Petrovický potok 3/7

Již první léto jsme si byli nuceni ověřit, jak úzce souvisí mělká sklepní studna s množstvím vody protékající potokem.

Začátkem července vrcholilo všeobecné sucho. Torzo potůčku se stydlivě proplétalo mezi zelenými ostrovy bujné vegetace, jíž tam dole nic k životu nescházelo – a­ ve studánce už zbývalo jen patnáct centimetrů vody. Koš čerpadla vypadal na to, že se každou chvíli octne na suchu.

Měl jsem strach, že zůstaneme bez vody, musím s tím něco udělat. Ale jak? Tu studánku kopali snad trpaslíci, neuměl jsem si představit, jak se do ní má normální chlap dostat. Cítil jsem však, že jediné východisko z naší bídy je studnu aspoň o kousíček prohloubit. Proto mi nezbývalo, než tam vlézt.

Svléknutý do trenek, aby mi v tom prostůrku nepřekáželo ani oblečení, obul jsem gumáky a spustil se tam. Když jsem stál, vodu jsem měl po kotníky a hlavu jen kousek pod podlahou sklepa. Abych prozkoumal dno, bylo třeba si dřepnout, ale to se lehko řeklo a hůř pro nedostatek místa provádělo. Musel jsem se postavit úhlopříčně, abych mohl sklonit hlavu a ramena. Tak se mi přece podařilo dostat do dřepu, ale dole jsem sám sobě překážel a ještě i stínil, musel jsem se spoléhat na hmat. Začal jsem šmátrat ve vrstvě usazeného písku a drobných kamínků, ale byla k mému velkému zklamání docela tenká, hned jsem nahmatal tvrdé dno. Všude, kam jsem dosáhl.

Obtížně jsem nabral hrstku písku, z dlaně mi pod vodou unikal, pracně jsem se vzpřímil a s vykrouceným trupem podal tu špetku, co mi v ruce zbyla, Janě. Byla to hloupá, zbytečná námaha. Směšná, do smíchu však ani jednomu z nás nebylo.

„Podám ti svou zahradnickou lopatku,“ řekla Jana.

Přinesla zvenku lopatičku. Chtěl jsem trochu toho písku nabrat. Nebylo to lepší než holou dlaní, víc jsem vybryndal, než nabral. Potom jsem tvrdou špičkou zkusil rýt do dna. Kdepak! Byla to skála, žádná rozpadající se hornina, v jakou jsem doufal, lopatka jen zvonila.

S největší opatrností, abych zas všechno nepoztrácel, nabral jsem trošku usazeného písku a znovu, s výkrutem celého těla, ji podal nahoru.

Ach, k čemu to? Proč to dělám? Vybrat všechno se mi za takových okolností nemůže podařit, a i kdyby, získám tím pochybný centimetr hloubky. Snad krumpáč by něco zmohl, ale jak se tady rozmáchnout? To už líp můžu do té skály ďobat touto lopatičkou.

Znovu jsem zkusil zarýt na jiném místě, pak na dalších, všude, kam jsem při strnulém dřepu mohl dosáhnout. Nic. Skála jednolitá, neporušená, nikde v ní prasklina, nikde škvírka.

Už se nedivím, proč se dál ani trpaslíci, co studnu hloubili, nedostali a museli se spokojit s touto troškou vody, už se mi v hlavě začíná rozsvěcovat. To, na čem stojím, je tatáž skála, která celé věky tvořila dno potoka, po níž i potok sám neškodně sklouzával před milióny let, když se tímto údolím při povodních miliónkrát rozléval a měnil koryta, když se mu ještě nikdo nesnažil poroučet, aby běžel jen jedním. Co se jemu nepodařilo, nezvládnu teď já holýma rukama. Toto je hranice, definitivní dno veškeré povrchové i podzemní vody v údolí.

S námahou jsem vybral ještě jednu směšnou špetičku pohyblivého písku, sací koš čerpadla spustil ještě o půl centimetru a­ vylezl. Víc jsem dělat nemohl.

Cítil jsem se provinile. Zrovna jsme tu měli Helu se Simonkou a Ilonkou. Takový prázdninový týden, plný nejistoty a očividné nervozity na mé straně, si jako svůj první pobyt v Petrovicích nepředstavovaly. Čekaly, že dokážu něco udělat, aby se situace s vodou uklidnila a atmosféra pročistila – a­ já jsem je zklamal, sám jsem byl v koncích.

„No co, až voda z kohoutků vůbec nepoteče, začneme převařovat vodu z potoka, ten snad úplně nevyschne,“ řekl jsem jakoby v legraci, ale ve skutečnosti jsem s tím počítal.

„Co nejdřív se napojíme na ten obecní vodovod,“ řekla Jana.

„To určitě, ale tím nevyřešíme, co bude teď, v nejbližších dnech, jestli nezaprší. Krucinál, já bych do toho kopl! Proč to ten Kordas neudělal, když byla ta příležitost, proč se taky jako druzí nepřipojil, když už se ve vsi kopalo?!“

Zuřil jsem po právu, vodovod byl právě dobudovaný, před rokem ho dali do provozu. Pramen je to vydatný a dává až neuvěřitelně čistou vodu, už prý se ozval zájemce o výrobu balené vody na prodej. Vodojem je nahoře u hájenky, samospádem napájí celé Petrovice a ještě Janov.

Abych nebyl úplně nespravedlivý, měl jsem pro bývalého majitele, který se tolik let marně pokoušel o prodej domu s pozemkem, co každého odradil, také omluvu. Nemohl přece vědět, jestli celé břemeno nezůstane nakonec na krku jemu. Proč by do něj měl vrážet ještě peníze, když pohodlně bydlí ve městě a sem už se nikdy zpátky nenastěhuje. To se dalo pochopit.

Ale teď jsem myslel hlavně na tu studnu, od níž závisí naše nejbližší budoucnost a která je tak osudově závislá na výšce vody v potoku.

Není to nakonec jen přefiltrovaná voda potoční?

I kdyby byla, ten rozbor, co dal Pavel v Brně udělat, nenaznačoval, že by se o její kvalitě mělo pochybovat. Také víme, že na této studni přežívaly generace Němců a potom Čechů.

A přece bychom rádi věděli, je-li tu nezávislý pramen.

Čekali jsme, až se rozbouřený jemný písek usadí, a vtom jsme si v té nezvykle malé vrstvě vody všimli, že to u dna na straně shora, od lesa – jak také jinak – d­robounce víří.

Ta voda přichází z Ďáblova kopce, z našeho Ďáblíku!

Pár čistých pramínků tam známe, tento nemůže být horší.

Objev nad zlato.

Pan Kordas cosi o pramenu drmolil, ale dokud jsme měli ve studni osmdesát centimetrů vody a nemohli se přesvědčit, nebylo to tak jisté.

Dobře, máme vlastní pramen, ale na obecní vodovod se stejně napojíme, a uděláme to ještě letos.

Tak jsme se začátkem července usnesli. A­­ již 8. listopadu vytryskl v našem domě překvapivě silný proud z obecního potrubí.