to, že tu mám trošku vyšší plat a dřu jen zadní část kalhot. Zásobovač… a trošku taky šmelinář – co si budeme povídat, že?  Kdo tuhle činnost vykonával pod laskavým dohledem velké strany ví svoje: kdo nesehnal – byl lempl a sabotér. Kdo někdy sehnal za cenu malé korupce byl syčák, podvratný živel a nepřítel státu.

Měl jsem štěstí: práce mne bavila a (až na řídké výjimky, které mi tolerovali i páni z velké strany) jsem sehnal skoro vždy vše, co právě v mém sortimentu bylo třeba – a zase: malá korupce na mne nikdy nepraskla (ale stejně jsem měl vždycky pěééékně sevřeno)  :-D…

Bylo mi mnohem lépe, protože blíže domů, prostě fajn… místo padesáti kilometrů »only« dvacet - v půl třetí »frei«, v půl čtvrté doma a život byl rázem mnohem veselejší.  Navíc jsem byl i platově lépe zařazen, tak nebylo divu, že na všechny protivné věci a nafrčené ohvězděné hlupáky jsem zapomněl.

…a teď: proč – to – vlastně – píšu?

Děj povídky začíná v únoru 1982 a končí… no -  praktičsky až dnes.

To zlé, co mne potkalo, jsem zapomněl… ale nikoli vše: musím dodat, že často v noci bdím a nebdím proto, že mám noční, ale proto, že sny mi zlomyslně vrací chvíle, za které se dnes stydím… a byly.

Proto raději bdím s očima upřenýma na strop, na němž se mi promítá vzpomínka na okno otevřené k lesu a potoku, uspávací akordy obou přinášející klid…

To totiž je to jediné dobré, co přes všechny klady a relativní klid ani doma nemám…