Japonérie

Byl už večer, Sasuko seděla na tatami v teplém oblečku myšky, jen z kapuce jí koukala drobná tvářička. Keiko ji vařila horkou čokoládu, na kterou v závěru obřadně  položí plátky sekaniny. Z reproduktoru hrála tlumená hudba a z obrazu mokřad na stěně vystupovalo hejno jeřábů.

Zeptala se na vir. Otčím Yohimbe se napil horké senči, rozžvýkal kousek sekaniny, položil šálek a klidným a pomalým hlasem promluvil: "Nemusíš se bát, maličká. Když tvůj otec, potom co v pačinko prohrál všechny úspory, spáchal harakiri, svět neskončil. Slunce vycházelo a zapadalo, z hor vanuly chladné větry, zjara kvetly třešně a z mokřadů vylétali jeřábi," pomalu zvedl ruce s uťatými malíčky k obrazu na stěně, "zrovna jako předtím. Ani teď tomu nebude jinak. Svět tu bude dál, třebaže bez nás." Ze tmy kapuce na něj hleděly dvě veliké oči. Yohimbe vzal tvářičky Sasuko do dlaní a něžně ji hladil. Pak vytáhl z kapsy saka gumový bonbon a strčil jí ho do pusinky: "Proti viru." Pak se oba zasmáli, ale hned nato měl Yohimbe znovu zasmušilý výraz.

Večer běžel už beze slov, jen hudba se snášela z reproduktorů na zem, kde všichni v kruhu seděli. "Tak, už půjdeš spát," naklonil se Yohimbe k Sasuko, "my s maminkou budeme poslouchat noční univerzitu, moc důležitou přednášku profesora Tanaky o svobodě lidského konání." Když zůstali v pokoji sami, Keiko si rozepnula kimono a namířila sněhobílé ňadro ostrým hrotem proti muži, jako by mu chtěla zkrátit utrpení, a on zatím vylétl z kalhot jako jeřáb z mokřadů.