Král

moje podle me mejlepší a nejoblíbenější věc ... zatím :)

Jak dlouho ? Proč ? Je marnost to jediné v co lze doufat ? A má člověk vůbec právo o takových věcech přemýšlet ? Věčnost je něco co nikdy nemůžeme pochopit vzhledem ke krátkosti a pomíjivosti našeho točení se kolem života. Zkoušíme se dívat na hvězdy a popisovat jejich složení a stáří, ale stejne jsme jen smítka prachu v jejich dějinách, v jejich životě. Říkáme si pyšně, že náš mozek je nejdokonalejší dílo vůbec, v celém vesmíru snad, ale co je to proti věčnosti a času ? Jen ubohý kousek masa v zajetí smrti. Tma kolem ho nutila o tom přemýšlet. Cítil trochu strach, ale ne ze tmy a samoty, bál se právě toho přemýšlení. Jeho vlatní myšlenky ho nutily jít pomalým krokem a jeho mysl se přitom do nich zamotávala jako moucha do pavučiny. Kroutila a svíjela se v zajetí tenkých vlákýnek myšlenek. Černá pavučina z které není úniku. A jednou přijde pavouk. V tomto stavu vkročil do toho osudného Království. Najednou nebyla tma černá, ale bílá. Světlá, píchala do očí a kladla odpor veškerému pohybu. Byla hustá a byla cítit, zima. Zpozorněl. Viděl asi tak na dva pomalé kroky před sebe, což znamenalo asi tak osum možná deset dlažebních kostek pod ním. Zadíval se na své pomalu se pohybující nohy. Kostky líně ubíhaly dozadu a skoro se zdálo že on stojí na místě a pohybuje se celá ta ulice pod ním, nebo jenom ten pás ulice pod ním. Pomalu šel na stranu, aby uviděl alespoň trošku kde vlastně je. Obchod se zelným matně čitelným nápisem a spoustou bot byl zavřený. Chodník před ním byl rozbitý a všude se válely papírky a smetí. Chtělo se mu to všechno posbírat. Proč ? Jen tak, na vztek té bílé tmě. Ale bylo vlkho a něco leželo v kalužích. Takový ty hnědý jezírka, hluboký tak akorát na podrážku od těch bot ve výloze, ale stejně jim nebylo vidět na dno. Všiml si, že na hladině se dělaj malý kola. Spousty. Šíleně, šíleně moc malých kroužků. Mrholilo. Šel podél různejch obchodů, zelený, modrý, žlutý, červený, všechno možný a všechno pustý a prázdný. Každej z nich byl až do poslední chvíle schovanej v té husté a studené tmě, jejíž bělost ho pořád nepříjemně bodala do očí. Přešel ulici. Dvoje koleje a pár vytrhanejch dlažebních kostek. Na chvíli se zastavil a přemýšlel jestli se nemá vrátit. Do míst kde sice nejsou obchody a koleje a dlažební kostky, ale kde tma je černá a teplá, hustá a klidná. Může se vůbec ještě vrátit ? Něco ho táhlo pořád dál, do míst která neznal a z nichž se na něho sápal strach. Přitahovala ho ta bolest. Opatrně se šoural podél oprýskané omítky hlouběji a hlouběji. Kostel. Teda aspoň to tak vypadalo. Neviděl nahoru, ale napadl ho kostel. Určitě, stál vedle kostela. Schodiště rozeznával celkem dobře a za ním spíš tušil než viděl velký, černý a těžký dveřě. Do kostela. Chtěl jít dál ale v tom ho uviděl, nebo si ho spíš uvědomil. Král. Seděl na třetím schodu a hlídal si unaveným zrakem svoje království. Byl starý. Dlouhé špinavé vlasy mu křehce padaly na ramena zabalená v roztrhaném a mastném hávu. Nebylo už ani poznat co to původně bylo za část oděvu, ale bylo to jedno. Stejně mu byla zima. Ta byla totiž všude ve všem. Kalhoty měl také roztrhané a špinavé a navíc mu byly malé. Boty neměl vůbec. Asi proto, že by nemohl chodit kdyby měl cokoliv na nohách. Tak byl slabý. Napůl seděl a napůl ležel, ruce měl pod hlavou a zdálo se, že jeho vlastní váha mu je brzy zlomí. Celá jeho poloha byla velmi nepřirozená a křečovitá. Jeho obličej na tom byl stejně jako všechno ostatní. Špinavý, roztrhaný. Do čela mu splývalo několik mastých vlasů, aspoň trošku se snažily zakrýt hluboké brázdy a jizvy v jeho vyschlé kůži. Zbytky obočí se snažily lemovat černé, osudu odevzdané oči. Propadlé tváře dávaly vyniknout zahnutému, nemocí zhyzděnému nosu. Scvrklé rty jen velmi chabě střežily zbytky žlutých prohnilých zubů. Na bradě se dalo vytušit kdysi dávno krásný dolíček, byl známkou navždy uprchlého mládí. Toho mládí, které tak neúprosně roztrhala šelma, která nás jednou dostane všechny – čas. Podívali se jeden na druhého. Král a on. Strnulost a odevzdanost se srazila se strachem a údivem. Král mu chtěl něco říct, ale nevydal ani hlásku. Pak bylo slyšet jen chrapot přecházející v záchvat kašle a nakonec se Král zase zhroutil na svůj prostorný leč nepohodlný trůn. Bylo mu ho líto. Král a tak sám. Chtěl mu podat ruku a pomoct mu, ale když uviděl čeho by se dotkl zbaběle ji stáhl zpět. Na pravé ruce chyběl palec a ostatní prsty byly nepřirozeně pokroucené a poseté černými vředy. Najednou si uvědomil tu všudypřítomnou bezmocnost. Ten Král byl jejím převtělením a teď pomalu začala nahlodávat i jeho. Udělal několik kroků zpět a ta hrůzá scéna se pomalu ztratila v té studené bílé tmě. Najednou ho už nebodala do očí. Skroro si to ale neuvědomoval. Jen tak stál a nemohl se pohnout. Ten Král. Tak sám a bezmocný, utrápeny a odevzdaný. Věděl, že musí udělat zase pár tápavých kroků vpřed a vidět jej znovu. Bál se. Doufal, že to nedokáže. A najednou ho zase přepadly ty myšlenky o věčnosti, té snoubence pomíjivosti. A uvědomil si jak rychle se dědí ten trůn na kterém Krále spatřil. Každý a něj jednou usedne. Je to trůn nekonečné síly věčnosti, bezmezné krutosti času a bezduché marnosti života. Králem se jednou stane každý. Bude panovat v království bílé tmy, zimy a bezmocnosti. Ano tohle království je bezmocnost. Je to nikdy nekončící příběh vítězství zmaru nad životem. Všechno tady ztrácí smysl. Všechny ty důležité prkotiny ze světa ve kterém žijeme jsou pryč. Je zde jen marný boj pohasínajícího plamínku života s vodopádem pomíjivosti. Chtěl Králi pomoci, sesadit ho zpět a vrátit jej mezi poddané. Mezi nevolníky života. Když se ale donutil udělat těch několik kroků vpřed, uviděl, že byly zbytečné. Král byl pryč. Na trůnu bezmocně ležela Princezna. Ubohé, ve špinavých plenách zabalené batole. Nekřičela, ani nemávala svýma malinkýma vyzáblýma ručičkama, tak jak to dělají malé děti. Jen tak tam ležela a její prázdný pohled pomalu zabíjel všechno s čím sem on přišel zpět. Propadlý hrudníček a nafouklé bříško, chudé nožičky a špinavé vlásky. Nic. Musela jí být hrozná zima, ale neplakala. Jen očima vysávala poslední zbytky života z jeho těla. Ta všudypřítomná bezmocnost teď nad ním slavila svůj triumf. Vůbec nechápal, kde na to vzal síly, ale najednou stál přede dveřmi toho podivného paláce. Naposledy se podíval na Princeznu a otevřel dveře. Kdyby měl v sobě ještě nějaký život, přál by si, aby to nikdy neudělal. Davy lidí, nemluvících jen bolestivě čekajích, až na ně přijde řada a oni poznají jaké to je vládnout. Nikdo nenaříkal, nebědoval, všichni byli svázáni tou vlezlou bolestí, která z nich udělala pouhé otroky. Otroky té nekonečné a večné Dámy, která je měla za pár chvil sesadit z trůnu. Viděl zohavená prázdná těla, prázdné a slabé oči a nad tím vším se usmívala bezmocnost. V tu chvíli už v něm nezbylo nic. Pak vyšel a sedl si na trůn . Teď byl on sám Král. Všiml si jak se najednou změnil. Jen seděl a neměl touhu vstát. Nemohl se ani hýbat, jeho slabé a ohavné končetiny už mu nesloužily. Ty nohy, které ho sem přivedly jej nemohly už odnést zpět. Lehl si. Zima. Strašná zima. Nic. Když si jazykem přejel zbytky zubů, chtělo se mu bolestí plakat. Ale nešlo to. Nemohl. Nechtěl ? měl strach. Cítil jak se ho zmocňuje. Šílený strach. Nemohl zakřičet, nemohl ho odehnat myšlenkou. Nic. Přál si aby to všechno skončilo. Ale jen tam tak bezmocně ležel na špinavých, mokrých schodech před palácem pomíjivosti v království SMRTI. A najednou mu spadla z hlavy Koruna. Jen tak.

---