Když padá déšť 23 - konec

překlad knihy Alexandera mcCall Smithe "The Right Attitude to Rain"

Rozhovor s Mimi proběhl v pondělí, další dva dny měla naplněny prací a novým zjištěním. Ve středu věděla, že potřebuje mluvit s Jamiem. Musel odjet do Glasgow na hudební workshop, který organizoval komorní orchestr, jehož byl příležitostným členem.Ten měl skončit v pátek odpoledne, ale Jamie se chtěl vrátit až v sobotu večer, protože měl v plánu ještě v Glasgow navštívit nějaké přátele. Isabel mu řekla: „Myslíš, že bys to nezvládl vrátit se už v pátek? Mohli bychom spolu povečeřet.“

„A co sobota večer? Máš něco v sobotu?“

To neměla, ale potřebovala s ním mluvit. Počkat to mohlo – samozřejmě, většina věcí může počkat – ale chtěla s ním mluvit co nejdřív.

„Měli bysme něco prodiskutovat,“řekla a snažila se, aby to neznělo příliš naléhavě, ale obávala se, že to tak vypadalo.

Jamie chvíli váhal, avšak zahnal její obavy.

„Dobře tedy, přijdu v pátek večer. Můžem prodiskutovat cokoliv. Mimochodem, o co jde?“

„Víš, co se říká? Dočkej času, jako husa klasu. Tak dočkáš?“

Jeho hlas byl mírně podrážděný. „No, samozřejmě, ale…“

„Bude to tak lepší.“

Tím jejich hovor skončil. Věděla, co si asi myslí: že chce jejich vztah ukončit a udělat to mezi čtyřma očima. Určitě si to myslí, říkala si – kdyby jen věděl.

Rozhodla se ten večer uvařit nějakou specialitu a vydala se do Bruntsfieldu koupit potřebné potraviny. Když vešla do Catina lahůdkářství, Miranda právě stála s Eddiem za pultem a někoho obsluhovala. Smáli se nějakému vtipu.

„Stalo se něco, co vás pobavilo?“ zeptala se Isabel. Eddie se podíval na Mirandu a opět vyprskl smíchy.

„Eddie řekl…“ začala Miranda, ale i ona se hned znovu rozesmála.

Isabel se usmála, ne tomu vtipu, ať se týkal čehokoli, ale těm dvěma, kteří si to očividně spolu užívali. Tak málokdy viděla Eddieho se usmívat nebo nedejbože se smát, že ji to velice potěšilo. „Tím se netrapte,“ řekla, „Některé vtipy jsou jen pro zasvěcené.“

„Řekla, že…“ začal znovu Eddie, ale zase zapištěl smíchy.

Isabel potřásla hlavou, jako by chtěla naznačit, že ji to mrzí. Všimla si, že dveře kanceláře jsou otevřené a Cat sedí u stolu. Přistoupila ke dveřím, zaklepala a nahlédla dovnitř.

Cat zvedla hlavu. Když uviděla Isabel, změnil se jí výraz. Na chvíli se zamračila, ale opravdu jen na chvíli. Potom ukázala na židli v čele stolu.

„Nemůžu se zdržet,“ řekla Isabel. „Jenom jsem si myslela, že bych…“ Nepřemýšlela o tom, co by měla Cat říct, ale teď to věděla. Nastal čas na usmíření. „Chtěla jsem se ti omluvit.“

Cat sklopila oči. „Omluvit bych se měla spíš já,“ zamumlala. „Trochu jsem to přehnala.“

„Každej se občas nechá unést,“ odpověděla Isabel. „To je riziko podnikání nás všech.“

Napjatá atmosféra se vytratila.

„Můžu přijít v neděli na čaj?“

„Samozřejmě,“ řekla Isabel s úlevou a rozhodla se pozvat i Patricka. „A Patricka vem prosím s sebou.“

Cat se opět zamračila. „Patrick se mnou už…“

Isabel rychle vzhlédla. Patrickova matka zdá se vyhrála. „Promiň. To jsem nevěděla.“

„Tak teď to víš,“ řekla Cat. „prostě jsme se rozešli, nevídáme se.“

Kvůli jeho práci?“ zeptala se Isabel. „To byl ten důvod?“

Cat se zdála tou otázkou překvapená. „Jak jsi to uhodla? No, řekl, že teď nemá na vztah čas.“

Je v tom jeho matka, pomyslela si Isabel. Tato žena, která se do všeho plete, dosáhla svého. A Patrick se tím přiřadil ke Catiným bývalým ctitelům.

„Aha,“ podotkla. „Ale já vím, že to překonáš.“

„Už se stalo,“ řekla Cat. „Jsem v pohodě.“

„Tak fajn.“

 „A co ty?“ zeptala se Cat. Nezdálo se, že by vyzvídala.

„Taky v pohodě,“ řekla Isabel. „Víš, jak to je…“

Byla to taková nemastná neslaná odpověď, na chvíli uvažovala o tom, že by mohla ještě něco dodat, ale rozmyslela si to.

Odešla z Catiny kanceláře a udělala nákupy. Miranda s Eddiem se pořád smáli a vypadalo to, že Isabelina přítomnost k jejich veselí ještě přispívá.

„Někdo by si mohl říct, že máte v hlavě,“ řekla Isabel v dobrém rozmaru.

Najednou nastalo takové zvláštní ticho, jako by vystřízlivěli. „Takže máte!“ pomyslela si Isabel. Určitě v tom má prsty Miranda, říkala si. Bude si o tom muset s Cat promluvit, samozřejmě nějak taktně. Nelíbila se jí představa starší ženy, která Eddieho svede na scestí. Mladí muži snadno podlehnou, ale potom…

Eddie ukázal na velkou krabici plnou zmačkaných staniolových obalů. Provinile se usmál. „Likérové bonbóny,“ vysvětloval. „Cat našla prošlou bonboniéru a dala jí Mirandě. Byly s rumem. Taky s cointreau. A mentolem. Snědli jsme ji úplně celou. Dvaatřicet bonbónů.“

Podíval se na Mirandu a zatvářil se spiklenecky. Miranda si jako správný komplic dala ruku do pusy a předstírala chamtivost, ale vzápětí se tomu zas rozesmála. Isabel jen zavrtěla hlavou a usmála se tomu, potom z lahůdkářství odešla. Zase jsem jednou udělala špatný závěr, uvažovala, často sice usoudím správně, ale občas sklouznu ke špatnému úsudku.

Kráčela zamyšleně zpátky ke svému domu po Merchinston Crescent, bylo teplé odpoledne.

Teď musí jít i v životě kupředu, vidí to naprosto jasně. Doma odložila nakoupené věci. Grace byla na odchodu, ale než odešla, ukázala ještě Isabel, jak předělala část příborníku s kořením.

„Ten muškátovej oříšek už byl celej plesnivej,“ řekla vyčítavě. „Musela jsem ho vyhodit.“

Isabel se necítila odpovědná za plesnivý muškátový oříšek, a tak to nechala bez poznámky.

„A pokud jde o pepř,“pokračovala Grace,“měla jste tři otevřené skleničky. Potom je pepř suchej a rozpadá se. Dala jsem všechno do jedný sklenice a pořádně uzavřela.“

Isabel se rozhodla reagovat. „Budu si to pamatovat a vždycky spotřebuju jednu sklenici než otevřu další.“

Dokončily úklid příborníku a Grace si chystala před odchodem věci. Isabel se jí zeptala, jaké má na víkend plány a dověděla se, že se večer koná spiritualistická seance. „Obzvlášť dobré médium,“ dodala, „Je naprosto přímá a neváhá nás varovat.“

Podívala se na na Isabel trochu vyzývavě, jako by očekávala její nesouhlas. Ta však řekla jen „To je přínosné.“ Přemýšlela, zda by to měla Grace říct, ale možná raději až příští týden.

Grace pokračovala: „Ani jsem vám dost nepoděkovala za ten byt. Víte, jsem vám moc vděčná.“

Isabel se dívala stranou. Když jí někdo děkoval, měla z toho vždycky trapný pocit. Věděla, že je to nesmysl, ale nemohla si pomoct. Vděčnost uměla dát najevo, ale neuměla ji přijímat. Bude se to ještě muset naučit.

„Jsem ráda, že se ti líbí,“ řekla. „Vzala jsem ho hned.“

Grace přikývla. „Mám vám nájem platit měsíčně?“

Isabel se zachmuřila. „Tam není žádný nájem.“

„Ale já vám ho musím dát,“ oponovala Grace. „Nemůžete přece…“

„Ale můžu.“

„To teda nepřijmu,“ řekla Grace. Dokázala být dost tvrdohlavá a Isabel to dobře věděla.

„V tom případě se domluvíme na tom, že mi nájem budete platit v zrnkách pepře,“ řekla Isabel a ukázala na příborník.“Každý měsíc jedna sklenička.“

Na tom se zatím dohodly, vrátí se k tomu později.

Grace odešla krátce před pátou. Jamie měl přijít v sedm a ona teď musela udělat řadu věcí. Ale přesto, že měla spoustu práce, se do ní nepustila. Sedla si ke kuchyňskému stolu a najednou jí bylo smutno. Dala si hlavu do dlaní a civěla na stolní desku s letokruhy borového dřeva. Tento dlouhý stůl koupil její otec, když ho už nepotřebovala psychiatrická klinika, na níž působil. Ten stůl jistě zažil smutek, nespokojenost i zmatek, přemýšlela.jak tam tak seděla. Vzpomněla si na krátký film, který kdysi viděla. Byl o jednom muži,  takový tichý, jemný muž, kterého odvezli z jeho farmy na Hebridách a umístili ho do této nemocnice na sedmnáct let. Vyráběl z rákosového šustí různé panenky a během onoho filmu si uvědomila, že její otec ho znal a donesl jí od něj jednu takovou figurku. Vystavila si ji potom na parapet s ostatními panenkami. Když mu dovolili vrátit se po těch letech na své políčko, čkala na jeho návrat jeho sestra, která se o něj starala stejně jako předtím. To byl celý příběh, který film vyprávěl. Ukazoval odchod a návrat i potřeby těchto tichých lidiček.Po shlédnutí filmu se tenkrát rozplakala, tak jako se rozplakala i teď, i když z jiného důvodu.

 

S Jamiem se přivítala v hale a pak ho vedla do kuchyně, kde připravovala večeři. Zívl, protáhl se a pak řekl: „Víš, jsem dnes hodně unavenej. Večer jsme měli s lidma z workshopu párty a do postele jsem se dostal až kolem druhý.“

„Můžeme dnes jíst dřív,“ navrhla Isabel.

„Nechtěl jsem být neslušný.“

„Taky to znám.“ Srdce jí bušilo a žaludek měla jak na vodě. Šla k ledničce a vyndala z ní  láhev otevřeného novozélandského bílého, které tam dala vychladit. Potom nalila sklenici Jamiemu  a sobě do další sklenice zázvorové pivo. Vzal si od ní svou sklenici a udiveně se díval na její: „Zázvorové pivo?“

„Ano,“ řekla a snažila se, aby se jí netřásla ruka.

Pozdvihl obočí. Věděl, že Isabel má navečer víno ráda, a zvlášť koncem týdne. „Proč?“

Zavřela oči. V prstech cítila studenou, vlhkou sklenici.Teď je vhodný čas. Možná i ten nejlepší.

„Protože jsem těhotná,“ řekla.

Upustil svou sklenici. Spadla na podlahu s viktoriánskými dlaždičkami. Rozbila se, i když stopka zůstala neporušená. Do horní části sklenice pronikalo světlo z okna. Po místnosti se linula vůně rozlitého vína.

Pohlédla na něj. „Ach, Jamie.“

Klekl si a začal sbírat střepy. Při tom se pořezal. Byla to malá ranka, ale krvácela. Přidřepla si k němu a zmáčkla poraněný prst, krev stekla na její halenku. Byla to jeho krev. Jejich obličeje se přiblížily. Políbila ho. Polibek opětoval a položil jí ruku na rameno, aby se uklidnil.

„To jsem nešika,“ řekl. „Promiň.“

„Ty nejseš nešikovnej, ani když se o to snažíš,“ poznamenala.

Podíval se na ni pobaveně a rozesmál se.

Vstali. Držel ji za ruku. Na dlani jí zůstala malá skvrnka od jeho krve. Stiskl jí ruku.

„Jak mu budeme říkat?“

 

Najedli se na zahradě za domem. Bylo pořád teplo. Francouzská okna byla otevřená a ve vzduchu byla cítit levandule. Měli pochopitelně jediné téma hovoru. Dopřála si půl sklenice vína, poté si přiťukli. Nebyla si jistá, jak na to bude reagovat, ale neočekávala takové nadšení.

„Jsem šťastný za sebe i za tebe,“ řekl. „Děti mám rád. Miluju je. Opravdu. Ale dovolíš mi, abych ti pomáhal, že jo?“

„Jistě,“ odpověděla, „vždyť budeš tatínek.“

Zopakoval po ní to slovo a chvíli u něj setrval. „Najednou se cítím hrozně zodpovědně.“

Neodpověděla. Za nějaký čas se třeba tak cítit nebude, říkala si, to se ještě uvidí. Ale v tuto chvíli si připadala vrcholně šˇastná a to jí stačilo.

Zatímco večeřeli, nechala Cat na usmířenou u předních dveří, aniž zazvonila nebo se ohlásila, velký balík francouzských sýrů a italské kořeněné klobásy ze svého lahůdkářství. K balíku připojila vzkaz, na kterém stálo. Už nikdy se nesmíme hádat. Už nikdy“ A potom, vedená zřejmě realistickou úvahou nebo smyslem pro humor, nebo obojím dodala: „Jen do příští hádky!“

Krátce poté, co Cat nechala tento balík u dveří, se objevil Bratr Lišák, který se schovával v přední části zahrady, a hladově nasával vzduch, až ucítil obsah balíku a pomalu k němu docupital. Obratně strhal balicí papír – pro lišáka nic nepřekonatelného – a za pár minut spolykal klobásu a odhodil plastový obal, do kterého byla zabalená.Potom se přesunul k sýrům, které také snědl, ale ne úplně, kolem cestičky zanechal zbytky tvrdého okraje, důkaz o existenci daru, který tak šťastně nalezl. Potom, naprosto spokojený a sytý, zmizel ve stínu podrostu.

---