Petrovický potok 6/7

Třeba je to nepodložená představa, nebo zbytečná obava, nebo jen zdání, ale my se nemůžeme zbavit dojmu, že za poslední léta je vody v potoku, s přihlédnutím ke všem výkyvům, v průměru stále méně.

To má skoro vliv na náš postoj k životu. Pozorujeme na sobě, že jsme náchylní j­ako programoví pesimisté reptat, že „už to není, co bývalo.“ Ale zase ne tolik, abychom věřili všemu, o čem nás přesvědčuje paní Zdenička Černá, sousedka, která v létě občas krátce s rodinou nebo jen s manželem Jiřím pobude na chatičce vedle nás a která se kdysi s rodiči Kordasovými do tohoto našeho domu přistěhovala. Ta nám vykládá, že když byla malá (ona je maličká pořád, ale to ona myslela dobu nedlouho po válce), bývalo v potoku tolik vody, že se tam jako děcka vozili v neckách.

No a právě tomu se nedá věřit. Při každém zvýšení vody totiž běží potokem takový proud, že žádné děcko s neckami se tam nemůže odvážit.

Ale zase na druhé straně, přece nám ta upřímná duše nebude lhát, že?

„Nepletete si to, paní Černá?“ přeruším ji. Abych se jí nešetrně nedotkl, opatrně vážím slova: „Nebylo to jenom tady v té tůni?“

„Ne ne, tenkrát bylo v potoku o moc víc vody než je dneska a my jsme si vždycky v létě vypůjčili od maminky ty dřevěné necky, a na těch jsme se tam vozili. No? Tolik vody tenkrát bylo.“ Maličká paní Černá, která si s Janou tyká, pro ni je to Zdenička, dívá se na mě bezelstně, neví, proč pochybuju a já bych jí rád věřil, ale logika napovídá, že nemůžu. A přitom ona je tak upřímná, tak pravdomluvná! To mě strašně mrzí. Nechci být na ni zlý, ale přece namítám:

„Paní Černá, to není možné, vždyť sama dobře víte, že když je víc vody, jaký je to fofr, jak to tudyma letí. Tak jak byste tam mohli jezdit v neckách?“

„No?“ pípne jako ptáček, „tolik vody vždycky bylo, že jsme tam mohli vzít ty necky a vozit se v nich. No? Tenkrát tady bylo všechno jiné.“ Je si jistá, že tomu my nemůžeme rozumět, když jsme tady nežili, že jí přece musíme věřit.

„Já bych vám to strašně rád věřil, ale to nejde,“ zapomínám na předsevzetí, že jsem se jí nechtěl dotknout a pokouším se přimět ji k odpovědnějšímu zamyšlení, „protože popravdě by vás ten proud musel i s neckama odnést kdoví kam.“

„Neodnesl nikoho,“ vrtí hlavou paní Černá s nevinným pohledem, nedotčená, vědoma si své pravdy, „vždycky v létě, když bylo teplo, jsme si vyprosili ty necky od naší maminky, donesli jsme si je do potoka, někdo si do nich sedl a někdo do něho strkal nebo sám se všelijak vrtěl a odrážel a rukama jako by vesloval… No? Bylo tam veselo, všichni se smáli… No?“

Je to marné, už mlčím, jen bezmocně rozhodím rukama.

„No? Jezdili jsme v těch neckách jak v lodičce,“ se zářícím obličejem vykládá paní Černá, „to tady bylo všelijakých děcek od sousedů! Všichni tenkrát měli plno děcek. Tady bylo kamarádů! A co legrace jsme si zažili! Každý se chtěl vozit… No? Tenkrát bylo vody o hodně víc než teď. Když jsem si stoupla, byla mi tak,“ ukazuje si po prsa.

Neříkám už nic. Samozřejmě že nelže, to se jí jenom za jeden lidský věk spletly skutečné vzpomínky se zkreslenými představami, a ta směs se v ní nadobro usadila v této jediné nevyvratitelné podobě.

Nelže sice, ale věřit se jí nedá, tak jako se nedá věřit tomu s tím kocourem, co v domě zůstal po Němcích, přes den spával v troubě a nenechal se z ní vystrnadit a maminka kolikrát nemohla ani zatopit, ale zas na druhé straně to byl kocour moc šikovný, a tááák veliký! A jaká s ním byla legrace! A chytrý jak byl! Nosil domů zajíce, každý den jednoho donesl.

Na naše udivené pohledy své tvrzení zpečetí jediným zaklínacím slovíčkem, co zní jako otázka, proč proboha tomu nevěříme:

„No?“ A několikrát rychle zamrká.

„Zajíce? Kocour?“ křičíme skoro zoufale a modlíme se, ať to není lež, jenom takový úlet, takový nepovedený vtip, protože Zdenička přece nelže, ta lhát ani neumí.

„Tak… Tak třeba každý den ne,“ pípá ptáček nejistě, „já už si to tak nepamatuju, ale hodněkrát, myslím že to mohlo být skoro každý den…“ Dívá se, jestli nám takový ústupek stačí, jestli teď už věřit můžeme a jenom napůl uspokojená vysvětluje dál: „On se vždycky přes noc někde toulal a ráno donesl toho zajíca a položil ho mamince venku před dveře.“

Ještě se jí na nás cosi nezdá, tak se chystá přísahat, ale my jí v tom zabráníme, protože my i bez přísahy dobře víme, že nelže. To se přece vysvětlí, ono se nakonec ukáže, jak to bylo, vždyť to nejde, copak někdy někdo viděl kocoura, jak nese zajíce? Obyčejný domácí kocour, a může si být velký, jak chce? Čekáme na to vysvětlení, ale ono nic, konec pohádky. A tak už to zůstane.

Až po čase, to už jsme na zázračného kocoura málem zapomněli, jsme tu pohádku poslouchali znovu. Když nám ji se stejným zápalem jako posledně vykládala, byli jsme si sice jistí, že nelže, ale věřit se jí nedalo ani slovo. A mně moc záleželo na jejím očištění, tak jsem tentokrát slovo od slova vyzvídal, abych té záhadě přišel na kloub, abych se s tou naprosto nepřijatelnou myšlenkou, že by Zdenička mohla lhát, přece nemusel smiřovat. A vyzvěděl jsem: byli to malí králíčci! Kocour číhal u nor, a protože byl opravdu tákhle veliký, tak ty nedorostlé králíčky chytal a nosil domů. U Kordasů se králíkům říkalo zajíci, však to známe i odjinud. A těch divokých, jak je vidět, bývaly i tady mraky, než je skosila myxomatóza.

Oddechli jsme si, že Zdenička nelže ani v případě, kdy se jí vůbec nedá věřit. Ale uznejte, nebyl ten kocour pašák? Takový živitel rodiny?

Už musí konečně přiznat ty zapeklité necky, těšil jsem se teď, po čase, při této příležitosti, kdy si povídáme tady nad tím potokem.

Ale to by s ní napřed musela být rozumná řeč, a ona není. Proč, proč to neuzná? Přece by bez ztráty cti mohla uznat, že projížďky na neckách se nemohly odehrávat jinde než v samotné tůni.

Až kdyby to uznala, teprve bych přitvrdil: „A mohlo to být jen za nízkého stavu vody, kdy je aspoň v té tůni klid. To není žádná lež, co nám tu vykládáte,“ řekl bych na uklidněnou, „za to se nemusíte stydět, my přece víme, že dávné příběhy v nás starých přetrvávají i s pohledem toho malého děcka, pro které bylo tenkrát všechno strašně veliké. Kterému děcku by se hloubka v té tůni nezdála ohromná? Můžeme to posoudit podle těch našich, když to byli capartíci nahatí, opálení, s bílýma prdýlkama, a vešli se tam třeba čtyři najednou a hromadně tam skákali ze splavu, v řadě jedno vedle druhého, a byl to pro ně málem plavecký bazén, však jste je při tom sama viděla. Tak teď aspoň přiznejte, paní Černá, že i vy jste jako dítě dováděla s kamarády a neckami jen tady v té tůni, protože jinde to nešlo, a je přirozené, že vám v hlavě utkvěla ta hloubka a viděla jste ji pak všude.“

Ale to nejde, námitky ona neposlouchá, toto Kordasovo dítě je k logickým argumentům imunní.

Tak ať je dál šťastná jak je. Hlavní je, že my víme, že nelže, i když se jí nedá věřit. Protože ji známe.

No ano, nelže, ale přece by se ještě měla vysvětlit ta záhada s těmi sůvičkami.