Babiččin sen 3/7

U Odvářků nás přivítal plech obrovských tvarohových a povidlových buchet „honzovek“. Vypadaly vábně, ale teď už se nikomu nechtělo jíst. Vezmeme si ráno, slíbili jsme tetě Helence.

Miloš zajel otevřenými vraty na dvorek a já jsem zacouval vedle něho. Než jsem mohl z kufru vypustit Amora, muselo být napřed jisté, že se mu domácí černý čertík Punťa ani zdaleka nepřiplete do cesty, jedné zkušenosti bylo dost. Když se před časem potkali poprvé, nebylo to zrovna šťastné seznámení. Amor Punťu zahlédl dřív než já a přeletěl dvorek rychlostí blesku. Hela naštěstí byla poblíž a v poslední chvilce svého miláčka zvedla do náruče. Tam si Amor dotírat netroufl, a taky už jsem byl u něho. Punťův úlek měl pak následky, nedal se zahladit ani druhého dne. Marně jsem se až do odjezdu snažil ty dva usmiřovat. I teď jsme raději hlídali, aby se k sobě nedostali. Ani večer, ani ráno.

Amorovo nocování na cestách máme už vyřešené ke spokojenosti jeho i naší. Kufr svého auta pokládá za bezpečný útulek, náhradní domov. To „svého auta“ není překlep ani omyl. Tohle auto jsme skutečně pořizovali kvůli němu. Když mu byl rok, malý pežotek stošestku jsme museli vyměnit za něco většího, protože už se v jeho kufříku ani nemohl otočit. Koupili jsme mu Opel Astru. Mně jistě taky, přiznávám. I já jsem toužil po větším, pětidveřovém, pětirychlostním, a v tomto případě dokonce otáčkoměrem vybaveném autě.

Amor si na větší kufr zvykl rychle. Zvlášť poté, kdy babička zjistila, že tam nemá dostatečné pohodlí a pokryla hrbolatou rezervu, která leží jen tak v prohlubni podlahy, starými svetry, na ně položila lehkou hladkou podlážku, a teprve navrch jeho kobereček. Má to tam rád. Při každé příležitosti, i úplně nevhodné, si tam skočí, aby měl jistotu, že mu omylem neujedeme. Dnes už je to tak, že když někde při nocování vytáhnu kobereček a položím vedle auta, aby spal venku, lehne si, aby neurazil, ale jen na chvíli. Pak vstane, popochází a je neklidný, dokud kufr neotevřu a kobereček nevrátím, kam patří. Jen poodstoupím, už je tam. S jeho nocováním si tedy už starosti neděláme. Jen když v noci začne pršet, musím vstát, jít za ním a přivřít všechna okna, která jsem večer stáhl, aby se mu dobře dýchalo.

Dal jsem mu misku namočených granulí. Když ji vyprázdnil, tentokrát jsem navíc počkal, až obejde králikárnu, až si očmuchá každý kotec. Po mírné domluvě pak přišel a sám si spokojeně skočil do kufru. Teď jsem byl spokojený i já. Jenom žádné psí stresy na noc! Zavřel jsem za ním kufr, malou chvilku počkal, až se uloží a šel se účastnit příprav na noc.

Ty byly v plném proudu. Dozvěděl jsem se, že pro Taňulku, babičku a mě je nachystané nocování vevnitř. Ostatní už hledali nejvhodnější místa v rychle se šeřící zahrádce. Našli je na posečeném kousku trávy hned za kurníkem. Miloš s Miluškou pomohli chlapcům a dívkám postavit stan a prostřeli si jen tak pod širák pěnovou podložku kousek od nich.

Ráno je babička letěla všecky fotit ještě v noční košili, aby to stihla dřív, než se rozprchnou. Ale jim se moc vstávat nechtělo, tak je brala ze všech stran a ve všech možných pozicích, s rozkoší si užívajíc začátku naplňování svého snu a už se jen těšila, jak se bude rozvíjet dál.

Půjde to podle jejích představ?

Brzy uvidí, za pár hodin se na třebíčském náměstí sejde se zbytkem své početné rodiny.

V devět hodin už jsme se procházeli po třebíčském Karlově náměstí, rozmnožení o Simonku a Ilonku.

Jako každé letní dopoledne, stály na horní půlce náměstí na obvyklých místech krámky zelinářů ze širokého třebíčského okolí.

Babička v tento svůj šťastný den chtěla obšťastňovat také ostatní. Narazila na stánek se zahradními jahodami a hned jí bylo jasné, čím zpestří odpolední piknik. Miloš souhlasil, že ano, že je schopen udělat ještě v autě trošku místa, aby se k namačkanému proviantu vešla přepravka s jahodami.

Koupila tedy tři. „Nějak to tam dostaneš, já ti pomůžu.“

Nehádal se, jen vzdychl a ty tři na sobě naskládané bedny s voňavou náplní odnesl k autu. Samozřejmě že se vešly, dalo to jen trochu víc přehazování, přerovnávání a sakrování, ale naše babička už v duchu viděla, jak odpoledne na břehu Horáku rozbijeme tábor.

Ona to tak prostě má uvnitř zařízené, ze samých takových úseků těšení, napřed trvajících měsíce, potom týdny, a potom už jen hodiny, skládá se její život. Co jen se na dnešní den natěšila! Teď ho konečně prožívá, a to jí už nikdo nevezme.

Na parkovišti jsme poblíž Jejkovské brány ukázněně čekali a pozorně sledovali auta, která přijížděla od Brna a zabočovala sem.

První přijel béžový Renault Safrane z Krnova, z nějž vystoupil Kája se svou rodinkou a Klárka. Až za dlouho po nich se objevili Brňáčci v zelené Astře. Vjížděli na parkoviště, když na věži svatého Martina odbíjela desátá. V tak krásném dni se nikdo za tu trošku zpoždění na ně nemračil. Je červen, denního světla nadbytek, na nějakou tu hodinku nehledíme.

Jsme všichni. Co teď? Jet okukovat nahoru do Týna náš bývalý barák naštěstí nepřišlo nikomu na mysl. Kamže tedy pojedeme napřed?

No přece na Steklák! Tam na chatě nedaleko rybníka jménem Steklý už mnozí z účastníků strávili nějakou chvíli, někdo i kus dovolené. Miluška se tu poprvé setkala s novým bráškou Pavlem, dala tomu setkání přednost před cestou do Austrálie, která se jí v té době nabízela a raději jela dva dny s kamarádem Járou z Krnova na kole sem.

Nejstaršími uživateli chaty, z dob ještě předmanželských, jsou Pavel a Janinka. Sem také přijeli s partou věrných kamarádů rovnou z hostiny u Černého orla v podloubí staroslavného náměstí v den svého sňatku, který se konal na telečském zámku. Přes práh této chaty byla mladá paní přenesena do manželství. Odtud vyráželi přes lesy na zábavy do okolních vsí. Zde si trochu užili prchavého mládí.

Také každé z těchto vnoučat zde s námi občas bylo, aspoň na chvilku.

Ta chatička je zkrátka výrazný bod v životě mnoha z nás. Kdepak, bez zastavení na Stekláku by se naplňování babiččina snu neobešlo.

Takže jsme už za dvacet minut vyrovnávali ve strašném horku čtyři auta na malý travnatý plácek před železniční závorou u bývalého strážního domku „U Ježka“.

Vzápětí nás to horko táhlo bez jakékoli domluvy ne k chatě, ale na opačnou stranu, k rybníku.