Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seTouha Borise Oleška
Autor
Movsar
Touha Borise Oleška
Poslední dobou Boris Oleško, vedoucí referent úřadu, pociťoval zvláštní nutkání. Jednou měl nepřekonatelnou touhu vypít plechovku s barvou, kterou zapomněli řemeslníci na chodbě, jindy zas strčit kovové pero věnované pracovním kolektivem do zásuvky. Přikládal to únavě.
Toho dne Borise Oleška sžírala otázka, zda a jak dlouho by i s prostřelenou hlavou byl schopen psát úřední výnosy. Zadíval se z okna úřadu, na ulici se promenovaly dívky v těsných kalhotách, maminky tlačily kočárky a muži spěchali na pytláckou baštu z poledního menu v jídelně na rohu ulice. Sáhl do kabely pro svačinu, kterou mu chystala žena. Chleba s ďábelskou hořčicí a křemešníkem. Pojedl, napil se surové kávy, podíval se na fotografii dětí v rámečku. Zatlačil do psacího stroje papír s hlavičkou úřadu, napsal číslo jednací a první větu, otevřel šuplík stolu, vytáhl revolver, natáhl kohout, hlaveň si přiložil ke spánku a stiskl spoušť.
Ve vedlejší kanceláři referent Hrůza právě sahal kolegyni Vaškové-Semotánové, matce dvou dětí, pod halenku, připravoval se být na chvíli jejím třetím, nejžíznivějším dítětem. Rána udělala tečku za jejich erotikou.
Když otevřeli dveře kanceláře, uviděli vedoucího Borise Oleška, jak s nepřítomným pohledem tluče do stroje a z obou stran hlavy mu vytékají proudy krve. Mluvili na něj, on je ale neslyšel, neviděl, jen tloukl do stroje, takže vypadal, jako by byl zabrán do práce, kterou musí co nevidět odevzdat náměstkovi. Ještě chvíli takto psal, pak padl hlavou do tlačítek, stroj zacinkal a vyplivl úřední listinu.
Když pak z úředního nařízení otevřeli Borise Oleška, našli dva krajíce žitného chleba, trochu ďábelské hořčice a několik koleček křemešníku, jen žádnou odpověď na otázku, proč ho popadla touha vědět, jak dlouho a zda vůbec byl by s to psát s prostřelenou hlavou.
HřeBejkovina
Sešli se v podzemí Lazarské už časně ráno. Umělecký ředitel to dal befelem.
"Aniž by toho bylo třeba, představuji vám nového režiséra naší scény. Honza Hřebejk!" oznámil ředitel ospalému souboru. "Honza přichází s hrou, od níž si slibuji fenomenální úspěch. Ale, Honzo, více o tom už ty sám," předal slovo režisérovi.
"Vstoupím takříkajíc in medias res," začal režisér, "bude se to jmenovat Dětmar prdl a půjde o nikoli jen hru, ale přímo, nebojím se to říct, umělecký projekt, svého druhu gesamkunstwerk, jak říkají Němci." Ospalci procitli.
"Nastudování nebude složité, už jsme to zkoušeli ve Stavovském, čtyři postavy, hvězdné obsazení, Vetchý, Geislerová, Trojan, Roden, o alteracích jsem ochotný diskutovat," režisér změnil výraz, nadechl se jako freediver před výkonem a sestoupil ještě hlouběji do věci samé: "Dětmare, tys prdl." "Já neprdl." "Dětmar prdl?" "Prdl, slyšela jsem to." "Kdo tady prdl?" "Já neprdl." "Tak kdo tedy prdl?" "Dětmar." vítězoslavně zakončil režisér svůj rejstřík výrazů a poloh hlasu a zahleděl se do publika probuzeného, ale němého souboru. "Vladimír Just o tom napsal jedinečnou recenzi, moderna požírá své děti.., litanie bravurně tančící na dvojitém ostří tragiky a komedie.., Beckett a Ionesco by změnili povolání.., tak to tam psal. A to byl jen na generálce ve Stavovském.. Co teprve tady.. V Komedii!"
3 názory
Ty teda umíš vtáhnout do děje! Suprovně napsané! Hlavně U Borise jsem ani nedýchala! A on nakonec taky ne...