Průšovi všechna čest

Kolem a kolem vzato, převypravuji jen hluboké a moudré příběhy, a pokud náhodou ne, tak alespoň zajímavé, proto nesmlčím ani pozoruhodný zážitek, který mi zprostředkoval věčný dealer Průša. Ale abych uvedl aspoň minimální reálie, tak už od patnácti chodím do parku krmit holuby, jako přípravu na stáří. To je důkaz mé moudrosti a prozíravosti. Mám zde svou lavičku, na které po odpolednách sedávám s rohlíkem. Pokud na lavičce někdo sedí, řeknu: „Vypadni!“ a potom dobrotivě házím ptákům.

A pak mě tam našel právě dealer Průša. A ty jeho naučené fráze, ach ouvej…

„Jinýmu bych to nenabízel, ale u tebe udělám výjimku,“ začal podle příručky. Ale mě to pobavilo.

„Nenapínej mě, Průšo, nebo prasknu zvědavostí,“ odvětil jsem ironicky. Nevšiml si. Jak by také mohl, byl to přeci dealer.

„Mám v nabídce tablety, ale počkej, než něco řekneš…,“ přitom jsem nedal najevo, že bych mu chtěl skočit do řeči, „tak ti musím prozradit zásadní věc… ty tablety zachraňujou životy!“

„Není možná!“ vykřikl jsem.

„Vidím, že pochybuješ,“ řekl Průša, jak tak v hlavě jel řádku po řádce manuálu pro začínající dealery, „ale je to moudré odmítnout převratnou věc jen proto, že…,“ Průša si honem nemohl vzpomenout, jak to v manuálu píšou.

„Ne, to není moudré, Průšo.“ Tušil jsem, že Průša by nepokračoval, dokud by si nevzpomněl.

„Z čeho se ty tvoje tablety vyrábí?“

„Výborně!“ ožil Průša, protože toto měl dobře naučené. „Tak tedy všechno je čistě na přírodní bázi, máš tam vranec pilovitý, rozchodnici růžovou, jinan dvojlaločný…“

„Stop! To je přeci na posilování paměti. Tak co mi vykládáš o záchraně životů?“ zarazil jsem Průšu.

„Jenom zdánlivě. Primárně ty tablety zachraňujou životy, firma se za to zaručuje. A že to myslíme upřímně, máš ode mne vzorek zdarma.“

Průša vytáhl cosi zabaleného jako bonbón. Rozbalil jsem dárek a objevila se taková větší lentilka. Jistěže jsem byl zvědavý, jak taková pilulka zachrání život, ale teď nevím, jestli jsem nezapomněl zmínit, že jsem kromě toho moudrý a prozíravý, proto jsem Průšu vybídl, aby lentilku snědl on a mně dal vzorek č. 2, o kterém jsem nepochyboval, že ho má v kapse. Průša se nezdál zaskočený a ihned vzorek spolkl. Vzápětí vytáhl další,  stejně zabalený.

„Tak tedy říkáš přírodní báze?“ zeptal jsem se ještě formálně. Nějak se mi zachtělo vyzkoušet, co to se mnou udělá.

„Čistě přírodní,“ odpověděl Průša a neskrýval uspokojení.

Setkání na lavičce skončilo tak, že jsem spolkl tabletu a souhlasil, že se mi Průša brzy ozve a prohovoříme možnosti odběru. Věděl jsem, že nejspíš neodeberu nic, ale slušnost mi k tomu velela. Rozešel jsem se domů.

Doma jsem našel svého pětiletého syna, který rozlil v kuchyni po podlaze řepkový olej, odhadl jsem, že nejprve malou loužičku a potom se ji snažil utřít toaletním papírem. Potom na to nasypal nějakou mouku, myslím, že polohrubou, asi aby to tolik neklouzalo. Na podlaze se válely umaštěné cáry toaleťáku, obalené v mouce, chyběla jen strouhanka a vejce. Místo řízku jsem vypěnil já a hodně prudce. To jsou chvíle, kdy vidím rudě a moc nemyslím. Není to dobře, jde z toho strach, ale je to tak.

   A právě v okamžiku, kdy se mi začínalo tmít před očima, vyskočil mi do té tmy obraz z dávných vzpomínek, nekonečné časy zastrčený pod mnohametrovou haldou jiných, nemající důvod vyhrabat se z té skládky dávno minulých let a přeci se probudivší. Já jsem v tom obraze, já, kluk pitomá, v ruce zapálenou sirku a zkouší, kam až vyleze barvička v teploměru na stěně v obýváku. Tohle byl teploměr lihový, tak když barvička dolezla někam na čtyřicítku, rozhodla se, že se z trubičky podívá ven a chytne. Tak začala hořet celá jedna stěna, naštěstí líh nemá výdrž, takže hasiči nemuseli vyjet.

Můj obraz se začal poměřovat s podlahou v kuchyni a vyhrál. Umaštěný hajzlpapír je nic, mně hořela zeď! Zavrtěl jsem hlavou a synovi jsem věnoval úsměv. Začal jsem uklízet.

Ale Průšovi všechna čest, ty jeho pilulky fakt zachraňují životy, nevzít si v parku vzorek, na tu sirku a teploměr bych si zaručeně nevzpomněl a nejspíš bych toho svýho parchanta zabil…