Píseň o Adamově vině

Do parku kultury a oddechu na Letné se zatoulal pištec. Sedl si pod uschlou jablůňku a spustil smutný tón. A tak smutný byl, až děvčince z nedalekých gymnázií, jimž výuka přišla dlouhá, plakaly a synci se přemáhali, zhášeli citronové cigarety a žmoulali čepice. A z blízké vaječné kliniky vycházely sestřičky a nyvě hleděly k mládenci a primář Pištín, slyše tklivou hudbu otevřeným oknem, bral varlata polovičáků do dlaní o poznání něžněji.

A pištec hrál a hrál s tváří nakloněnou k zemi, jako by se cítil provinile a prosil o odpuštění. Snad své viny hraje, řekl děd vnukovi a přísně pokýval hlavou.

To je ten Adam! zvolal pak kdosi. A skutečně - pod slaměným mikádem kadeří ukrýval tvář ministr Adam.

Tys tomu dal ty kokote, přerušil bukolickou atmosféru muž s pivěnou kuráží. Byls slaboch, vstoupila do věci tetovaná žena s kočárkem. Kvůli tobě je to tu zas, navazoval pivěný muž. Konečně to bude řídit chlap, ty sračko, zasupělo z publika, které se rozrostlo v dav.

Následně byl ve shodě s právem ulice popliván a korunován trním, jež mezitím ctihodní občané nasbírali. A chtěli ho hnát ulicemi Letné, ale on jen ospale opakoval: Babiši, Babiši, proč jsi mě opustil...

Nakonec z udání jakési dobré duše, která nešťastníka měla za slušného člověka, dorazila na místo hlídka strážníků a upozornila dav, že již brzy začne platit zákaz srocování a bude lepší, když se rozejdou. Tak také učinili.