Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seTulák po hvězdách
Autor
Kaj
Oldřišek seděl u okna a čtyřbarevnou propiskou ryl do tenkého papíru střihů Burdy. Oknem pražilo slunce, ale on nevnímal horko. Občas vyhlédl ven kde se pod modří oblohy krčily budovy staré nemocnice s neumytými okny. Odpadávající kusy šedé omítky odhalovaly sytou červeň zdiva. Shluk stavení připomínal starého mrzutého nosorožce s leprou.
Dvorana autobusového nádraží před nemocnicí v sobotním pozdním dopoledni zela prázdnotou. Skupiny trampů a uspěchaných lufťáků se už brodily kapradím, zatloukaly skoby do pískovcových ploten nebo hřeby do velkorysých štítů jinak skromných chatek.
Oldřišek zálibně přecvakával barvami propisky. To jediné jej dovedlo odvézt od kreseb tajuplných ornamentů. Matka na něj hlasitě volala z kuchyně, aby šel k jídlu, ale nakonec musela rozkolébat lýtka jako konve a vytáhnout jej z ponoru, který neznal hladu.
„Já už ti tu tužku vyhodím a budeš mít po legraci!“ vřískla na něho. Oldřišek se vynořil. Uvědomil si, že trafika v průchodu na nádraží je zavřená. Způsobně si tedy usedl k čočce a neřekl ani slovo, byť se mu zajídala a měli ji tak často.
Když mechanicky dojedl celou porci, vzpomněl si na rozdělaný obrázek a hbitě se odebral zpátky a jakoby slepýma očima se díval do jasu slunečního kotouče, který se během jídla stačil přesunout nad autobusové nádraží.
Potom už jeho tužka, která se ve svitu leskla jako raketa, neslyšně pohybovala v prostoru. Jen čas od času se zastavila, aby Oldřišek přecvaknul jinou nádrž. Paliva bylo dost.
Nedbal na to, že je daleko od toku řeky, který trhá zlaté odlesky jako kusy novinového papíru a svádí ke koupání. Nedbal na to, že je daleko od lákavých linií horských strání přerušených větévkou kosodřeviny. Nechyběla mu ani linie dívčího těla, pro které byly vymyšleny tahy na pauzáku, do kterého jeho ruka jistě vrývala výjevy kosmických prostorů, o kterých si mohou nechat zdát i astronauti, na které se budou dívat chataři při prvním večeru s novou televizí.
7 názorů
V dětství jsem hledala podobný únik v představách. Naprosto Oldříška chápu. Napsáno s citem a pochopením.
Já mám, oproti jiným, tu výhodu, že mám zkušenost jak s psaním veršů, tak s malováním, tak s kreslením komixů. Nejnebezpečnější ze všeho je poezie, protože tu máš pořád v hlavě a ke psaní básní nepotřebuješ ani kus bílého papíru a pastelky. Pamatuju si i dost dlouhé básně, než si je zapíšu do sešitu. Pak na ně hned zapomenu.
Tak to je můj Naivní malíř. Je to čistá fikce, vůbec to není prožité. Nevím, jak obrazy, které se mi tak líbily, ve skutečnosti vznikly.
Nakonec nejspíš píši o sobě, o té své části, která je Oldřiškem (nebo spíš by jím být toužila, pouze k němu směřuje) a způsobuje, že se mi obrázky v galerii líbily. Jsem za něho vděčný. Je to asi archetyp dítěte. Když je toto dítě kreativní, není důvod, aby to nebylo lepší než sex animy.
Myslím si, že sex je do velké míry nálepka, kterou dost přetěžujeme. Snažíme se z ní vymlátit velmi mnoho. Často se blížíme maximu, které je vůbec schopna dát. Vnějšími strukturami je to živě podporováno.
Je mi jasné, že to jsou široká témata, která by mohla otevřít zdlouhavé diskuse. Také se nechci stavět na pozici někoho, kdo všemu rozumí.
Občas taky bývám Oldřiškem. Dokážu se vžít. Tvorba může opojnější než sex. Tip.