Stůl nad zlato

Měl plný stůl, ale nad stůl jsou ideály. Rozhodl se vyslyšet hlas verbířů a Azerbajdžáncům padla mince.

Rozloučil se s ženou, dětem slíbil přivézt sušené uši arménských vojáků. A hlavně nějaké ty dolary, chytla ho za tváře žena a dala mu štípanou.

Z Brna - střed vyrazil Košičanem, v Košicích přesedl na vlak do Mukačeva, v Mukačevu přesedl na autobus do Tbilisi, z Tbilisi odjel taxíkem na hranice a pěšky se vydal do Baku. Z cesty byl tak unavený, že sotva pojedl šašliky u stánku a usnul. Když se probudil, neměl zhola nic: kdosi neznámý mu odpomohl od všech příručních zavazadel, v rockpointu pořízené výbavy, vodotěsných hodinek, kdyby se stal žabím mužem, laptopu, ale hlavně tobolky s dolary pro začátek.

Stůl nad zlato, řekl si a šel zas zpátky k hranicím, odkud musel pěšky až do Brna. Dorazil za necelý půlrok. Mezitím skončila karanténa, zas kvetly šeříky, holky z České byly rozjařené a on k smrti unavený. I padl u stánku na nádraží, odkud už to neměl domů daleko, a usnul. A když se probudil, neměl ani to málo, co mu ještě zbylo. Kolem postávala skupinka excelentních Romů a aniž by se jich ptal, tlustý předák spustil: "Nhé, byli to nějací Adzerbajdžánci. Utekli tamtím směrem." A ukázal k východu, k Azerbajdžánu. Mávl rukou a nahý vydal se na západ, k domovu.

Vítala ho žena a synci. Jako biblická Marie těšila ho, oblékala ho, spánky mu třela vonnou mastí, přirození prsy, dávala mu jíst a pít a citovala u toho dvacátoupátou kapitolu, verš čtyřicátýdruhý a třetí evangelia sv. Matouše. Synci byli zklamaní, že nemají žádné arménské uši, ale rádi, že se jim aspoň tata vrátil.