Úplnost, úroveň a úcta

Věděl jsem, že jsem neúplný. Měl jsem zvýšenou schopnost všímat si lidí, kteří na tom byli lépe. Rodiče se mě snažili co nejdéle uchránit od poznání úrovní lidí. Pak jsem ale přišel do světa, kde je používal každý, ať vědomě nebo nevědomě. Používaly je i neznalé „děti“ včetně mě.

V mém okolí mi nejúplnější připadala Alžběta. Naznačila mi, že při styku se mnou trpí dvojím pohoršením. Jedním bylo to, že nevím o úrovních lidí, že mě na ně musí upozorňovat, čímž se sama vystavuje jejich ošklivosti. Druhé bylo pohoršení nad tím, že jsem nerespektoval její úroveň. Bylo mi, jako bych v její blízkosti vykonával velkou potřebu.  Jednu výhodu toto poznání úrovní ale mělo. Vše bylo sice ošklivé, ale jasné.

S úrovněmi jsem nakonec poznal, že jsem vedle. Na jedné straně jsem žádal Boha o jejich zrušení, na druhou stranu jsem nedal pozor, abych neujel do některé z komunistických utopií. Udělal jsem si představu o tom, jaký by měl Bůh být a do této představy jsem se snažil skutečného Boha marně nacpat.

Nevěděl jsem, zda mě na Alžbětě více přitahovala její úplnost nebo úroveň její rodiny. Uvažoval jsem o úplnosti. Cítil jsem se tak neúplný, že i sporé setkávání s ní mi připadalo plnější než můj zbývající čas bez ní. Bez dovolení jsem se nastěhoval do našeho společného času. Ten mi ale nestačil, a tak jsem jí zaplavoval svými dopisy. Co jsem jí neposlal, jako by pro mě neexistovalo. Její reakce teprve činila věci, o kterých jsem psal, skutečnými. Její reakce ale bývaly čím dál skromnější. Trnul jsem, zda jsem jí nějak nepohoršil. Její bolest mě zasahovala mnohem více než má vlastní.  Její apatie ohrožovala moji existenci.

Stále více bylo jasné, že tudy cesta nevede. Jediná možnost dostat se ke Alžbětě byla v otevření se světu. Měl jsem zapřít sám sebe a začít pomáhat druhým činnostmi, které mě nebavily. Byla to možnost, jak si dodatečně dočerpat svoji úplnost.

Nebo jsem mohl dál dělat to, co mě nejvíc bavilo, snít o úspěchu a oblíbenosti, snažit se ze sociálních sítí vymlátit co nejvíce lajků a dožít v napětí očekávání, co na to Alžběta. Byl jsem vděčný za to, že pro mě tuto druhou cestu vyšlapala má teta.

Svět se stal do té míry nejistý, že nebylo vůbec jasné, zda si o tom Alžběta myslela to samé. Kdybych jí byl býval řekl, co si o našem vztahu myslím, asi by se velmi divila.