Malé Magično, 1.kapitola: "Kostelníchmyší"

Malé Magično

1. kapitola: "Kostelníchmyší"

(první část)

  Krvemág vyšel z řeznictví, krok kradmý, bříško naducané. Ovšemže za noci. Po zavíračce vešel a dlouho po zavíračce teď odchází, oboje zadními dveřmi do úzké, špinavé a slepé, inu, uličky. Zde světlo pouliční lucerny nesvítí, hlavní třída je daleko a na jediném zdejším sloupu odkrývá puklé sklo krytu rozbitou žárovku v útrobách lampy, další útroby co tu jsou leží na dlažbě a patří půlce krysy, pozůstalé zde po kočce. Krvemág není znechucený, Krvemágovi se to zrovna líbí, ale ne zas tolik, aby se sehnul - moučník už měl. Teď se tak napít.

  V téhle čtvrti je myší až přespříliš, k tomu docela dost kostelů a pak není divu, že se čtvrť jmenuje "Kostelníchmyší". Také bídná, páchnoucí, malá a temná hospůdka, kam Krvemág kradmým krokem míří, se jmenuje "Kostelníchmyší". Majitel se nevzmohl na nápad ve věci jména knajpy, ani na zbudování záchodků, proto na malém dvorku vytrhal dlažební kostky a zasázel tam křen. Co naplat. Tak tedy, do tohoto ponurého doupěte míří tmou náš Krvemág, aby zaplašil žízeň. Čeká tam na něj několik přátel.

  Hospůdka, přitulená ke kostelu, žhne do hluboké noci zeleným okem myši na vývěsním štítu a jedním okénkem. Uvnitř se svítí žlutě a oranžově, lustrem z vozového kola plným umělých svící a pavučin a pavouků, a také blikavými důlními kahánky na stolech, kteréžto důlní kahánky hostinský koupil levně.

  Za jedním stolem sedí Zpěvomág, tedy Krvemágův kolega Mág, vyšší muž s dlouhým vousem a těžkým srdcem, ztrápený chlapík, co sice umí překrásně zpívat, ale jenom se zavřenou pusou. Nikam ho nechtějí jako účinkujícího, že to působí nepřirozeně, nebo tak něco. Chudinka. Další je Psář, což je skoro kapsář, ale teprve se to učí, no a pak hospodská štamgastka Modroočka a jako každou noc, i dnes ji hostinský Slávek opakovaně vybízí, aby z putyky odešla, neboť "Kostelníchmyší" není koedukovaný lokál a chybí tu dámský záchod. Na což mu Modroočka jen tak bez zájmu odpovídá, že ona má vyšší církevní vzdělání. Kdo by to čekal. Pivo se přitom v korbílcích jen pění a kdo by si chtěl dát, tak může tlačenku s křenem nebo tortillu s křenem anebo vuřty s křenem. Všechno je to moc dobré.

  Ale jak víme, Krvemág už jedl a jde jenom na pivko. 

  Aby tam došel, projde uličkami... Hliněnou, Černou, Zlatou a Umrlčí, kde intenzita osvětlení nikdy nezlomila rekord jedné funkční pouliční lampy na půl míle tmy, takže Krvemág moc nic nevidí, pokud si neposvítí vlastní baterkou na kempování, kterou šťastně má u sebe. Baterce byly výrobcem dány tři režimy: plné světlo bílé barvy, blikající slabé světlo a pak bodové modré světlo, které když tlačítkem zvolíte, začne baterka ke zděšení všech kromě svícení také táhle výt. Ale to by Krvemág nebyl čaroděj, aby v baterce nepoužíval režim vlastní: kouzelné, tak zvané subjektivní světlo, dostatečně osvětlující chodníky před ním - které ale vidí jen Krvemág sám, zůstávaje pro druhé ve tmě a právě tak nezřen, jako kdyby si nesvítil. A tak se stane, že cestou do hospody uvidí něco, co by živá duše uvidět neměla. No, přinejmenším by to vidět nechtěla. Krvemág to také vidět opravdu nechtěl.

  Ale dělá že nic a jen tichounce přidá do kroku a už je tu ulička Předkostelní a v ní vývěsní štít se zeleným okem, důvěrně známé, útulně žhnoucí jediné okénko a vedle kýžená kovaná vrata. Hop šup, už je Krvemág uvnitř.

  "No sláva," vítá ho od pípy hostinský Slávek, "jsem myslel, že dneska nepřijdete, mistře Krvemágu, půlnoc už odbila!"

  "Ale hospodo,"opáčí Krvemág,"znáte to, ňák moc jsem se včera zažral do práce!"

  "Ahój!" Zdraví Krvemága od jeho stolu Modroočka, Zpěvomág zanotuje úryvek gregoriánského chorálu a Psář plaše zamává a odstraňuje z Krvemágova místa s radostnou úslužností svůj schlíplý vak. Krvemág je jak doma, a už mu Slávek přináší korbel s chlazeným Starokostelním myším ležákem. 

  (pokračování příště)