Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seKdo jsi?
09. 05. 2002
11
0
1472
Autor
mario_di_fiore
Bylo jen krátce po bouřce, a přesto už bylo možné opět vidět slunce. Seděl jsem na útesech nad mořem, v puse stéblo trávy, za zády černé mraky a před sebou oranžový kotouč, který se chystal dát první polibek mořské hladině na obzoru. Obloha se rychle projasňovala, po ní tančily kvapík poslední zbytky mráčků a od moře vál voňavý slaný vítr. Plachty nebyly na obzoru ještě vidět, rybáři měli ten den zpoždění. Vzpomínáš, vzduch tenkrát protkala neviditelná vlákna mystiky. Bylo to zvláštní období. Vyběhla jsi postranní hradní brankou a zamířila jsi ke mně. I na dálku jsem viděl jak tvoje bosé nohy plují mezi stébly trávy a lučními květinami. Viděl jsem tě podruhé v životě, podruhé během 24 hodin a v mé mysli se vznášela otázka: „Kdo jsi?“ Pozoroval jsem tě, jak se blížíš a vychutnával jsem si každý tvůj pohyb plný jiskřivé energie a přitom tak něžný a hladký. Už jsem zachytil i tvůj úsměv a uvědomil jsem si, že jsem nepoznal do té doby krásnější, milejší a upřímnější. „Kdo jsi?“. Nevím zda se ptalo srdce, duše nebo mozek. Ne, to se ptalo celé mé tělo. Byla jsi tak blízko, že jsem rozpoznal i panenky tvých chrpových očí. Nešlo to dál vydržet a čekat až dokončíš těch posledních 20 kroků ke mně, vstal jsem a šel ti naproti. „Kdo jsi“, připravoval jsem si otázku. Už jsem cítil vůni tvé kůže a v tom ses mě dotkla a já cítil, jak moje hlava stoupá vzhůru, kamsi k oblakům, jakoby se otevřela brána do jiného světa, jakoby se má duše zpovídala. Cítil jsem krásnou slabost a chystal jsem se vyslovit svou otázku: „Kdo jsi?“ Začal jsem pohybovat rty, ale nebyl jsem schopen vyslovit ani hlásku. S pochopením jsi mě vzala za ruku a pomalu mě vedla až na kraj křídových útesů. Těsně u okraje jsi se zastavila dlouze ses mě podívala do očí, políbila mě a do ruky mě vtiskla bílý hedvábný šátek. Chtěl jsem ti poděkovat, ale než jsem se zmohl na cokoli, udělala jsi další krok a skočila. Nemohl jsem vidět ani slyšet tvé tělo dopadnout, protože ty jsi nepadala. Patřila jsi mořskému vánku, letěla s ním a nakonec s ním i splynula někde nad mořskou pěnou. Věděl jsem, že jsi neumřela, protože jsem tě vnímal i cítil všude, a nejvíc sám v sobě. Seděl jsem tam tenkrát až do noci. Noc byla vlídná a teplá, hvězdy svítily tak nějak slavnostně a vypadaly sdílně. Sebral jsem odvahu a zeptal se jich, kdo jsi. Jen ticho a jejich úsměvné blikání mě bylo odpovědí. Tehdy, 3. srpna 1746, to byla opravdu zvláštní noc a já se vydal dolů do podhradí, kde byl jarmark. Šel jsem pomalu, ale neplakal jsem, jenom mě bylo smutno a měl jsem tě plnou hlavu.
Vstoupila jsi tak do mých snů, do mě celého, a proto často slýchávám jak tvoje bosé nohy prochází kamennými chodbami starého a vznešeného hradu porostlého břečťanem. Cítím neopakovatelnou vůni starých kamenných zdí, vidím plameny loučí jak hrají stínové divadlo ve starobylých místnostech a slyším kastelána, jak rachotí klíčem ve velkém zámku těžkých dveří. Vídám tě v bílých šatech, jak sedíš za dubovým stolem u měděného poháru s červeným vínem. „Kdo jsi“, volám nahlas, ale ty mě neslyšíš.
Dnes v noci byly mé vzpomínky na tebe obzvlášť živé a působivé. Asi i proto, když jsem přecházel stanici tramvaje a mířil ke kavárně, jsem držel v levé ruce šátek od tebe. Pohodlně jsem se usadil na barové židli, šátek zastrčil do kapsy a objednal si kávu. Přečetl jsem si všechno ze sportu, co mě zajímalo, podíval se šálku na dno a připravil peníze k zaplacení. Přišla jsi ke mně se stejným úsměvem a lehkostí jako kdysi a podala jsi mě účet. Připadalo mě to, jako bych tě viděl naposledy včera. Tentokrát jsem slyšel každé písmenko mé otázky. Chvěla se ve vzduchu a já slyšel i jejich ozvěnu: „Kdo jsi?“. Podívala ses na mě, třikrát mrkla dlouhými řasami, otočila se a něco načmárala na papír. Podala jsi mě ho složený společně s vrácenými penězi a zmizela jsi v zadních dveřích. Pomalu, velmi pomalu jsem lístek se zprávou rozbaloval. Tolikrát jsem toužil znát odpověď na mou otázku. Tak dlouho jsem čekal. A teď, když jsem jí dostal, jako bych se bál toho, co uvnitř uvidím. Nebyl to ani tolik strach z obsahu tvé odpovědi jako spíš strach z toho, že moje duše, srdce i tělo tě ztratí. Frekvence tepů byla hodně vysoká, tak vysoká, že jsem ani nezpozoroval, že ses už nevrátila. Sebral jsem odvahu a přečetl si tvůj vzkaz. Musím přiznat, že mě vyloudil úsměv na rtech a zbavil mě veškerých obav a pochybností. Složil jsem lístek a přidal ho do kapsy k vráceným penězům. Otevřel jsem dveře kavárny a vykročil do jarního života s radostným pocitem. Za chůze jsem lístek vyndal z kapsy, abych si ho ještě jednou přečetl. Rozložil jsem ho na ruce a slunce zalilo slova – \\\"NIKDY TĚ NEOPUSTÍM, byla jsem, jsem a vždy budu tvoje svědomí.\\\"
Vstoupila jsi tak do mých snů, do mě celého, a proto často slýchávám jak tvoje bosé nohy prochází kamennými chodbami starého a vznešeného hradu porostlého břečťanem. Cítím neopakovatelnou vůni starých kamenných zdí, vidím plameny loučí jak hrají stínové divadlo ve starobylých místnostech a slyším kastelána, jak rachotí klíčem ve velkém zámku těžkých dveří. Vídám tě v bílých šatech, jak sedíš za dubovým stolem u měděného poháru s červeným vínem. „Kdo jsi“, volám nahlas, ale ty mě neslyšíš.
Dnes v noci byly mé vzpomínky na tebe obzvlášť živé a působivé. Asi i proto, když jsem přecházel stanici tramvaje a mířil ke kavárně, jsem držel v levé ruce šátek od tebe. Pohodlně jsem se usadil na barové židli, šátek zastrčil do kapsy a objednal si kávu. Přečetl jsem si všechno ze sportu, co mě zajímalo, podíval se šálku na dno a připravil peníze k zaplacení. Přišla jsi ke mně se stejným úsměvem a lehkostí jako kdysi a podala jsi mě účet. Připadalo mě to, jako bych tě viděl naposledy včera. Tentokrát jsem slyšel každé písmenko mé otázky. Chvěla se ve vzduchu a já slyšel i jejich ozvěnu: „Kdo jsi?“. Podívala ses na mě, třikrát mrkla dlouhými řasami, otočila se a něco načmárala na papír. Podala jsi mě ho složený společně s vrácenými penězi a zmizela jsi v zadních dveřích. Pomalu, velmi pomalu jsem lístek se zprávou rozbaloval. Tolikrát jsem toužil znát odpověď na mou otázku. Tak dlouho jsem čekal. A teď, když jsem jí dostal, jako bych se bál toho, co uvnitř uvidím. Nebyl to ani tolik strach z obsahu tvé odpovědi jako spíš strach z toho, že moje duše, srdce i tělo tě ztratí. Frekvence tepů byla hodně vysoká, tak vysoká, že jsem ani nezpozoroval, že ses už nevrátila. Sebral jsem odvahu a přečetl si tvůj vzkaz. Musím přiznat, že mě vyloudil úsměv na rtech a zbavil mě veškerých obav a pochybností. Složil jsem lístek a přidal ho do kapsy k vráceným penězům. Otevřel jsem dveře kavárny a vykročil do jarního života s radostným pocitem. Za chůze jsem lístek vyndal z kapsy, abych si ho ještě jednou přečetl. Rozložil jsem ho na ruce a slunce zalilo slova – \\\"NIKDY TĚ NEOPUSTÍM, byla jsem, jsem a vždy budu tvoje svědomí.\\\"
pripomina mi to jednu basen od Alfreda de Musset: Les nuits de decembre, neboli prosincove noci... mam ji ve sbirce Cestovni...
je to stejny namet... i kdyz trochu jine zpracovani...
je to vážně hodně dobrý, i když tak nějak souhlasím s clovrdikem, ale to mi nebrání ti dát tip :o)*
mario_di_fiore
17. 07. 2002mario_di_fiore
17. 07. 2002
:o) oooh! tak teď jsi mě dostal... díky, díky moc
(já vim, že to tak je, ale ten konec prostě tak nějak... oproti tomu předtim... no to je jedno, protože celkově je to extrovně krásný :o)
Po tom skoku ze skály jsem vážně nevěděla co si o tom myslet, ale celkově na mě Tvoje dílko působí děsně optimisticky :o) Je takový zvláštní.. příjemný.. a když člověk něco hledá snad i zamyšleníhodný... za ten fajnovej pocit si ťápnu* Díky!
mario_di_fiore
07. 06. 2002mario_di_fiore
07. 06. 2002mario_di_fiore
03. 06. 2002
no Myšáku, blahopřeji ! tolikrát jsem slyšela slova "špatné svědomí", ale ve tvé povídce svědomí není nic ošklivého, naopak, krásná dívka. Ty mi mluvíš z duše, podívala jsem se na tebe, abych věděla, jestli jásám správně, že tě máme v klubu bílé magie :--) hezky se to četlo, skoro jsem se bála, že na závěr namontuješ příliš naivní happy end ;--)
mario_di_fiore
13. 05. 2002
Aaaaaano.. sqělá atmosféra.. jak kdyby tam člověk byl.. hřejivo.. příjemno zvláštno.. * :-))
je to pěkně napsaný ... ten konec sice tak nějak není asi to, co bych čekal, ale jinak je to fajn a tady je TIP za ten skvělej popis a náladu, kterou to vyvolalo